Beatles sólo 1Od ledna jsem se inspiroval Pepou a poslechl si konečně všechny sólo desky členů Beatles. Některé znám důvěrně, jiné jsem slyšel poprvé (u těch experimentálních a vážné hudby zůstalo u jednoho poslechu). Je fakt těžké hodnotit nějak srovnatelně sólová alba členů Beatles. Hlavně ve vztahu k Ringovi, jehož alba jsou hodně specifická a co jim chybí ve skladatelské genialitě, se snaží kompenzovat perfektní produkcí a pohodou. Pro mě ale prostě nejsou tak hodnotná jako vrcholy sólové tvorby ostatních tří Beatles. U těch mi připadá, že v každé době více či méně úspěšně kombinovali svůj styl (který se ještě v 70. letech dost vyvíjel) s tím, co zrovna frčelo. Ačkoli jsem byl otevřený výraznějším stylovým odbočkám, tak trochu přece jen od každého z nich podvědomě čekám to "jeho". Pak se to ale těžko srovnává navzájem. Myslím, že jsem zatížený na George a Johna v neprospěch Paula a (trochu) Ringa. Paul totiž vyloženě trpí nadprodukcí nudy, i když George a Ringo v některých fázích taky. Patrná je kolísavá kvalita materiálu a zjistil jsem, že strašně záleží na producentovi/produkci. Po strhující první vlně alb těsně po rozpadu se chvíli trochu hledali, ale okolo poloviny 70. let natočili vynikající desky a ještě pomohli rozjet Ringa. Koncem 70. let dopadla na Paula a George těžká krize, jenom Lennon se celkem dobře rozjížděl. Další vzepětí přichází koncem 80. let a celkem trvá v 90. letech, kdy se asi po Antologii tak nějak uklidnili. Po smrti George se Paul dál snaží a občas se mu to i povede a Ringo produkuje hodně Ringo-alb. To už je fakt těžké srovnávat. Od Ringa nečekám nic moc a taky většinou nic moc nedostanu, od Paula naopak čekám docela dost a často se nic moc nekoná. Nemá smysl srovnávat ta sólová alba s nejlepšími deskami Beatles, protože samozřejmě společně byli lepší. Ale je potřeba k tomu dodat, že nevíme, jestli by alba Beatles v 70. letech a později byla tak dobrá jako Abbey Road. Kdyby tam koncentrovali svůj nejlepší materiál nebo skládali dohromady, tak třeba ano. Ale je otázka, zda by to bylo možné. Protože to, že se z nich staly hudebně vyhraněné osobnosti (což bylo patrné tak od Bílého alba dál), by se nezměnilo, i kdyby pokračovali jako kapela. Napadá mě třeba srovnání s CSNY - alba v 60.-70. letech a pozdější desky. Podobně Rolling Stones, kteří měli vrchol na přelomu 60. a 70. let a pak už to taky nebylo úplně ono. Takže hodnotím podle toho, jak mě to album baví poslouchat. Některá alba považuji skutečně za vynikající.
PM - The Family Way (1967)
Jak jsem si přečetl, podíl Paula McCartneyho na spuštění sólo kariér členů kapely spočíval v tom, že něco zahrál na klavír a George Martin z toho pak udělal filmovou hudbu. Je to příjemné, uklidňující, ale nic zvláštního.
0,5/5
GH - Wonderwall Music (1968)
Další soundtrack, tentokrát od George, i když to jsou hlavně nahrávky indických hudebníků, které asi těžko složil Harrison. Udělal ale hodně pro popularizaci téhle hudby, i když to spíš dopadlo tím, že si euroameričtí umělci vypůjčovali jednotlivé nástroje do normální západní hudby jako exotické prvky. Samotný soundtrack je vlastně moc pěkný. Indické nahrávky se střídají se západní psychedelií a docela se to potkává, třeba už úvodní Microbes je spíš psychedelie než Indie. Zajímavým spojením obojího je On The Bed. Ski-ing a Party Seacombe jsou asi skladby, kde hrají Clapton a Ringo. Party Seacombe zní místy trochu jako Flying z Magical Mystery Tour. Wonderwall To Be There je skoro jak soundtrack k El Topo nebo něčemu podobnému. Tohle složil Harrison? Samozřejmě to nejsou písničky, ale je to asi tak tisíckrát zajímavější než Family Way.
