The Black Crowes - Before the Frost...Until the Freeze – 2009
Když tohle dvojalbum vyšlo, poslouchal jsem ho pořád dokola, nemohl se ho nabažit, a strašně, strašně moc se mi líbilo. Ještě než jsem si ho teď poprvé pustil, říkal jsem si, že je možná nejlepší, co kdy The Black Crowes natočili. A vypadá to, že ano, podobně jako ostatně všechna jejich alba, hehe. Ale bez hehe – je to prostě bomba, a při poslechu hned první skladby jsem byl úplně odrovnanej, a říkal si, že nemá smysl nic psát. Tedy kromě toho, že je to prostě super. Ale dal jsem si pak ten film Cabin Fever, o jehož existenci jsem se dozvěděl náhodou při hledání informací, o odrovnal mě ještě víc, tak jsem se zamyslel. A podíval do historie klubu. A zjistil, že jsme s Honzou za poslední dva týdny napsali o deseti albech. A i kdybychom asi zřejmě opravdu zasadili americkým agresorům zrychleným tempem recenzí zdrcující úder, tak myslím, že je načase zvolnit. Napíšu ještě tuhle recenzi – na album, které znám dvanáct let a slyšel ho alespoň stokrát – a pak si dám pauzu a v klidu budu poslouchat poslední tři desky Jazz Q, které si, myslím, zaslouží větší pozornost.
Tohle dvojalbum se rozhodli The Black Crowes pojmout tak trochu experimentálně, kdy se točilo sice ve studiu, ale naživo, před asi dvěstě lidmi během pěti vystoupení v zimě 2009. Proběhlo to ve studiu Levona Helma, bubeníka The Band – vidíte, jak je všechno tady v klubu propojené, Martin Scorsese režíroval Poslední valčík. Viděl jsem docela velkou podobnost s hudebním klubem Doupě, kde jsem byl před dvěma lety na koncertě Hundred Seventy Split. Z celé nahrávky je cítit (ve filmu ještě mnohem silněji) naprostá pohoda, nadhled a taky takové pohlcení tou hudbou, od všech muzikantů, třeba hostující Larry Campbell (banjo, housle, steel kytara) to prožívá opravdu hodně. Ve filmu je zachycen taky tvůrčí proces, kdy písničku Shady Grove hrají jen Chris s Richem, sedí u stolu a Chris zpívá text přímo z nějakého sešitu. Taky velkou pokoru cítím, a skromnost. Ta hudba a ten film Vás prostě naladí do skoro nadpozemského stavu, kdy a kde je všechno úžasné, krásné, nádherné …
Hned první skladba, Good Morning Captain evokuje, kam se kapela posunula na předchozím albu, tedy ke coutry, a je to veliká bomba hned na úvod, fakt mě to úplně odrovnalo – v tom filmu (s obrazem) pak ještě víc. První CD je velice rozmanité, druhá skladba, Been A Long Time (Waiting On Love) je dost tvrdá, taky je to nejdelší, a určitě jedna z nejlepších věcí tady, v posledních třech minutách neuvěřitelná jízda a gradace, třetí, Appaloosa zase taková pomalá, lyrická věc s pěkným sólem na kytaru po druhém refrénu, v A Train Still Makes A Lonely Sound je po druhém refrénu pro změnu krásná mezihra, a nemusím asi dodávat, že zatím se jedná o samé bomby. I Aint Hiding je taková funky, až disco skladba, hlavně tedy ta basa, a vždycky to pro mě byla nejslabší skladba na albu – ale blbá není, to zas ne. Druhá tvrdá, chce se mi skoro napsat typická (ale tak deset let zpátky) skladba je Kept My Soul, po ní pak následuje jedna z nejkrásnějších písniček, What Is Home?, kterou – úžasně!!! - zpívá Rich, je to takový folk, country, banjo, Hammondy, v refrénu vokály, opravdu nádhera. Pomalá a krásná je Houston Don't Dream About Me, s nádhernýn refrénem, Make Glad je trochu ve stylu I Aint Hiding, ale mnohem lepší, po druhém refrénu se to parádně rozjede, v poslední minutě jsou fantastické ty vyhrávky na basu, asi jsou to šestnáctky, co, Honzo? Zřejmě nejzvláštnější skladba na albu je And The Band Played On... . Připomíná mi The Beatles, a zajímavá je tím, že má asi čtyři části, které jakoby k sobě nepatří, pro mě veliká lahůdka a bomba. A v poslední písničce jsme opět ve stylu country, pěkně s houslemi, The Last Place That Loves Lives je krásná písnička.
