Milí, vole, hoši. Nekecám. Poslechl jsem si asi sedmdesát sólových alb členů The Beatles, víceméně poctivě, opravdu spíš více, než méně, poslechl jsem si všechna (skoro), i ta, co jsem znal velice málo, nebo některá vůbec. A strávil tím spoustu, spoustu času. A přemýšel, jakým způsobem svoje pocity vyjádřit – uvažoval jsem, že seřadím jednotlivé členy podle toho, jak moc mě srali, a taky to tak udělám, hehe. Dále se nabízí rozdělení na dvě poloviny, jelikož polovina členů The Beatles mě opravdu většinou srala, a druhá pak většinou ne. Možná, že některé z vás překvapím, ale v první polovině se nachází John Lennon a George Harrison. Tak pojďme na to.
John Lennon
Pokud bych měl jeho sólovou tvorbu označit celkově nějakým výrazem, použil bych něco jako obrovské zklamání nebo veliká slabota. A kdybych jí měl nějak rozdělit, tak následovně.
První tři alba jsou totální fiasko, a pokud jste je neslyšeli, tak vám radím, abyste to ani nezkoušeli. S hudbou nemají téměř nic společného, jsou to naprosto neuvěřitelné zhuleniny a úchylárny. To úplně první album jsem jednou slyšel celé (fakt nekecám), ono má taky asi jen půl hodiny, a ty další dvě si pamatuju, že jsem vydržel jen první „kompozici”, která má asi pětadvacet minut, a pak, aby mi nejeblo jsem to projel a zjistil, že je to až do konce stejné. Zajímalo by mě, jestli byl Lennon tak zblblej, zamilovanej a zmanipulovanej anebo prostě jen nafoukanej a bohatej, že tohle natočil a vydal. Yoko Ono zkurvila nejen The Beatles, ale i jeho.
No a ta ostatní alba jsou prostě úplně obyčejná, nevýrazná, až zbytečná. První, kde je alespoň nahraná hudba, je John Lennon/Plastic Ono Band z roku 1970, ale první, které jsem schopen a ochoten označit alespoň jako průměrné je následující Imagine. Ovšem, že bych si ho pouštěl nějak často, to tedy nepouštím, jsou tam nudné a zbytečně dlouhé skladby (I Don't Wanna Be a Soldier, Mama), několik málo světlých okamžiků (slide kytara George Harrisona v Gimme Some Truth nebo piano našeho oblíbeného Nicky Hopkinse v How Do You Sleep?, možná nejlepší skladbě na albu), jeden přiblblý lovesong, odrhovačka Oh Yoko!, no a jeden hit, povedená titulní Imagine. Celkově pořád jen stín, slabý odvar z toho, jakou muziku dělal John Lennon s The Beatles.
A slabota pokračuje i na dalším albu, Some Time In New York. Yoko Ono je příšerná, fakt mě strašně sere to mňoukání a kvičení (zpěvem to prostě označit nemůžu), třeba ve We're All Water, ale hlavně v Sisters, O Sisters.
Možná, že při poslechu skladby New York City někteří zajásají, ovšem já mám pocit, že piju několikrát vyluhovaný čaj. No a jedna dobrá věc (John Sinclair) album opravdu neudělá.
A jestli čekáte, třeba díky jménům jako Eric Clapton, Frank Zappa nebo Ringo Starr, nějakou bombu od koncertní části alba, tak se taky žádné nedočkáte, já spíš při Don't Worry Kyoko přemýšlel, jak moc museli být ti muzikanti zhulení nebo ožralí, aby dokázali být na pódiu s Yoko Ono. Pro mě je to obrovská ostuda. Ale lidé tlekají a šílí ... ovce byli už před padesáti lety, anebo byly, to je otázka, ti lidé, ty ovce, hehe.
No, a co tu máme dál ? Mind Games. Nuda, průměr, nezajímavé, jediná pozitivní věc, která mě napadá, je skvělá baskytara, na kterou hraje Gordon Edwards. K Walls And Bridges mě nenapadá nic, k Rock 'n' Roll jen to, že poslouchat skladby z padesátých a šedesátých let, které asi Johna Lennona formovaly, mě nebaví.
A tak se zdá, že nejlepší album bude asi Double Fantasy, i když to pro mě žádná bomba taky není, skladby Yoko Ono jsou příšerné, je tu ale alespoň několik světlých okamžiků, (Just Like) Starting Over, Watching The Wheels nebo Woman, což je ale samozřejmě strašně málo na to, aby se dalo vůbec hovořit o nějakém skvělém nebo dokonce zásadním díle. Plusem alba je tady ještě Tony Levin. Milk And Honey je v podobném duchu, jako Double Fantasy, jen ale podstatně trapnější.
Myslím, že nevím o žádném jiném muzikantovi, u kterého bych zaznamenal tak propastný rozdíl mezi sólovou tvorbou a tou v kapele. Je to pro mě nepochopitelné, a i když o tom nemám žádné informace (ale rád se je dozvím), tak se domnívám, dokonce jsem o tom přesvědčen, že ten hlavní důvod se jmenuje Yoko Ono.
