Uriah Heep - odsudky známých mne albUriáše, tj. zejm. tvorbu od začátku kdesi po Sea of Light, znám skoro dvacet pět let od nějakých 14-15ti, něco i déle. To je jedna z těch velmi oblíbených kapel, která má nejlepší počiny na úrovni nejslabších echolyn, hehe. Pro mne to byla vždy “výběrová” kapela, tj. z alb mi často stačily tři-čtyři skladby a udělat si tehdy výběr na kazetu či CD, protože většina mne jako celek neoslovovala (a stále neoslovuje) natolik. Jejich desky typicky obsahují vedle několika výborných věcí i jen ty (pro mne) do počtu.
Very 'eavy very 'umble - Debut, co nezestárnul nejlíp. Gypsy je klasika psych-hard-rocku, řekl bych oprávněně, ale taky i úmorná svou délkou a hlukem. Spíš má historický význam. Pěkné jsou třeba úderná s již typickými vrstvenými chorálními představeními - Dreammare či balada Come Away Melinda. David Byron je výjimečný zpěvák, jeho podmanivé hloubky i šílené výšky a vibrato, vše famózní. Jeden z top zpěváků v rocku. Většina skladeb je ještě v režii Boxe/Byrona, a to jsou skladatelé spíš průměrní. Mick Box je na kytaru kromě typického wahwah (se kterým to občas až přehání) tak trochu průměrný ve všem, za normálních okolností by dle mne patřil spíš do vesnicky zábavovky, ale tady adekvátně supluje tahouny - Byrona a Kena Hensleyho, který se ale předvede až s dalšími alby. Ti jsou zejména tím, co kapelu odděluje od běžné konkrurence.
5.5/10
Salisbury - Tady začal skládat a dokonce již převažuje Hensley a jeho nezaměnitelný rukopis. Něco jako Jeff Lynne v ELO. Génius rocku se symfoničtějším úklonem, sem tam progresivními prvky, a úžasným smyslem pro chytlavé melodie a křehké, nostalgické momenty.. K tomu výborný varhaník, sice trochu obyčejný pianista, ale s velkým citem, a taky velmi zručný hráč na slide kytaru. Začátek Bird of Prey zní jako obyčejná Boxova rocková odhrovačka, ale jak se rozvine v vokální úlety, tak je to úplně jiný, magický, prostě uriáší svět. Neradši tu mám druhou The Park, originální, uchvacující prostotou, imaginativností a vzletností. Balada s krásně naivní instrumentální vsuvkou a fantastickým Byronem. Trochu mi tu tím kontrastem po první skladbě přijde jako I Talk to the Wind po Schizoid Man. Vokálně-instrumentální jízda fantasy světem High Priestess zpívaná Hensleym je též skvělá. Lady in Black je sice příšerně ohraná, ale i tak zdaleka ne tolik otravná jako Smoke on the Water, hehe. Titulní epická skladba mne nikdy moc nebavila, ty všudypřítomné žestě tady po chvíli lezou krkem. Kapela na toto není stavěná, i když pokus zajímavý. Byron tu však exceluje.
7/10
Look at Yourself - O něco silovější než Salisbury, často tlačí na pilu, spíš připomíná debut, ale skladatelsky o kus lepší. July Morning je výjimečná dlouhá věc, testament své doby, ale po té době mi přijde už trochu archaická. What Should Be Done je má oblíbená pomalá groovy-snová věc. I Wanna Be Free a Tears in My Eyes (takový pokračovatel Dreammare) mají hezkou syrovou energii díky řezavým kytarám, Hammondům a hlavně mohutným vrstveným vokálům.
