Jazz Q – Zvěsti
Po návratu z USA dal Kratochvíl dohromady novou kapelu a nasadil nový styl, který v zásadě celkem držel až do konce Jazz Q v 80. letech. Luboš Andršt od roku 1972 prošel docela zásadním vývojem a z rocku (začátky Energitu) se posouval k jazzu (s Viklickým aj.). Jaromír Helešic je asi nejjazzovější bubeník ze všech, kteří se do té doby na deskách Jazz Q objevili, ale možná se mi to jenom zdá vzhledem k materiálu. V kombinaci s Fauknerem, který se jako jediný vrátil z předchozí sestavy, vytvořili výbornou rytmiku. Oproti pestrobarevným ohňostrojům Elegie jsou tu spíše přehledné meditativní skladby v celkem jednotném stylu. Je to JAZZrock. Spíš než Coreu, McLaughlina a Hancocka mi to připomíná Weather Report, nebo takové ty umírněnější jazzmany, kteří se pod tlakem okolností dočasně elektrifikovali. Všemu dominují klávesy. Kytara hraje spíš sóla než nějaké všudypřítomné doprovody. Martin Kratochvíl myslím ve své knize píše, kým a čím byl ovlivněn v USA. Myslím, že od něj znám třeba kytaristu Philipa Catherina. Je zajímavé, že se nevydal jednou z možných cest (posun do funky), ale vybral si jinou, jazzovější, která se zároveň asi lépe snesla s domácí hudební tradicí. Celkovému pročištění, uklidnění a zvláštní náladě celé desky odpovídá i jednoduchý, ale krásný obal.
Klekánice začíná moc pěkným spirituálním úvodem s akustickou kytarou a saxofonem Jana Martince, který přece jen dostal příležitost i na studiové desce. Druhá půlka skladby je nádherný rychlý jazz s perfektní rytmikou, kde je dialog elektrického piana a Moogu přerýván jakýmsi refrénem. Posléze se ve stejném, velmi melodickém stylu přidá i Andršt. Je to vynikající skladba, která ukazuje velký posun. Výborný je i ten tajuplný konec.
Následující Vzkříšení je taková typická kratochvílovská skladba postavená na vrstvách klavíru a syntezátorů, stupňování napětí a uvolnění v těch kytarových pasážích. Zajímavá, s pěknými sóly a zejména bych vyzdvihl Helešicovy bicí.
Šlépěj je druhá velká trefa do černého. Nádherné hlavní téma, které má prostor se rozvinout, skvělá rytmika, pěkné Kratochvílovo sólo a pak hlavně geniální Andrštovo sólo. Podle mě jedno z jeho nejlepších zaznamenaných sól, jestli ne vůbec nejlepší. Nádherně vystavěné, dynamické, uvolněné, nijak nepřehnané, pro mě santanovské, což je známka nejvyšší kvality. Třeba jen ten konec (4:44-4:57) je prostě úžasný. Hodně dělá i vynikající doprovod, který Andršta vynáší do oblak. Prostě bomba.
Jinotaj je první slabší věc. Projevuje se to, co mi u Kratochvíla trochu nesedí – že skladby tohoto typu, ačkoli jsou samozřejmě kompozičně jiné, mají při absenci nějaké jasné gradace tendenci znít dost jednotvárně.
Na druhé straně nás uvítá Tříšť, třetí z mých velmi oblíbených na albu. Krásný zvonivý doprovod kytary, kratochvílovská melodie na syntezátor, super bicí, ale i další santanovské sólo. To vše ve velice pohodové atmosféře.
Hodně atypická je Korouhvička postavená na takové změti syntezátorového ptačího zpěvu – ale i název to dost vystihuje. Zajímavý je prostředek, který to trochu rozbije, což vítám.
Čtvrtá z mých oblíbených skladeb je Krůpěj. Až romantický začátek klavíru a syntetických smyčců je vystřídán tajuplným motivem kytary a syntezátoru a ten je zase přehlušen návratem rozmáchlého hlavního motivu ozvláštněného slide kytarou. Dohromady to tvoří skvělý kontrast a musím říct, že neznám nic podobného.
Větroplach je zase taková typická syntezátorová melodie, podle které člověk snadno pozná Kratochvíla. Podstatné je, že tímto základem to nekončí, naopak se skladba velice zábavně rozvíjí. Opět se tu objeví Martincův chytlavý saxofon, který naruší dominanci syntezátoru a hraje hezký chytlavý motiv, ke kterému se skladba vrací až do fade outu. Na závěr alba asi nemohla být zařazena vhodněji.
Musím říct, že Zvěsti (a ještě jedno album) mi zabraly víc času, než jsem je docenil, ale dnes vnímám, že se tu ustaluje většina prvků toho Kratochvílova specifického stylu, které byly na předchozích deskách jen v náznacích. Co mi tohle album asociuje je pohled z okna bílého (nebo krémového) pokoje na měnící se (zimní) počasí venku, ale jako bych se nemohl pohnout, nebo dokonce okno otevřít. Tak čtvrtina alba je geniální, polovina výborná a čtvrtina dobrá, ale slabší.
Zajímavá sestava Kratochvíl-Andršt-Faukner-Helešic nevydržela dlouho. Nahráli ještě singl Horizont/Horký vítr s Marthou Elefteriadu, ale nevím, jestli vlastně koncertovali, nebo jestli to byla jen studiová sestava – minimálně Helešic hrál určitě s více kapelami a Andršt měl asi pořád Energit (a na začátku roku 1978 nahrával druhé album, i s Helešicem). No, jsem zvědavý, až na tuhle desku přijde řada v rámci reedic GAD Records, jestli budou mít nějaké další nahrávky této sestavy. Docela by mě to zajímalo. Začátkem roku 1978 už byli Jazz Q zase v úplně jiném složení. Andršta a Fauknera nahradili Francl a Padrůněk z rozpadající se jazzrockové sestavy Etc… a Helešice pak Trnavský z Bohemie. A teprve další rok vyšly Zvěsti.
4/5
P.S. Asi první nahrávkou sestavy z roku 1978 (ještě s Helešicem místo Trnavského) se stalo album Heleny Vondráčkové Paprsky. Je to jedno z těch zajímavých pop-jazz-rockových alb téhle doby, ačkoli na Kresby tuší to rozhodně nemá. Asi tři čtvrtiny desky složil Kratochvíl s texty Oskara Petra. Není to tak divoké jako od Kocába, objevují se zde variace na již slyšené motivy (nejvíc asi Maková panenka – Tříšť), často těm jazzovým nápěvům chybí nějaký chytlavý refrén, ale poslouchat se to dá, pokud vás dnešní královna soudních sporů postnormalizační pop music vyloženě neirituje (samozřejmě nebudu tvrdit, že by neuměla zpívat). Za zaznamenáníhodnou považuji titulní skladbu Paprsky, kde mi Vondráčková výrazem připomíná Janu Koubkovou (Horký vzduch a písek), Kruhy na vodě s výraznou basou a funky Neříkej. Vrcholy jsou pro mě Ta třetí jsem já, kde ten hlavní motiv je vynikající a je to nádherně propojeno s dechy, a pak vygradovaný zasněný závěr Kam zmizel můj malý námořník, trochu ve stylu Corey s Gayle Moran. Zajímavý experiment, ale popové ambice to asi mít nemohlo. |
Registrace nového uživatele 