George Harrison
Ten mě sral po Lennonovi nejvíc, hehe. Vím, že se o jeho sólové tvorbě pějí ódy, ale je mi to jedno, mám na to svůj vlastní názor. První dvě jeho alba, Wonderwall Musis a Electronic Sound jsou podobné zhuleniny, jako u Lennona, a najdou se tací, co tyhle výtvory obhajují. S hudbou to opravdu nemá společného skoro nic.
O trojalbu All Things Must Pass se většinou hovoří jako o tvůrčím vrcholu George Harrisona, jako o jednom z nejlepších alb v historii, bla, bla, bla. Pro mě je to naprosto průměrná hudba, bez které se úplně v pohodě obejdu. A to platí i o následujících albech, kde já zkrátka slyším skladatelskou bezradnost a nemohoucnost, nejvíc v Extra Texture (Read All About It).
Zmíním taky obě alba The Traveling Wilburys, která jsou ale pro mě podobně průměrná a nicneříkající.
A tak nejvíc se mi líbí to úplně poslední, až posmrtně vydané Brainwashed.
Paul McCartney
Že byl Paul McCartney nejaktivnější a nepracovitější ze všech brouků, je fakt. Že ve srovnání s Johnem Lennonem a George Harrisonem je to ale úplně jiná káva, resp. nebe a dudy, případně klobouk dolů, je věc (mého) názoru. Hehe. Ale ve srovnání s The Beatles je to taky poměrně slabota, jak psal myslím Antony, sólová alba jsou až na několik málo výjimek slabá. A mě napadají jména jako Phil Collins, Peter Gabriel, Robert Plant, Sting, Steve Hackett, Steven Wilson … kteří dokázali, že i po odchodu (rozpadu) kapely se dá pokračovat na stejné, někdy i vyšší úrovni.
No, jak z alb Johna Lennona bych se obešel bez jediného, tak Paul McCartney si drží úroveň poměrně vysoko na všech, a žádné není vyložený průser nebo dokonce fiasko. Přemýšlel jsem, jak rozdělit jeho tvorbu, a nenapadlo mě nic chytřejšího, než tak nějak na časové etapy, hehe. Ta první jsou sedmdesátá léta, vlastně téměř celá s kapelou Wings. První album z roku 1970 je zajímavé tím, že ho nahrál v podstatě úplně sám, a je tam jedna (vím, že je to málo) skvělá skladba, Maybe I'm Amazed. Ram je první album, jakžtakž srovnatelné s The Beatles, Wild Life ještě o něco lepší, skladby Some People Never Know, Tomorrow a Dear Friend jsou výborné.
Red Rose Speedway je průměrné, až slabé, ale já ho vnímám jako takový odrazový hehe můstek k Band On The Run, které znám nejdéle, mám ho nejvíc naposlouchané, a taky ho mám asi nejraději. Zajímavé je, že Paul McCartney tady hraje na kytaru, na basu, na klávesy i na bicí, a na všechno velice dobře. Tohle je asi opravdu vrchol, na který se dostal s kapelou Wings. Další alba mají takovou, řekl bych, kolísavou úroveň. Venus And Mars a Wings At The Speed Of Sound jsou taková nijaká, s jen pár dobrými skladbami, London Town je zase už poměrně dost komerční, popové, nicméně mám tohle album hodně rád. I proto, že když mi bylo patnáct, vyšel u Supraphonu – ve spolupráci s ÚV SSM, o čemž jistě McCartney věděl, hehe – singl Girls' School/Mull Of Kintyre, který jsem si pouštěl pořád dokola, jak se mi líbil.
Na Back To The Egg oceňuju, že i po letech zní velice moderně, hudebně i zvukově. Nevím, proč McCartney pak Wings rozpustil, a byla to škoda, myslím, ta kapela byla dobrá, všechna alba, která vyšla, se mi líbila.
V osmdesátých letech – označme si je jako druhou etapu, hehe - nahrál Paul McCartney pět studiových alb. Vím, že vydal i nějaká tzv. klasická, nějaké soundtracky a cover alba, ta ale neznám. Podle mě žádné nedosahuje kvalit těch s Wings. McCartney II je – pro mě – propadák. Co na tom, že Paul McCartney zase nahrál celé album sám ? Tady mě to fakt nebaví, asi byl nějaký zblblý syntezátory nebo přehulený marihuanou, hehe. Za zmínku stojí snad jen poslední skladba, One Of These Days.