1,5/5
JL/YO - Unfinished Music No. 1: Two Virgins (1968)
Tohle album jsem slyšel poprvé. Je to takové pokračování Revolution 9. Těžko říct, jestli za to může heroin, momentální nápad (John), resp. kariérní specializace (Yoko) být avantgardním umělcem nebo si jenom ze všech dělaj prdel, ale jednou mi to stačilo.
0/5
JL/YO - Unfinished Music No. 2: Life With The Lions (1969)
I tohle jsem slyšel poprvé. A je to bomba. Úvod Cambridge 1969 (první minuta) je geniální, řekl bych až zásadní, někde na úrovni úvodu Shine On You Crazy Diamond (jasná vykrádačka ze strany Pink Floyd) nebo Close To The Edge. Pak jsem teda měl chuť to vypnout (kromě Two Minutes Silence, která je nejlepší). Radio Play je taky dobrej vtip, ale ne na dvanáct minut. Nejlepší na tom je, že tyhle desky vycházej v reedicích na vinylu, s bonusama, který jsou ještě šilenější... a lidi to kupujou. No prostě Lennon se tomu asi směje ještě teď. Co směje... chechtá!
1/5 za ten úvod.
GH - Electronic Sound (1969)
Další experiment pro George, tentokrát spíš z kategorie náhodné sci-fi zvuky pro film. No i tohle chce trochu víc. Druhou stranu prej nehraje ani Harrison, ale nějakej prodavač Moogů, heh.
0/5
JL/YO - Wedding Album (1969)
Do třetice všeho zlého, píčoviny s námi a hudba pryč. I když na konci Lennon asi půl minuty hraje na kytaru a pak napodobuje Ringův zpěv v Goodnight, takže nějaká hudba tam je.
0/5
RS - Sentimental Journey (1970)
První sólo deska jsou různé klasické songy v místy typicky Martinovských aranžích. Na tomhle albu je milé, že to není žádný zběsilý kalkul, ale písničky, které se hrály a zpívaly u Starkeyů doma. Tak si je nahrál, spíš tak pro sebe, protože proč ne. Jasně, že to nejsou strhující pěvecké výkony, ale rozhodně nezpívá blbě. Prostě jak to zvládne (a bez dolaďování, že ano). Slyšel jsem horší zpěváky, kteří si o sobě mysleli mnohem víc. Ani hudebně se to nepouští do žádnejch větších akcí. Na druhou stranu když člověk přistoupí na tu myšlenku, tak se tomu nedá nic moc vytknout, akorát to prostě nemá absolutně žádné umělecké ambice. Hodnotím to teda podle toho, jestli mě to baví poslouchat, což mě nebaví. Měli to vydat s Lennonovými jako dvojalbum, aby byla větší prdel. Tyhle první sólové desky, to jsou fakt zajímavé kontrasty.
1/5
PM - McCartney (1970)
Deska, u které člověk místy neví, jestli si autor dělá prdel ze sebe, z Lennona, chce nasrat ostatní Beatles, nebo to myslí vážně. Příběh o tom, jak se pohádali, protože se nemohli dohodnout, jestli dřív vyjde tohle nebo (dle McCartneyho Spectorem zkurvené) Let It Be, a jak to McCartney podal jako že on na ně sere, je asi dost známý. Hodně syrové domácí nahrávky půlnápadů až čtvrtnápadů a občasného bezduchého jamování sám se sebou. Úvodní Lovely Linda je skoro takové hehe jako začátek Life With The Lions. Není divu, že se mu Lennon posmíval. Ale jsou tam i písničky, a dobré, i když většinou to působí jako takové nedodělané fragmenty (a tím nemyslím, že všechny nástroje hraje Paul, ale prostě jsou to takové prvotní nápady, které by snad nedali ani na Bilé album). Nejlepší je asi Every Night, ale That Would Be Something, Man We Was Lonely, Oo You a první půlka Momma Miss America taky jdou. Junk měl už v první polovině roku 1968 a finální nahrávka je v podstatě stejná jako ta dema. Hezký popěvek. Teddy Boy je z doby Get Back a musela podle mě ostatní Beatles hrozně srát, protože to je taková typická kolovrátková mccartneyovina (hlavně ten refrén). Ale nevadí mi to. No a vrcholem alba je samozřejmě jediná "dodělaně" se tvářící skladba Maybe I'm Amazed. Ta je fakt vynikající. I když asi ještě lepší na různých koncertních verzích, kde si McCartney nemusí hrát na Ringa a George. Divná deska, těžko se hodnotí, ale nakonec je zajímavější než některé jeho pozdější "normální" desky.
