Pink Floyd - The Piper At The Gates Of DawnPink Floyd mají v mém životě zvláštní postavení. Je to totiž skupina, která mi spolu s Genesis otevřela dveře do světa art-rocku a vlastně tato událost zřejmě určila i moje hudební preference v pozdějším životě. První album, které jsem od nich slyšel, bylo slavné The Dark Side Of The Moon a poté jeho následovníci, takže jsem celou tuhle psychedelickou éru objevoval o něco později. Musím se ale přiznat, že jsem to nejdřív bral spíše jako povinnost a až postupem času jsem to začal vnímat jako plnohodnotnou součást jejich diskografie. Stejně si ale musím i dnes k poslechu najít tu správnou náladu a myslím, že do Meddle to budou kratší žblepty.
Otevírák Astronomy Domine je ovšem naprosto hypnotická, temná a fantastická skladba, která zaslouženě patřila do jejich koncertního repertoáru. Morseovka, klasické bicí breaky pana Masona, naléhavá pisklavá kytara psychouše Barretta, výrazný basový podklad Waterse a tady takřka nenápadná a zároveň moc a moc důležitá práce mého oblíbence Wrighta. Zvláštní je i struktura skladby bez výrazného odlišení slok a refrénu, ovšem s charismatickým motivem v sestupné chromatické stupnici. Pro mě jeden z nejlepších jejich songů z psychedelické fáze. Lucifer Sam je svižnější kousek, kde je naprosto skvělý hlavní riff jak z nějaké bondovky (hehe) a bombastické doznívání akordu Wrighta na konci refrénu. Varhánky Farfisa prostě měly dokonalý zvuk. Matilda Mother je pro mě zajímavá opět prací Richarda a dokonce je to i jeho hlas, který tu je povětšinou slyšet. Tohle je opravdu houbičkový trip a umím si představit, jak to s člověkem musí zamávat, pokud si u toho něco šlehne. Skvělá je i mezihra s orientálním nádechem. Flaming se rozjíždí tak nějak divně s melodií jak z anglických zpívánek, ale zhruba v polovině se skladba zahustí a je z toho krásná píseň plná roztodivných zvuků a zvukových efektů. Nejsem zrovna znalec hudby z této doby jako např. Honza, ale rád věřím tomu, že byli Floydi průkopníky v používání různých hi-tech mašin na modulaci zvuku a vytváření různých efektů. Ale třeba se pletu. Pow R. Toc H. je solidní zhulenina s beat boxem a různými skřeky. Vysloveně mňamková je změna atmosféry před koncem skladby, kdy se to všechno změní z jakési zlověstné atmošky do libozvučné nádhery s překrásnou varhanní texturou a kytarovým vybrnkáváním jednoduchého motivu. Take Up Thy Stethoscope And Walk napsal Waters a je to znát na dominantní baskytaře v této skladbě, která může občas připadat chaotická s jakoby chvátavým tempem, kdy se předhánějí jednotlivé nástroje kdo bude v imaginárním cíli dřív.
Druhou polovinu desky otevírá téměř desetiminutová instrumentálka Interstellar Overdrive, skladba improvizačního charakteru s kakofonickou prostřední částí. Poslouchat tohle je zvláštním druhem zážitku a vždycky mi to připomene The Waiting Room od Genesis. Skvělý je závěr s návratem ústředního motivu a frenetickým poletováním zvuku mezi kanály ve stereo verzi. Možná bych měl výtku k délce skladby - být ta zhulená prostřední pasáž tak o dvě minutky kratší, nezlobil bych se. Následná The Gnome vrátí skupinu do formy a mezi mantinely hudební "normálnosti", a to ve formě krátké a melodicky velmi pěkné skladbičky. Chapter 24 je další melodická věc, tentokrát bez bicích. A díky vcelku úsporné instrumentaci to má skoro až a capella nádech. Jako líbí se mi to, ale bomba to není. A to samé platí i o další krátké skladbičce The Scarecrow. Tady je ale moc pěkný závěr, kdy se přidá cello a dvanáctistrunka. Bike je výborná věc na závěr, kde mě vždy zaujme samotná struktura písničky, především postupné zahušťování refrénu a v jeho poslední inkarnaci i zpomalení tempa. A samotný psychozávěr tak nějak příznačně uzavře celé album.
Debut Pink Floyd je výborný a i když takové muzice za normálních okolností neholduji a raději si poslechnu jejich pozdější kousky, je občasný poslech tohoto alba velmi osvěžující. Hodnotím 4/5. |
Registrace nového uživatele 