Na Tug Of War se Paul McCartney sice vrátil k “normální” muzice, to album bylo hodně chválené a úspěšné, kritikou i fanoušky, mě ale moc nebere, při poslechu mám pocity, že té hudbě prostě nějak nevěřím, je to na mě moc načinčané, popové a přeslazené. A nebere mě ani Pipes Of Peace, kde cítím další příklon ke střednímu proudu, ke komerci, třeba v asi velkém hitu Say Say Say, kde zpívá Michael Jackson, podobně jako na předchozím albu Stevie Wonder v Ebony And Ivory. No a další deska, Press To Play je asi nejdivnější. V Angry hraje Pete Townshend a Phil Collins, ale že by to bylo tedy nějak poznat, tak to fakt jako není. No a na Flowers In The Dirt je povedená Beatlesovská This One a bluesová balada That Day Is Done, jinak taky celkově nic moc.
Třetí etapa, devadesátá léta, to jsou pouze dvě studiová alba, plus v roce 1999 Run Devil Run, obsahující cover verze z padesátých let, které ale neznám. Obě jsou podle mého velice vydařená, takový lehký nadprůměr, muzika je zase víc rockovější a na obou albech najdeme pár vynikajících skladeb, na Off The Ground třeba Peace In The Neighbourhood nebo Golden Earth Girl, na Flaming Pie je potom výborná skoro polovina věcí, a některé jsou hodně beatlesovské.
V prvním desetiletí tohoto století vyšla studiová alba tři, první, Driving Rain, mě nebaví, třetí, Memory Almost Full mě baví, a to druhé, resp. prostřední, hehe, je podle mého názoru jedno z nejlepších, jaké kdy Paul McCartney natočil. Nahrál ho, podobně jako to úplně první, taky skoro celé sám, a je opravdu velice povedené. Trochu smutné, ponuré (nevím, o čem jsou texty, ale muzika je prostě smutná) , asi míň rockové, ale prostě skvělé.
No a máme tady dvě poslední alba, New (2013) a Egypt Station (2018). Vím, že to poslední jsem po pár posleších v době vydání chválil, a i to předchozí mi nijak nevadí. Je fakt, že Paul McCartney opravdu nemá vyloženě špatnou desku, je obdivuhodné, že dělá aktivně muziku už šedesát let, a taky je o něm známo, že byl vždycky skvělý naživo. Viděl jsem pár videí, a je to pravda, taky měl vždycky výbornou kapelu, ta poslední sestava s ním hraje snad už skoro dvacet let (Rusty Anderson – kytary, Brian Ray – basa, Paul Wickens – klávesy a Abe Laboriel, Jr. - bicí). Ovšem viděl jsem i nějaký koncert z roku 2018, a ten jsem schopen sledovat nebyl. Chápu, že ho to baví, chápu, že to asi slušně vydělává, a lidi na něj evidentně pořád chodí - na loňském turné vyprodával haly pro patnáct, dvacet tisíc lidí, v jižní Americe i stadiony pro padesát, šedesát … ale už je prostě starý a unavený ...
Ringo Starr
No, a na úplný konec jsem si nechal Ringa, i když jsem se rozmýšlel, jestli nedám přednost Paulovi. Bylo to těsné, ale tak to prostě slyším a cítím. Ringo nemá žádné vyložené bomby a není to ani náznakem něco progresivního, což se dá ale říct i o všech ostatních. Nemá ale ani vyloženě žádné totální průsery, a taky žádné úchylnosti.
Ani mě vlastně nepřekvapilo, že mě Ringo skoro nesral, hehe. Nevadí mi jeho první jazzové, ani druhé coutry album, a vlastně mi ani nevadí následujících pět alb, vydaných v sedmdesátých letech, protože pokud to beru v kontextu ostatních členů The Beatles, tak jsou taková ... nejnormálnější. Jasně, jsou tam docela slušné sračky, největší asi na Goodnight Vienna a Ringo The 4th, ale třeba třetí album, Ringo, se poslouchá poměrně dobře. Člověk tak nějak nic moc od Ringa nečeká, no a taky se nedočká, hehe, ale alespoň nemá žádné zvrhlé zhuleniny a úchylárny, a všechna ta alba jsou velice krátká, 33 – 34 minut, a to je taky velké pozitivum, hehe. Napadlo mě srovnání s AC/DC - Angus Young v nějakém rozhovoru řekl, že jim kritika vytýká, že vydávají každý rok stejné album s jiným obalem - protože alba Ringo Starra jsou taky velice podobná. Ale je fakt, že i u něj se výjimečně můžete dočkat překvapení, třeba na albu Stop And Smell The Roses moc pěkné skladby You've Got A Nice Way od Stephena Stillse, nebo Instant Amnesia z Ringo Rama, tvrdé a skvělé věci, kde Ringo, jen tak mimo, hraje výborně, a jen tak vchodem, je celé tohle album velice povedené. A vůbec, co nelze Ringovi upřít, je fakt, že se snažil jít s dobou, a že se mu to, podle mě, dost dařilo, myslím hlavně zvukově nebo aranžemi, ale i tak celkově na mě působí, že po těch víceméně až trochu srandovních albech ze sedmdesátých let, je od Stop And Smell The Roses každé další o kousek lepší. A co je pro mě podstatné – nejvíc tam slyším nějaké odkazy nebo ducha nebo bůhvíco The Beatles.
|
Registrace nového uživatele 