3/5
RS - Beaucoups of Blues (1970)
Ringo se rozjel a tentokrát do Nashvillu, protože country mu asi sedí líp než ty věci ze Sentimental Journey. Napsali mu přiměřeně kvalitní věci, zprodukovali mu to pohodově, zahráli mu to kvalitní muzikanti, dokonce jsou tam i nějací dva jiní bubeníci. Samo o sobě to je příjemná nenáročná deska ozvláštněná známým hlasem. Nejlepší věc je bonus Coochy Coochy, což je jediná věc, kterou "složil" Ringo. Nevím, proč ji na tu desku nedali.
1,5/5
GH - All Things Must Pass (1970)
George otevřel stavidla a vyvalil se materiál, který neprotlačil na desky Beatles (nebo si ho možná chytře schovával na potom). S Philem Spectorem nahrál svoje nejlepší, geniální dvojalbum a pak z něj udělal možná trochu zbytečně trojalbum. Nicméně na prvních dvou deskách co píseň, to klenot. Skoro bych řekl, že nejslabší je nejznámnější píseň My Sweet Lord (bohužel to fakt je He's So Fine, až na tu slide kytaru). Produkce osciluje mezi relativní uměřeností a padesátinástrojovými rockovými orchestry. Všechny písničky jsou prostě skvělé a mnohé by patřily k vrcholům alb Beatles. Nádherná kytara otevírá překrásnou I'd Have You Anytime složenou s Dylanem. Wah-Wah, What Is Life a Awaiting On You All jsou takové ohňostroje čiré radosti z hudby. Pak je tady dávka nadpozemských melancholických songů, jaké uměl George dokonale - geniální Let It Down (ta fantastická soulová basa, ten fantastickej klavír), která nebyla dost dobrá pro Let It Be (ty vole!!!), geniální, neskutečně silná Run Of The Mill (možná ještě lepší v akustickém demu), výborná Beware Of Darkness, výborná All Things Must Pass, která taky nebyla dost dobrá pro Beatles (ty vole!!!) a přitom si myslím, že by v jejich podání byla mnohem lepší (je to jedna z mála věcí na albu, u které mi tolik nesedí aranžmá)... Folk/country tady zastupuje povedená cover verze If Not For You, hezká Behind That Locked Door a asi nejlepší Apple Scruffs s krásnými vokály a Harrisonem překvapivě taky na harmoniku. Moc rád mám jízdu Art of Dying se skvělou funky basou. Pro jistotu dvakrát zařazenou Isn't It A Pity, údajně z roku 1966 (proč to ty vole nevydali - je to fakt horší než taková It's All Too Much?), mám asi radši v té druhé kratší verzi. Fantastická je koncertní verze na Concert For George s hvězd se dotýkajícím Billy Prestonem. Další skvělá, taková upřímná, až lennonovská věc je Hear Me Lord. Mým skrytým pokladem této desky je ale Ballad Of Sir Frankie Crisp (Let It Roll). Tu mám hrozně rád - krásná souhra kytar, klavíru a varhan. Úplně mě mrazí, když ve 2:20 zpívá "Let it roll". Jasně, na trojalbu jsou i slabší místa, hlavně asi blbůstka I Dig Love a to jamování na poslední desce - i když už jsem teda slyšel daleko blbější jamy od věhlasných jmen, ve skutečnosti se to poslouchá pěkně, hlavně Out of the Blue má nádhernou atmosféru. Ale za to nebudu strhávat body. Celkově je to prostě skvělé, nádherné, úžasné. A to se na album ještě nevešla další bomba I Live For You.