Druhé CD je už v podstatě celé na té folk – country vlně, a nejen, že mi to (jako tvrdému rockerovi, hehe) nevadí, ale dokonce je to pro mě ještě větší nářez, než CD první. Aimless Peacock je naprostá bomba, možná úplně největší, a díky filmu, který jsem včera viděl, to vypadá, že s ní vystoupení zahajovali. Sítár, housle, basička, cinkání na činely, foukací harmonika, kotle, hrané filcovými tympánovými paličkami, tamburina na hi-hat, vokály … nemám slov, neskutečná, nepopsatelná skladba s neskutečnou, nepopsatelnou atmosférou. Shady Grove je taková pohodička, rozverná, veselá, odvazová písnička s pěknou kytarou, jak v doprovodu, tak i v sóle uprostřed. V Garden Gate jsou stěžejní housle, a je to opravdu kántry jako prase, i bez bubnů je to veliký nářez, u kterého mám chuť začít tančit. Greenhorn je jedna z nej(do)jemnějších skladeb na albu, Shine Along zase podobná jako Garden Gate, taková až hospodská, opět tu hrají hlavně housle a taky piano, a opět se mi chce tančit. V Roll Old Jeremiah je zase stěžejní steel kytara a mandolína, a je taky v podobném duchu. Trochu se „vymyká Lady Of Avenue A, pomalá, smutná, krásná balada.
Slabinou The Black Crowes byly podle mého vždycky převzaté věci, tady je to tak napůl, So Many Times je tak trochu ukňouraná, a moc mě nebaví, ovšem Oh Sweet Nuthin od Velvet Underground je naprosto úžasná, jeden z vrcholů nahrávky, a je veliká škoda, že se na dvojalbum nedostala, kytary jsou tady naprosto boží, pro ty, kteří nechtějí koukat na celý film – což je ale samozřejmě škoda, a veliká chyba, hehe, tady:
Oh Sweet Nuthin
Poslední, Fork In The River, je taková křehká, dojemná písnička, a opět v tom hlavním, country duchu druhého CD.
Co napsat na závěr hodnocení posledního alba jedné z mých nejmilovanějších kapel vůbec? No, zopakuju, že tímhle psaním o jejich nádherné muzice u mě opět stoupli v ceně, ač se to i mně samotnému zdá neuvěřitelné, a moc, moc děkuju Honzovi, že se zúčastnil se mnou. Bylo to úžasné dobrodružství s mnoha objevy. The Black Crowes urazili za dvacet let zajímavou cestu, když trochu přeženu, tak od tvrdé, hard (blues) rockové muziky až k folku, country, bluegrassu – a mně se to moc líbí, a přijde mi ten jejich vývoj naprosto logický a přirozený. A nevím o žádné jiné kapele, která by tak lehce, s nadhledem a přirozeně dokázala všechny ty styly kombinovat tak autenticky a přesvědčivě. Nevím, jestli ještě někdy něco natočí, vím, že aktivní jsou a na podzim příštího roku mají naplánované turné v Evropě, i když kdoví, co bude, řecká abeceda má čtyřiadvacet písmen. Co vím, je fakt, že Before the Frost...Until the Freeze je nádherná, dokonalá, geniální tečka (hehe) za dvacetiletou existencí jedné z nejlepších kapel na světě. A jestliže jsem nemohl nic říct při poslední recenzi o Lutheru Dickinsonovi, tak tentokrát můžu, a udělám to moc rád. On je totiž fantastický, úžasný, skvělý, všude, ale nejvíc asi právě v již zmiňované Oh Sweet Nuthin. Skvělí jsou tady ale všichni, Chris Robinson je opravdu jeden z nejlepších zpěváků, jaké kdy rocková muzika měla, jeho brácha Rich Robinson zase veliký pan skladatel. Trošku upozaděn se mi tady zdá Steve Gorman, ale hraje přesně to, co je potřeba, skvělý (a zdá se, že hodně skromný) je Adam MacDougall, který opravdu dokonale nahradil Eddie Harsche, a o Larry Campbellovi jsem se už zmiňoval, je tady jako právoplatný člen kapely. Asi bych i zmínil jméno Paul Stacey, který album produkoval, natáčel i míchal, a to samé dělal i u filmu. No a na závěr Sven Pipien, úžasný pan baskytarista, který navíc zpívá krásné (a krásně) vokály. Chlapci milí, moc Vám všem děkuju za nádherné zážitky s Vaší nádhernou hudbou.
10/10 |
Registrace nového uživatele 
