Marillion - Fugazi – 1984
Assassing
Naprostá bomba, a nádherná skladba hned na úvod alba. Začátek mi evokuje In The Light od Led Zeppelin, a zajímalo by mě, jestli to slyším sám, a jestli o té případné inspiraci někdo něco víte. Úžasně vystavěná písnička. Vzpomněl jsem si, co psal Dan o tom, jak je dobře, že Fish kapelu táhl jiným směrem, ke kratším věcem, a taky na EP Market Square Heroes, které mě nikdy moc nebavilo. Asi před dvěma týdny jsem si ho tedy po letech poslechl, a rozhodl se, že o něm psát nebudu, protože není moc o čem. Jsou tam dvě celkem obyčejné písničky, z nichž druhá je téměř odrhovačka (hlavně v refrénu), no a pak Grendel, k jehož srovnání s o deset let dříve nahranou Supper´s Ready je potřeba dost velké dávky odvahy, a podle mě svědčí rovněž o posluchačské nevyspělosti a nezralosti. První (zhruba) čtyři minuty se neděje nic, což ale není to nejhorší, hehe. Druhé (zhruba) čtyři minuty, to je nudná a blbá pasáž, a není to jen díky špatným bubnům, ani ta sóla na kytaru a klávesy nejsou bůhvíco, místy to zní jako Turbo, a jen Fish zachraňuje nahrávku svým zpěvem, třetí (zhruba) čtyři minuty jakžtakž za něco stojí, no a poslední (zhruba) čtyři minuty jsou nejvíc okatá kopie Genesis, jak zmínil i Honza. Pokud někomu stačí, že to zní jako velmi špatná a nepovedená (mně tedy místy až amatérská) parodie na Apocalypsu, tak budiž, každý se radujeme z jiných věcí. Podobně třeba já a Honza zase slintáme blahy u The Black Crowes – nakonec smyslem našich fanouškovských recenzí (alespoň tedy já to takhle cítím), je pokusit se svoje nadšení, svojí radost nějak smysluplně a srozumitelně sepsat, a pak se o svoje pocity podělit s ostatními. A pokud nám někdo nerozumí nebo s námi nesouhlasí, je to problém jeho, nikoliv náš. A do třetice Honza – kontext toho, kdy kdo poznal a poprvé slyšel svoje oblíbené a milované interprety, je velice důležitý, asi málokdo se od něj dokáže oprostit, a emoce hrají samozřejmě velkou roli. Pro mě tedy Grendel rozhodně není žádné světoborné dílo, spíš taková slátanina a napodobenina, takže o nějakém rovnocenném pátém albu nemůže být ani řeč. Taky mě napadlo, co asi Miro myslel tím, že je na nejvyšší palubě lodi – třeba to, že kdo neoprog nemá tak rád, jako on, nachází se s krysami v podpalubí? Hehe?
Punch & Judy
O téhle skladbě mám chuť napsat, že je nejlepší na desce – ale to jsou nakonec úplně všechny, hehe. Pouze tříminutová písnička, ale naprosto úchvatná, znovu si uvědomuju ten posun - jak ke kratším věcem, tak rovněž díky novému bubeníkovi, ale i třeba v baskytaře, která je tady vynikající. No a ty pasáže na sedm dob jsou naprostou lahůdkou, záverečná potom se svou gradací, kdy kapela doslova zaburácí, povyšuje tuhle laskominu na posluchačský orgasmus. No, a milý Ivane, tady, tady jsou bombovní breaky, takže doufám, že je ve své recenzi zmíníš, hehe.
Jigsaw
Nádherná písnička, a samozřejmě třetí bomba. Naprosto famózně to kapela rozbalí v refrénech. Musím taky uznat, že byl výborný nápad, zařadit tuhle pomalou, nostalgickou skladbu na album po předchozí vypalovačce.
Emerald Lies
Druhá nejkratší skladba, a nejen v tom slyším podobnost s Punch & Judy. Tady ty mezihry nejsou na sedm, ale na šest dob. Po dvou slokách se to rozjede – krásné a nápadité jsou zde breaky na tabla nebo nějaké elektronické bubny – pak se zase opakuje pasáž na šest dob, a v čase 3:30 přechod do „normálního“, čtyřdobého rytmu, to je krásná změna, a opět si uvědomuju, jak je dobře, že chlapci svoje písničky zkrátili. V téhle skladbě slyším ten rozdíl nejmarkantněji – o dva roky dříve by z toho možná udělali patnácti, dvacetiminutovou splácaninu ve stylu Grendel. Bomba číslo čtyři.
She Chameleon
Naléhavé, krásné varhany, fakt paráda, úžasný začátek. Přidá se Fish, ve druhé sloce potom bicí s basou, které fantasticky hrnou pomalý, takřka nehratelný rytmus, navíc tak pěkně „děravě“, to já mám moc rád a je to je pro mě veliká lahůdka. Tempo se následně zdvojnásobí, slyšíme sólo na nějaký syntetizátor, pak je krásná pasáž s jakýmisi echo vokály, a sólo na kytaru. Poslední dvě minuty se pak opakuje motiv ze začátku skladby, až do fade outu … nádherná písnička a další bomba.
