Jazz Q – Hodokvas
Tuhle desku jsem měl poměrně brzo, možná nejdříve přehranou z kazety z knihovny. A od začátku mě naprosto dostala. Mám ji spojenou s podzimem, listím a polomrtvými Dejvicemi přelomu tisíciletí a sídlištěm Bohnice o něco později. Jednotlivé skladby jako by se vynořovaly z těžké mlhy, ale přitom je to zvukově velice příjemné a přehledné. Supraphonský obal je lehce surrealistický, vzhledem k názvu možná ale i prvoplánový. Je trochu laděn do podzimního slabého svitu, nebo je ten vzhled, jako by se jednalo o starou fotografii, skrytou narážkou na tehdejší opožděné vydávání desek? Aha? (c) Pepa. Nezabodává se vidlička do Oskara Petra? Začalo se mi zdát, že jsem tu fotku v obalu viděl někde celou a byl tam. Tenhle obal jsem ale poznal až později, protože jsem album měl dlouho na artiáckém vinylu s těmi roztodivnými zvířaty v džungli. A ze začátku jsem si myslel, že to je původní (jediný) obal. Mám pro něj z nějakého důvodu slabost (i pro podobný obal znázorňující názvy skladeb v exportním vydání Elegie).
Album má celkem jednotné aranže, které mi vyloženě sedí. Podobně jako na Zvěstech to je uspořádané, Kratochvíl to má pod kontrolou a skvěle využívá možností své – zase jiné – kapely. Sestava z Hodokvasu spolu v době nahrání desky (březen 1979) byla tak maximálně rok, Kratochvíl, Francl i Padrůněk jsou tady skvělí. A to ještě Francl hraje velmi umírněně, až bych řekl ukázněně – na jazzrockovou kytaru. Hodně hraje hlavní melodie, které by jinak hrál syntezátor, nebo vybrnkávaný doprovod. Vždycky mě fascinoval ten jeho přerod ze šedesátkového bigbíťáka na bluesového jazzrockera. S Kratochvílem jim to šlo opravdu skvěle. Padrůněk předvádí svůj typický dominantní výkon a je vedle Kratochvíla na desce nejvýraznější, a to i v mixu. Je to taková ta jeho průzračná basa, kterou miluju. A je dobře, že Kratochvíl toho uměl naplno využít. Trnavský na sebe nestrhává pozornost, má ten svůj zvláštní nevýrazný zvuk bicích, ale líbí se mi, jak hraje. A to se vedle něj ještě místy objevuje Hrubeš na timbales a la Chepito Areas (no, tak autentické to zase není, ale stejně). Ty perkuse byly skvělý nápad, opravdu to tomu dodává šťávu. A potom je tu Oskar Petr, který s touto sestavou nahrál několik písní na singlech a na albu hraje alespoň na akustickou kytaru, která se sem moc pěkně hodí. Nevím teda, jestli skutečně všechny akustické kytary hraje Petr, nebo jestli část i Francl, u kterého je uvedena pouze elektrická kytara, ale je to takto uváděno.
Poprask je fantastická jízda, která mi na Zvěstech trochu chyběla. Je to i funky, hehe. Už jen skvělá aranž všech syntezátorů v úvodu si zaslouží zmínku. Potom se rozjede koncert, kde má každý nástroj své jasně vymezené místo a dohromady je to prostě výborné, chytlavé, zábavné (ta vokální pasáž) a sedm minut to graduje. Zvlášť bych vyzdvihnul skvělá melodická sóla Františka Francla. Padrůňkovu basu bych mohl vychválit až do nebes v každé ze šesti skladeb. V kombinaci s místy hodně basovými tóny syntezátorů je tam ta basa skvěle vymyšlená, ale i to platí pro celé album.
Zasněné Vřesoviště mě vždycky přitahovalo nádhernou baskytarou a její souhrou s kytarami v těch hlavních motivech. Akustická kytara tuhle skladbu krásně odlehčuje. Místy mi to připomíná atmosféru Epilogu. Skvělé (a osvěžující ve víru syntezátorů) je Kratochvílovo sólo na klavír. Zkrátka druhá bomba.
