Led Zeppelin – 1969
Led Zeppelin je jedna z těch nemnoha kapel, jejímž všem albům bych nasázel bez mrknutí oka plnou palbu, a to v jakékoliv škále. Když tak o své první větě přemýšlím, napadlo mě, kolik dalších takových skupin bych byl schopen vyjmenovat, a pravděpodobně se k tomuto zajímavému tématu ještě vrátím. Přiznám se a zopakuju, že tzv. Bublovsko – Tučňákovský přístup, jehož existenci mi vážení pánové odhalili při recenzování Pink Floyd, se mi líbí, souhlasím s ním, a přijde mi správný a logický, hezky nám jej ve svých komentářích chlapci milí osvětlili. Takže ano, klidně bych mohl ke každému albu napsat jednovětý, případně několikavětý odsudek a dát mu maximální hodnocení, nicméně to neudělám, protože i mě samotného zajímá, v jakém rozsahu se budu pohybovat.
První album Led Zeppelin jsem si kupoval jako LP – Supraphon ho vydal v roce 1982, a už si nevzpomenu, jestli jsem ho slyšel někdy předtím, spíš bych řekl, že ne. Jistý jsem si naopak tím, co jsem od kapely slyšel poprvé v životě, kdy, a kde – ale o tom později. Ještě mám nádhernou vzpomínku, jak jsem tohle zánovní a téměř nehrané LP věnoval svojí první lásce, na lavičce u Vltavy … před skoro čtyřiceti lety …
A hned v úvodu tedy sdělím, že debut Led Zeppelin nikdy nepatřil k mým nejoblíbenějším deskám kapely. A taky jsem si právě uvědomil, že je to poprvé, kdy bych nejspíš byl schopen napsat pár blábolů o všech albech jedné kapely, aniž bych si je musel pouštět, tak dobře – a dlouho – je znám. Předpokládám, že úlohu, jakou měl při Pink Floyd Honza, v závorce Bubla, převezme tentokrát Percy, v závorce Jirka, a dozvíme se tak opět spoustu zajímavých informací, z nichž některé jsou notoricky známé, a některé zase ne. Co pro mě vždycky bylo pozoruhodné, je fakt, že se celá deska natočila údajně za šestatřicet hodin, a hlavně pak, že většina alba byla nahrána živě, což je slyšet, a což mě baví.
A jak jsem se v předchozím odstavci holedbal, že bych o Led Zeppelin mohl klidně psát, aniž bych si jejich muziku musel pouštět, tak jsem po poslechu prvního alba nenapsal téměř nic, jenom pár poznámek. A asi tedy zůstanu u bohapustého plkání a bezobsažného slovotoku, a budu spoléhat na Percyho a další klauňy.
Zmíním jen ve stručnosti fantastický šlapák v úvodní skladbě, ty dvojúdery nebo jak to nazvat, pokud víte o čem mluvím, super, pokud ne, nevadí – poprvé to zazní v čase 0:24, pak se to párkrát opakuje a v závěru ještě graduje – John Bonham byl famózní bubeník, a to, co dokázal zahrát jednou nohou, mnozí jeho kolegové nezvládli ani na dva šlapáky. Dále pak, že druhá strana je (pro mě) mnohem lepší, na první jsou právě momenty, kvůli kterým nepatří debut k mým favoritům, třeba ty odpovídačky kytary a zpěvu v You Shook Me. V Dazed And Confused exceluje Robert Plant, a John Bonham tady předvádí asi poprvé svoje později proslavené a legendární trioly na kotle a šlapák, je to, pěkně prosím, v čase 4:57 – 5:02 – to jsou další z mých několika málo poznámek. Druhá strana, to je v podstatě jedna bomba za druhou, nejvíc mě baví první tři skladby, Your Time Is Gonna Come s nádherným úvodem na varhany, akustická, instrumentální Black Mountain Side, a následující vypalovačka Communication Breakdown. Poklonu musím samozřejmě vyseknout všem pánům muzikantům, a marně přemýšlím, jestli znám jiný debut, kde hrají dva zkušení a ostřílení matadoři (i když věkově pořád mladíci), mistr Jimmy Page a mistr John Paul Jones, a dva téměř neznámí hudebníci, mistr John Bonham a mistr Robert Plant, v době nahrávání dvacetiletí kluci – excelují tady úplně všichni. A to je asi tak ©Forrest Gump všechno.
První album Led Zeppelin je samozřejmě fantastické a je to v každém případě bomba. Hodně syrové, hodně bluesové, hodně tvrdé. A samozřejmě za plnou palbu. Ale protože chci opravdu nějak jednotlivé desky rozlišit, tak v rámci kapely musím ubrat. Mí tučňáci a bublové mi ©Wolfgang rozumějí.
8/10
|
Registrace nového uživatele 