5/5
JL - John Lennon/Plastic Ono Band (1970)
No a po Georgově mistrovském díle tu máme i první sólové mistrovské dílo Johna Lennona. Napřed vydal tři výborné singly (hlavně Instant Karma je skvělej song) a pak tuhle brutální lyrickou desku, která možná lehce navazuje na to, co předvedl na Abbey Road, ale tady je to aranžérsky osekané na dřeň, úplně osvobozené od mccartneyovsko-martinovské líbivosti. Myslím si, že přes přítomnost Phila Spectora je to zvukově a producentsky spíš silná Lennonova vize. Zajímalo by mě, jestli měl od Spectora, Voormana či Ringa nějaké informace o All Things Must Pass, hehe, jestli se jako chtěl vymezit. Protože Klaus a Ringo tady hrajou vyloženě střídmě. Úvodní Mother je zdrcující a mám ji moc rád. Další bomba je Working Class Hero, to je skutečně fantastická věc. Tady se Lennon vyrovnal Dylanovi. Výborné jsou i ty tvrdé věci: I Found Out a skryté bomby Well Well Well a Remember (s tím hezkým odkazem na Bring It On Home To Me). Ale není to všechno tvrdé jenom hudebně, ale i výpovědí. Je tady nádherná nebeská Love, nádherné jemné balady Look At Me a Hold On, které zašlapávají do země McCartneyho melodie z jeho debutu. Někde na půl cesty je Isolation, která (spolu s Working Class Hero) podle mě hodně ovlivnila Rogera Waterse. No a poslední fantastickou skladbou je God (Vždycky mě dostane ten konec: "The dream is over..."). Všechno je tady fakt skvělé. Po zfetovanejch píčovinách a několika málo výbornejch věcech na posledních albech Beatles natočil John vskutku mistrovské dílo.
5/5
PM/LM - Ram (1971)
Posledním z trojice, kdo přispěchal s mistrovskou deskou, byl Paul McCartney. Po předchozím albu je to plně profesionálně produkovaná deska (a to si to produkoval sám, asi? vždycky jsem myslel, že v tom musel mít prsty George Martin), která ukazuje to nejlepší z McCartneyho skladatelského umu a zvukově/přístupem hodně navazuje na Abbey Road. Je tady samozřejmě i dost akustické pohody a vedle písniček obouvajících se do Lennona (asi hlavně první dvě, hehe) nebo minimálně připouštějících takovou interpretaci jsou tady i bezstarostné songy (Heart Of The Country, Eat At Home). Hodně mám rád Ram On, to je fakt krásná melodie a krásná aranž. Už úvodní Too Many People je ale nápaditá a výborná. Moc pěkný pokus o beachboyovské spíš než beatlesácké vícehlasy v Dear Boy. Pěkná je i směska Uncle Albert/Admiral Halsey, i když ta produkce je možná až moc nasládlá, ale ještě radši mám druhou věc sestavenou z takových úryvků: psychedelickou Long Haired Lady. I některé spíš natažené polonápady (Smile Away) jsou pořád zábavné. Hrozně se mi líbí radostně zběsilý Monkberry Moon Delight. Nepřekvapí, že předělávku nahrál Exuma. To je fakt vokální jízda. Závěrečná The Back Seat Of My Car je nádherná, perfektní. Hodně tam slyším Ameriku od Paula Simona. Nemá to úplně ten magický rozměr alb Johna a George, ale podle mě je to pořád fantastické album, určitě jedno z nejlepších v McCartneyho dlouhé diskografii. Velice pestré a plné skvělých nápadů- Jo a líbí se mi Lindiny vokály, má takovej rozvernej lehce countryovej výraz.
