Schválně jsem si tu desku poslechl taky.
Její hlas je takový průměrný. Nezpívá špatně, ale není v tom nic, z čeho bych se posadil na zadek. Ano, tak nějak podvědomě poznám, že to je Madonna, protože rádiu se kdysi nedalo uniknout, ale to je asi tak všechno, co mi na ní přijde charakteristické. Její projev ve většině písní mi připadá chladný a jednotvárný, není tam skoro žádná dynamika, prostě od začátku do konce to zpívá pořád skoro stejně, nechci psát, že zpívá "bez zájmu", ale nemá to pro mě absolutně žádné charisma. Hodně to vynikne v True Blue, což je pokus o takové šedesátkové retro. Jenže top zpěvačky ze 60. let by to zazpívaly s mnohem většíma koulema, hehe, a i hudební doprovod by byl mnohem výraznější a měl by větší tah. Z hlediska zpěvu a výrazu se mi asi nejvíc líbí Papa Don't Preach. Naopak hlubší polohy jako v Live To Tell na mě působí nuceně a podle mě jí nesedí. Tam už nemá ani tu průměrnou sílu.
Hudebně mě tam nezaujalo skoro nic. Doprovody jsou uniformní a hudebně nudné. Většinou tam není žádný chytlavý hudební motiv a má to stát jednak na melodii zpěvu, která ale taky není kdovíjak úžasná, a jednak na tanečním rytmu. No a to je vše. Na celém albu není jediná překvapivá změna nebo nějaký výrazný bridge (často ani výrazný refrén), sem tam nějaká klišoidní vyhrávka. Tehdy ty aranže možná ještě zněly trochu nově, ale to není zásluha. Dneska to zní jako midi z nějakého karaoke. Není to o tom, že by mi vadily tehdejší syntezátory a sekvencery, ale už o několik let dříve vznikaly s podobným vybavením mnohem invenčnější popové desky. Hudebně mě nejvíc zaujala White Heat, ale i tam je to po tom začátku už jen pořád dokola. Z celkového tónu alba se nejvíc vymyká La Isla Bonita, průkopník otravných letních tropických popových songů v jakoby latinskoamerickém stylu. To je jeden z kořenů pekla současné pop music. |
Registrace nového uživatele 