6.5/10
Demons and Wizards - Nástup výrazného basáka Garyho Thaina a také Lee Kerslakea na bicí a spousta klasických věcí. Opět takřka výhradně Hensleyho skladatelsky, od klasického akustického začátku The Wizard přes čarovnou Poet's Justice, silnou i dojímavou Circle of Hands, děsivou Rainbow Demon až po The Spell, a její gradující pohádkové sólo na slide kytaru. Hudba, i když občas standardně rocková (Easy Livin), tak ale také z říše kouzelníků, démonů a jiných příšer. Co k tomu určitě přispívá je kombinace nyní jsou tří vokalistů - Byron, Hensley a Kerslake - směle můžou ve své kompatibilitě a parádě těchto partů konkurovat špičce jako jsou Queen (i když ve svém originálním pojetí).
8/10
The Magician's Birthday - Slabší brácha předchozího, méně substance, ale pořád zajímavé, variabilní album, vokálně nabušené. Hensley opět exceluje v různých momentech, Rain je klasická křehká balada, Tales je překrásná, tajuplná. Echoes in the Dark zajímavě disonantní, a Blind Eye příjemně roztěkaná semi-akustická jízda. Titulní dlouhá skladba přes pěkný nakopávající začátek je přílišným psychedelickým chaosem.
6.5/10
Sweet Freedom O dost solidnější, údernější než předchůdce, skladby s jasným směrem, silnými nápady, takřka bez slabých momentů (možná s výjimkou One Day), leč každá píseň je z jiného soudku. Od krásně infantilně-snové akustické Circus, nářezů Dreamer a Stealin', přes imaginativní leč i syrové intenzivní If I Had a Time, kosmickou jízdu Seven Stars, po mini-epické Sweet Freedom (jeden v vrcholů) a Pilgrim, sice ne tak soudržnou, který evokuje ty mýtické palace v nedosažitelných výšinách.
8/10
Wonderworld Toto je pro změnu brácha předchozího. Umí být podobně rockové, ale je ještě víc do snových, delikátních i tajemných poloh. Titulní skladba je výjimečná, jemná leč grandiózní, vzletná i nostalgická. Další klasické Shadows in the Wind a Easy Road ukazují talent Hensleyho pro melodické, sentimentální, orchestrální-chorální věci s gradacemi. Bohužel je tu i pár průměrných momentů (zejména I won't Mind, a trochu i So Tired). Povedená je i funky We Got We, též však s typickou uriášovskou magií, a líbí se mi i zakončení hororově-tajuplné Dreams a návratu Byronových štěků “Dreamer” z úvodu Sweet Freedom, symbolicky zakončující toto "dvojalbum".
8/10
Return to Fantasy - Vždy bylo spíše zklamáním, najednou o dost plošší skladby. Jinak samozřejmě famózní baskytarista John Wetton, který zalepil pozici po Thainovi, to tu též není schopen zachránit, není asi to úplně kapela pro něj. Ne vyloženě špatné, ale nic skvělého, co by šlo do hloubky, zůstalo jako klasika. Chybí atmosféra předchozích alb. Takové horkou jehlou ušité, uspěchané (jak rytmy, tak skladatelsky).
5/10
High and Mighty - Svěžejší, jsou tu lehce experimentálnější věci, i když nic moc hlubokého. Nesvětlejšími jsou Wettonem zpívaná (střídaje se později s Byronem) energická One Way or Another, pak saloonová jízda Woman of the World, a také skvělá až čarovná Misty Eyes či tklivá Confession, jež jsou jedny z posledních sbohem vokálního mistra Byrona.
6/10
Firefly - První s Johnem Lawtonem, vedle UH hlavně díky probíraným zde Lucifer's Friend, je též jedním z největších pánů zpěváků, pro mne osobně i výš než Byron. Nejlepší tah, co kapela mohla udělat ohledně vokálního postu. Lawton dodal UH nový rozměr, se zachováním identity. Trevor Bolder přinesl konsolidaci na basu a zapadl skvěle. Titulní skladba je vrcholem, vokálně zde vévodí ale Hensley, krása nebeská. Hanging Tree je temná jízda, Wise Man grandiózní balada se skvělým Lawtonem. Řekl bych, díky němu získal Hensley novou energii, invenci (barvy synťáků). Album ale není tak konzistentní jako jejich nejlepší počiny.
