Led Zeppelin – Presence – 1976
Physical Graffiti je vrchol tvorby Led Zeppelin, a i když Presence je samozřejmě vynikající, cítím tady už mírný ústup, který bych na následující, poslední desce, označil místy dokonce jako velký propad. Přiznám se, že tohle album jsem neposlouchal zdaleka tak často, jako ta předchozí, protože i když určité „dozvuky“ z Physical Graffiti jsem tam slyšel, kvalitativně je to zkrátka rozdíl, a už mě tak nebavilo. Tak jsem zvědav, jestli jsem se trefil s tou osmičkou, hehe.
Díky nějaké neplánované pauze v recenzování jsem si tedy Presence poslechl čtyřikrát, a po více, než týdnu od svého úvodního odstavce, přináším některé své slinty. Po prvním poslechu jsem si říkal, ó, pak také ká a jako třetí slovo, chlapče. Následovala slova jako, trefil, tos, s, tou a osmičkou. Jenže při poslechu druhém a třetím se mi začala ta muzika líbit čím dál víc, a nedostatky, o kterých jsem čtyřicet let myslel, že jsou nedostatky, se mi najednou nezdály jako nedostatky, ale jako statky. Hehe. Následoval pak poslech číslo čtyři, a moje myšlenky se zase vracely k tomu, co jsem zažíval při poslechu prvním. Jestli jste z tohoto mého odstavce usoudili, že jsem tak nějak jakoby plný rozporů (rozporuplný, hehe), tak myslím, že jste usoudili poměrně správně. Celkově ale spíš převládal pocit, že Presence je vynikající deska..
A po dalším týdnu následoval poslech číslo pět, tentokrát na sluchátka, velice pozorně, skladbu po skladbě, a s cílem něco smysluplného vyplodit. Tak pojďme na to.
Achilles Last Stand
U téhle skladby jsem byl čtyřicet let vždycky tak trochu na rozpacích. A jsem vlastně stále. Co poslech, to se přiklání pomyslné hehekyvadélko na jednu i druhou stranu, jako, že bomba nebo zbytečně dlouhá nuda – ale ta hranice je skutečně velice tenká a těžko rozpoznatelná. Pro mě, samozřejmě. Aktuálně právě teď, po pátém poslechu jsem nadšen, a říkám jednoznačně – BOMBA!!! Skvělé, takové nabroušené kytary (a je jich tam asi hodně), úžasná basa – nějaká osmistrunná, jak jsem zjistil - úžasné bubny – do zpěvu (ty první čtyři se opakující fráze) je to doslova motor, dokonalý, perfektně promazaný, člověk si uvědomí, jak je kapela za ty roky sehraná, je to fakt jízda, tvrdá, hardrocková, šlape to naprosto neuvěřitelně, a říkám si jo, jo, Led Zeppelin na vrcholu, v téhle době nejlepší kapela na světě. Fantastické změny tempa i rytmu, místy na 5/4. Po dvou slokách, kolem čtvrté minuty zazní poprvé ty stopky se skvělým kytarovým sólem. Tahle skladba je fakt mazec až do závěrečné zhruba půlminuty jen s tou kytarou, a při tomhle poslechu mě myšlenka, že mohla být o dvě, tři minuty kratší, napadla jen jednou, cca dvě, tři minuty před koncem, hehe.
For Your Life
Bomba číslo dvě. Naprosto pohodová skladba, duchem připomínající Houses Of The Holy nebo Dancing Days. Tady je všechno naprosto dokonalé, tady jsem nadšen opravdu úplně ze všeho, nevím, co vyzdvihnout, možná baskytaru – díky tomuto recenzování jsem si po čtyřiceti letech uvědomil, jak geniální muzikant byl John Paul Jones. A pro kapelu naprosto nepostradatelný. A přitom tak jakoby ve stínu ostaních.
Royal Orleans
První skladba velice dlouhá, druhá skoro poloviční (vím, že ne, ale líp to vypadá, hehe), a třetí zase poloviční, než druhá. Zajímavé. Tady je ta stopáž obrovské plus, klidně i mohli chlapci nějakou tu minutku ještě hrát. Naprostá lahůdka a dokonalost, jediná skladba, která je údajně dílem celé kapely, a samozřejmě bomba číslo tři.
Nobody's Fault But Mine
Pátý poslech alba Presence se ukazuje jako velice šťastný. Čtvrtá skladba = čtvrtá bomba. Paráda. Tvrdá, bluesová, připomínající mi When The Levee Breaks, nejen podobnými bicími (i zvukově), ale tak nějak celkově. Parádní dvě sóla, jedno na foukačku, druhé pak na kytaru. Tohle je velice vydařená a vypečená skladba a začínám přehodnocovat svůj názor na celé album. Ale ještě uvidíme, co bude dál.
Candy Store Rock
No jo, a je to tady. Každé album musí mít (nebo nemusí?) nejslabší skladbu, a tady je to tahle. Neříkám vůbec, že je špatná, jen mě moc nebaví (je to nějaký rock & roll nebo co?) a jakoby se sem nehodí. Zajímavý – a pěkný – je rytmus na bubny, ten činel jízdy, hehe.
Hots On For Nowhere
Ano, pátý poslech je skutečně klíčový, až zásadní. Tohle je další bomba, napadl mě při poslechu výraz „mistrovská miniatura“ - i když má skladba téměř pět minut, tak hrozně rychle uteče, a je to opravdu další lahůdka. Celá kapela je naprosto excelentní, je radost to poslouchat, opět nevím, co dodat, co vypíchnout, tak možná – abych splnil svojí dvoprocentní kvótu, hehe – fantastické breaky, ty tři nejvypečenější a nejtypičtější v časech 3:25, 3:35 a 4:05.
Tea For One
Závěrečná sedmá skladba a šestá bomba. Podobnost se Since I've Been Loving You napadla asi vícero klaunů, než jen mě. Krásné blues, při jehož (pátém, hehe, klíčovém) poslechu jsem byl takový smutný, nostalgický, protože jsem měl pocit, že se Led Zeppelin se mnou loučí, že je to jejich poslední vrcholná skladba na posledním vrcholném albu …
Tak musím říct, že u Presence jsem se dočkal jediného překvapení. Numericky vyjádřeno to tak vypadat nebude, a ani nemůže, protože ten posun vlastně nijak zásadní být nemůže, ale pro mě osobně je to překvapení opravdu veliké, až snad i místy zásadní, hehe. Rád bych se podobného překvapení dočkal i u Through The Out Door, ale obávám se, že nedočkám. Prostě paráda. Bomba. Tvrdé, syrové, vyzrálé – instrumentálně je kapela skutečně na vrcholu, ta muzika vůbec není jednoduchá, jak by se možná mohlo zdát. Zajímavé je, že zde nejsou vůbec klávesy, a ani jsem snad nezaregistroval žádné akustické kytary. Strašně me baví, jak často hrají Led Zeppelin „děravě“, ty různé stopky nebo unisona. Mistrovské, geniální dílo, a v podstatě bez slabého místa. Za mě obrovská spokojenost.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