Incubus
Parádní, přímočará, tvrdá skladba. Krásné jsou tady varhany, připomínající mi Yes a Ricka Wakemana, a taky mě baví vyhrávky na syntetizátor. Moc se mi líbí ta změna, zklidnění, s akustickou kytarou a pěknými vokály – jméno Linda Pyke jsem zjistil až teď, a přiznám se, že ji vůbec neznám. Tahle pasáž je opravdu nádherná. Asi ve čtvrté minutě je další změna – samotné piano se zpěvem, postupně se přidá baskytara, klávesy, a po breaku bicích (5:24) je sólo na kytaru, takové ve stylu Steve Hacketta, moc, moc pěkná část písničky. Ale zdaleka není konec – v čase 6:36 doslova zaburácí vokály – z toho mi běhá mráz po zádech, a říkám si, že je to další nejlepší věc na albu, a znovu si s uspokojením uvědomuju, že se kapela fakt našla. Šestá bomba.
Fugazi
Poslední skladba začíná opět samotným pianem a zpěvem. Přidá se kytara, stopky bicích s basou, v refrénu se to nádherně rozsvítí, hlavně díky syntezátorům, varhanám, a rovněž i činelu jízdy, hehe. Po čtyřech a půl minutách nastane změna, takový zlom, a moc pěkná, asi dvouminutová pasáž s breaky na bicí, a naléhavým vokálem, po které jdeme fade outem do finále celé desky. Že je to sedmá bomba asi netřeba zdůrazňovat.
Fugazi je – pro mě – naprosto fantastické album, bezchybné, dokonalé, nádherné, kdybych nevěděl, jaké další Marillion natočí, bez váhání bych ho označil za jejich nejlepší. Skoro se nechce věřit, že je to stejná kapela, jako na první desce, respektive se nechce věřit tomu, jak strašně se posunula, skutečně na mnohem vyšší úroveň, a to naprosto ve všech aspektech. Začnu další paralelou s Genesis – stejně jako oni nahráli nejlepší věci, až když přišel Phil Collins (a u nich navíc ještě Steve Hackett), tak Marillion působí podobně rozdílně, když za bicí usedl Ian Mosley. Jeho hra je mnohem vzdušnější, nápaditější, barevnější, dynamičtější, o technické vybavenosti určitě není potřeba diskutovat, to musí slyšet každý. Myslím, že jsme tady v klubu už kdysi psali o tom (možná s Luďkem), jak Buddy Rich někde prohlásil, že každá kapela je tak dobrá, jak dobrý je její bubeník. Tak nejen, že s tím souhlasím, ale tady je jasný důkaz, že to tak je. A jelikož jsem taky hrál v několika kapelách, tak jsem přesvědčen, že Mosley měl vliv i na ostatní muzikanty, zejména Pete Trewavas si, řekl bych, ulevil – hraje na desce jako politý živou vodou, oproti až skoro nudné a nezajímavé baskytaře na debutu. Nejméně nápadná mi přijde kytara, ale abych nebyl špatně pochopen – co a jak hraje Steve Rothery, se mi moc líbí, je to takové střídmé, ale úplně v pořádku. Jak jsem zmiňoval klávesy v předchozí recenzi, tak zde se mi líbí ještě mnohem, opravdu mnohem víc, a řekl bych, že Mark Kelly obrovsky vyrostl – strašně mě baví nejen, co a jak hraje, ale i zvukově, je to velice přepestrá nádhera, až se mi zdají klávesové nástroje na téhle desce stěžejní, a fakt si je moc užívám. No a Fish? Ten už tolik neční, ale ne, že by byl horší, naopak, opět výtečný, naléhavý, přesvědčivý, ale ze všech jeho spoluhráčů se zkrátka stali rovnocenní partneři, podobně jako to vnímám u Genesis. Dalším aspektem jsou aranže, což ale samozřejmě taky souvisí s tím, jak technicky jsou muzikanti vybavení, a co si zkrátka můžou dovolit zahrát a nahrát. I zvuk je mnohem lepší. No, ale to nejdůležitější je ovšem, pochopitelně, samotná hudba Marillion. A ta je tady o poznání tvrdší, taky jednodušší, což ale nechci, abyste špatně pochopili, takže spíš možná přímočařejší, zkrátka a dobře, kapela – zaplaťpánbůh – přestala dělat podobné nesmysly, jako Grendel, a vydala se na tu nejlepší možnou cestu, která přinesla toto výjimečné a překrásné album. Jo, zkoušel jsem při jednom poslechu číst texty, a vzdal jsem to při třetí skladbě. Buď nejsem hoden nebo překladače překládají hovadiny, anebo je to kombinace obojího.
10/10 |
Registrace nového uživatele 
