Mirror to the SkyDávno přesluhující hudební důchodci (jak by si někdo mohl myslet) se v poslední době rozjeli, dva roky po Questu chytli další mízu. Aspoň soudě dle teaserů, dalšího drsňáckého názvu a imaginativního obalu (vskutku pěkného), vše slibující velké dobrodružství. Jde tedy růst Howeovy hormonální aktivity, anebo opět jen jalová imitace? Nutno říci, že oproti Quest tu vystrkuje růžky mladší a věčně svěží Sherwood. Jeho nestárnoucí chaotický rukopis je znatelný zejména na prvních dvou věcech. Maglajs, s hekajícím Davisonem a občas békajícím samotným Billym. Též titulní „epická“ skladba, různé motivy povrchně splácané a sešité, pojítko nijaké či na sílu. Howeův nástroj tu vyje jak meluzína. Tři zmiňovaní jsou vidět nejvíc, Downese vnímám, ale nějak se ztrácí mezi „výkony“ ostatních. Questu chyběla energie, ale měl svá zapamatovatelná místa, dalo se na něj i místy naladit. Mirror to the Sky chce být komplexnější, a živější, ale brzy se začíná belhat, kompozičně je kaší, občas kupou recyklovaných odpadů. Ale jsou tu i zajímavé momenty. Bubny jsou částečně v duchu Whitea, ale přecejen dynamičtější, Jay Schellen je slušný bubeník. Líbí se mi jisté detaily, třeba na Living out of the Dream, jak začne v 0:47 druhý verš jiným stylem. Davison na ní zpívá nezvykle hluboko, skoro nerozpoznatelně. Jednoduchý motiv, ale podle mě je lepší, když se toto těleso již drží přímočařejších struktur, než když se snaží o „moderní“ Close to the Edge. Luminosity je perla. V 3:35 a pak ještě několikrát Howe předvádí svoji magii na kytaru v přejíždění struny, podtrhující „strhující“ šlapavou atmosféru. Nejvtipnější momenty alba jsou na této skladbě. Verš Davisona je jak nějaká kýčovitá anglická koleda, jen tomu chybí rolničky. Akustický zavírák Circles of Time je rozjímací, podobna Future Memories. Mně tahle umírněná poloha Davisona docela sedí. Yes to nejsou, ale něco z nich tu je, jistý odkaz. Mohli zůstat u názvu Circa - tuším Sherwood jej vybral, protože jeho kapela dle něj byla “skoro“ tedy „cirka“ Yes. V bonusových skladbách to opět vypadá, že Howe párkrát nahodil první prosťoučký motiv, co mu přišel na jeho zdřevěnělou hudební mysl, a hle – je z toho písnička. Šoupněme ji tam. Tu první, Unknown Place, zřejmě Howe složil, když probudil ze snu, a začal výt, jen těžko říct zda bolestí nebo slastí. Udělal z toho „hymnický“ chór, kterým zjevně hodlají pánové bořit stadióny. Kromě občasného lehce škodolibého úsměvu mi tyto věci nic moc nepřinesou. Jsou více či méně nemastné až infantilní, ale jsou zas aspoň neškodné jako kulisa a ne tak agresivně hloupé (jako např. „Love Shine“ či „Man on the Moon“ z Open Your Eyes). Co na závěr - přeju matadorům, ať jim zdraví slouží, a když nás obdaří ještě nějakým albem „Yes“, s radostí si jej poslechnu. Přinejhorším se aspoň pobavím. 4/10 |