Madona je třetí bomba. Jedna z nejlepších Kratochvílových skladeb. Krásně dynamická, díky tomu rytmu je to takový dlouhý sen, který se pohybuje po sinusoidě napínání a uvolňování. Moc se mi líbí přirozené zakomponování toho druhého motivu, kterým to celé graduje. Zase bych mohl popisovat všechny prvky zvlášť… jak moc dělá akustická kytara, jak je skvělý Francl, Padrůněk, Kratochvílova mysteriózní sóla, hypnotizující rytmus… Ale lepší je se do té smutné, ale krásné hudby ponořit.
Pralesní píseň je čtvrtá bomba. Vždycky mi přišla hrozně zábavná těmi zvuky džungle i celkovou strukturou. Moc se mi líbí hlavní syntezátorové/basové linky v kombinaci s výborným doprovodem Francla a Trnavského, také uprostřed dialog kytary a elektrického piana a potom basy a syntezátoru. Prostě zase jiná věc ve zvukově jednotném stylu alba Hodokvas a opět skvělá.
Dejvické blues je asi opravdu nejslabší mezi skvělými skladbami, jak píše Pepa (tentokrát jsem neodolal a přečetl dopředu). Přestože neoslňuje nějakými spalujícími sóly a staví spíš na náladě podpořené Kalandrovou harmonikou, vždycky mě celkem bavilo. Zapadá do atmosféry desky.
Závěrečný Šerosvit začíná zase nějakými cingrlátky a la Epilog a už tady je jasné, že je to taky bomba. Ten klidný začátek je fajn, ale zatímco na Zvěstech by se takhle točili v kruhu čtyři minuty a pak by byl konec, tady se po dvou minutách vrátí disko (tedy jazzrock, hehe) a vyklube se z toho takový druhý Poprask se vším všudy. Skvělé je třeba Kratochvílovo dlouhé sólo na elektrické piano s hodně jazzovou basou, kde se ukazuje, co všechno Padrůněk stylově obsáhl. Je tam i jedno místo, které trochu připomene Čaroděje. Na konci ale přece jen uklidnění.
Hodokvas je podle mě geniální deska, pro mě spolu s Pozorovatelnou a Symbiosis (a malinko za nimi Elegií) vrchol Jazz Q. Což teda znamená, že zbývají dvě nevrcholová, ale pořád výborná alba z prvního období a tři studiové desky ze současného období, ke kterým se také hodlám dostat, i když nevím, jestli nebudu sám, Pepo? Podobně jako u Elegie oceňuji strukturu desky a řazení skladeb (není to deska, kterou bych byl schopen poslouchat v nějakém přeházeném pořadí). Navíc tu ale je podle mě hodně originální celkový zvuk kapely. Nemůžu říct, že bych slyšel nějaké úplně podobně znějící album.
Nevím, jestli bylo v plánu udělat zpívanou nebo částečně zpívanou desku s Oskarem Petrem, který pak emigroval. Ale ty dva zpívané singly nahrané také v prvním pololetí roku 1979, co z této spolupráce zbyly, stojí za to. Blues podzimního odpoledne je v podstatě jako Dejvické blues, ale další tři písně jsou podle mě vynikající – Kratochvílův Obchodník s deštěm a Petrův Plavec dlouhých tratí a nejkrásnější Podzimní ohníčky i s Michnovou. Jsou to dost rychlé věci, kde se prezentuje neskutečně sehraná, šlapající kapela. V překrásných aranžích se proplétá Franclova kytara s Padrůňkovou funky basou. Podzimní ohníčky považuji za jeden z absolutních vrcholů všech zúčastněných. Oskar Petr složil několik písní v magickém prostoru zhruba mezi McLaughlinem a Crosbym a tohle jedna z nich. Kromě toho vznikly s Oskarem Petrem ještě další skladby: lehce latin-jazzová Manuela, nahraná alespoň instrumentálně v rozhlase, dodnes ale zpívaná na koncertech, a Zatmění Měsíce, které nazpíval s Jazz Q Kocáb, ale dnes ho taky zpívá Oskar Petr. A aby toho nebylo málo, stále ještě v roce 1979 nahráli pěkné instrumentální EP Pečeť/Křesadlo. Zatímco Pečeť je taková zasněná věc a la Zvěsti, s krásnými sóly Františka Francla, Křesadlo je skvělá jízda typově podobná Pralesní písni. A je tam skvělá basa.
Někdy v roce 1980 tahle sestava s Padrůňkem a Trnavským končí. Možná už předtím došlo k nějakým změnám na postu bubeníka, v tom nemám úplně jasno. Zůstala po nich ale nádherná deska.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