5/5
JL - Imagine (1971)
Druhé geniální Lennonovo album. Tentokrát na to jde jinak - klaustrofobické vybíjení agresivity a útoky všemi směry jsou pečlivě zasazeny do měkké vaty skvělé Spectorovy produkce a dokonce ani introspektivní balady nepůsobí tak "naze", i když jsou fantastické (Oh My Love, How). O titulní skladbě nemá smysl psát. Jealous Guy je taky klasika, na které mám nejradši to piano Nickyho Hopkinse. Prosvítají ale i Lennonovy hudební kořeny: vtipná stylizace Crippled Inside, skvělá It's So Hard s pěknými smyčci. Boží groove I Don't Wanna Be A Soldier Mama I Don't Wanna Die (moc pěkné jsou alternativní verze co vyšly v boxu Imagine). Výborná je taky How Do You Sleep, kde si (za Harrisonovy asistence) vytírá s McCartneym, hehe. A zase ty smyčce - na celé desce jsou výborné. Skrytým klenotem alba je úderná Gimme Some Truth s nádhernou Harrisonovou kytarou. Money for dope, money for rope!!! No a závěrečná Oh Yoko opět s fantastickým Hopkinsem je skvělé zakončení skvělého alba. Lennon se fakt rozjel, ale bohužel brzo zase zabrzdil.
5/5
PM/Wings - Wild Life (1971)
První album Paulovy nové "kapely". I Lennon měl dost soudnosti, aby netvrdil, že Plastic Ono Band je normální kapela, ale co už... Tohle album mi připadá, že je takové zhulenecké. Že se tady trochu dostal mimo realitu, co ještě budou lidi vnímat jako vtipné a zábavné. Už úvodní Mumbo je čtyřminutový polonápad. Totéž pokračuje v Bip Bop, která zní jako horší věci z alba McCartney (kde se to dalo tolerovat vzhledem k celkové koncepci tohoto alba). První normálnější song je Love Is Strange, což je předělávka. Wild Life je nejlepší písnička, akorát že je to hodně velká vykrádačka geniální Crosbyho Almost Cut My Hair. A to mám zvířátka rád. Pak už naštěstí pokračujou spíš normální, i když takové divně nemastné neslané písničky. Líbí se mi ještě Tomorrow, která má hodně beatlesovsky znějící vokály. Závěrečná Dear Friend je asi jediná písnička, kde mi je McCartneyho hlas vyloženě nepříjemný. Všechno je navíc hodně natahované. Strašně divná deska. Jedno z nejhorších prvních alb kapel, co znám, hehe. Ale McCartneyho to asi netrápilo, heh...
2/5
JL/YO - Some Time in New York City (1972)
První Lennonovo album, kde jsou i skladby od Yoko Ono. Ajajaj. Zároveň pod vlivem kamarádi z Jůesej je to strašně uvědomělé, protestní a vůbec tak nějak angažované, což by mi samo o sobě nevadilo, kdyby to hudebně za něco stálo. Problém začíná už u produkce, která je strašná, odporná, divná. Nemůžu si pomoct, ale celý to zní jako nějakej blbě ozvučenej koncert kapely, která dělá takový rock'n'rollový retro a folkovej happening, ale je produkovaná jako All Things Must Pass nebo Give Peace A Chance. Nejradši mám John Sinclair, Woman Is The Nigger Of The World, Angela, New York City a Luck Of The Irish, to jsou podle mě fakt pěkný věci. Třeba Angela je krásný nežný duet s Yoko, jeden z mála, co kdy udělali. Škoda. Texty mě většinou spíš rušej. Je to taková primitivní politická kritika na míle vzdálená Dylanovi nebo Prineovi... nebo Working Class Hero, když jsme u toho. Yoko Ono tam má naštěstí jen tři věci, z nichž mě nebaví ani jedna, ale ten rozdíl bohužel zase není tak velký, hehe. Třetí a čtvrtou stranu koncertních nahrávek a jamování do Zappovejch kompozic moc neposlouchám a ani je nebudu hodnotit. Kdybych si měl vybrat mezi tímhle a Wild Life, tak jako fakt nevim. Je tady možná víc zajímavejch momentů, ale taky víc neposlouchatelnejch. Paul v té době taky natočil politický song Give Ireland Back To The Irish, který hudebně taky není nic moc.
1,5/5 (bez Yoko-songů 2,5/5) |
Registrace nového uživatele 