7/10
Innocent Victim - nejslabší z tria Lawtonových desek, on to drží na slušné úrovni svým obrovským charismatem, ale je tu trochu příliš skladatelské rozbředlosti. Část skladeb jsou spíše triviální light-blues-rock hopsačky, ty atmosféričtější jsou naopak takové až depresivní. No a když Box tvrdě "hobluje" na Free n Easy, slyším duch Oldy Říhy...
5.5/10
Fallen Angel - deska mezi popovou triviálností a uhrančivostí. Titulní skladba s basovými synťáky a magickými vokály je perlou jejich diskografie, jednou z mých nejoblíbenějších od kapely. Woman of the Night je pro změnu jednou z největších jízd uriášů. Vokální harmonie celkově jsou na albu úchvatné, atmosféra často pohádková, ale mnohé skladby s popěvky někdy až příliš povrchními.
6.5/10
Conquest - John Sloman na postu UH zpěváka mne bohužel dost nesedí, i když některé skladby jsou opět trochu rockovější, úvodní věc je povedená. Skladatelsky tu Hensley a spol. ale taky dost tápou. Možná kdyby Lawton zůstal, bylo by to celkem příjemné album.
4/10
Abominog - Po Hensleyho odchodu, se ztrátou jeho rukopisu (i přes vyčerpanost na minulém albu), se kapela proměnila na anonymní tuctovou, kýčovitou stadium-rock kapelu (skladby jak soundtrack k Rockymu od Survivor). Peter Goalby je ucházející zpěvák, ale kapela zde ztratila svoji identitu. Jo a Box je box, jak řekla kdysi jedna nejmenovaná fanynka.
3/10
.........co je dále v osmdesátkách, nehodnotím, alba neznám tak dobře, a asi z toho důvodu, že je ani poznat moc nechci (hehe). Kdysi jsem je odložil jako nabytečné a po zevrubném osvěžení chápu proč. Osmdesátkové - zvukově i skladatelsky - prázdné pokusy, stadium-rock klišé (Head First i Equator mají ještě odpornější 80s produkci a skladby, které vyvolávají nepříjemné kontrakce v břichu). S příchodem Bernieho Shawa a Phila Lanzona se kapela pomalu opět vydala k nalezení nové post-hensleyovské identity, když ty první dvě desky s nimi (Raging Silence a Different World) mi přišly též dost o ničem.
Sea of Light – Tady se z nějakého důvodu podařilo spáchat lepší počin, možná je inspiroval navrátivší se Roger Dean (od dob Magician’s Birthday). Lanzon a Shaw se v kapele tak nějak usadili, kapela našla novou tvář. Zde skladby mají výraz, odstoupení od ohavných zvuků. Slušné i na 70s UH poměry. Pokud tu za Boxa někdo tajně nezaskakuje, tak to vypadá, že se snad i technicky zlepšil. Svého času, v mých asi 11 letech deska hrála doma často, a tehdy zaujala, takže k ní mám i proto jistý vztah. Ale i po letech mi přijde, že tu jsou relativně dobré skladby.
5.5/10
Další alba, kde jádro Box/Lanzon/Shaw funguje až dodnes - u nich jsem snad každé nové album z úcty poslechl a řekl si vesměs to samý. Není to špatný na rockový strejce, je to i důstojné vůči 70s Uriah Heep, ale je to pořád o tom samém, a muziky co mne zajímá o dost víc je pořád dost, a k tomuto už se asi stěží vrátím. Ten záchvěv, který přineslo Sea of Light, mi stačil, leč kapela pokračovala v podobném duchu. Jejich hard rock má (bez výjimečného skladatele jako byl Hensley ve své době) z mého pohledu přílišné limity.
|
Registrace nového uživatele 
