Marillion – Fugazi
Druhá deska Marillion trochu ubírá na ostentativním kopírování a zdůrazňuje vlastní tvář kapely. Z kvalitního genesisovského art-rocku se dostáváme do svébytného pop-art-rocku. Slyším inspiraci 90125 i ranými popovými pokusy Genesis, ale jsou tu i místa, která znějí jako art-rock hlubokých 70. let. Především ale originální styl, který si bere to lepší z možností 80. let. To, co Genesis ani Yes podle mě nikdy úplně neuchopili, protože to neodpovídalo jejich naturelu, o Gentle Giant nemluvě. Pomáhá jim i to, že rytmika se dostala s příchodem Mosleyho (naštěstí ne Oswalda, hehe) na úroveň zbytku kapely. Musím sice uznat, že i on hraje místy tím jednoduchým, jakoby prázdným osmdesátkovým stylem (asi to tak kapela chtěla), ale i v něm je ten rozdíl slyšet a kromě toho tady hraje spoustu věcí, do kterých by se s Pointerem asi raději nepouštěli. I Trewavas tady má zajímavější party. Trochu ubylo strhujících Rotheryho kytarových sól, ale na druhou stranu tu snad ještě více než na jedničce vynikají klávesy Marka Kellyho – zvukově i aranžérsky výborné. Základem je ale stále cit pro silné, chytlavé melodie skvěle podané Fishem.
Po hammillovském začátku minulého alba tu máme zeppelinovský (In The Light). Kdybych si pustil prvních 30 vteřin alba, tak podobně jako u minulého budu mít dost zkreslenou představu o tom, co se na něm nachází. Ale samozřejmě bych to neudělal. Když se Assassing konečně rozjede, je to z ničeho nic bomba. Od počátku na sebe strhává pozornost zpěv (místy hodně gabrielovský). Líbí se mi ale i ten jednoduchý kytarový motiv, osmdesátkové klávesovo-basové doprovody a později genesisovské fanfáry. Aranžérsky velmi povedené.
Punch and Judy má popovou délku, strukturu a snad i chytlavost. Výborný je kontrast mezi úsečnou slokou a klenutějším refrénem. Taky super rytmika a ten instrumentální závěr. Všechno ale stojí na pitvořícím se Fishovi. Další bomba, i když ne tak velká jako He Knows You Know.
Jigsaw má taky pěkný kontrast mezi pro mě hraničně nasládlou slokou a nádherným naléhavým refrénem. Kromě refrénu je vrcholem gilmourovské kytarové sólo a ta klidná zpívaná pasáž po něm. Na konci se zpěv v refrénu hezky posune, aby se to tolik neopakovalo. Další bomba.
Emerald Lies střídá pasáže yesovské (rytmický úvod), pinkfloydovské (vybrnkávání s pěknou bezpražcovou basou) a genesisovské (monumentální mellotronové akordy) včetně hackettovsky-sabbathovské hříčky na konci. Je to velice zajímavá směs, ale taková zvláštně neukotvená. Jako celek to podle mě úplně ideálně nefunguje, ale přesto je to skvělá hudba.
She Chameleon by byl pěkný soundtrack k nějakému italskému hororu, ale celkem asi pět minut toho varhanního motivu je už trochu moc. Je to tajuplné, trochu jako z Lamb. Pěkné Kellyho sólo ve stylu syntezátorové elektroniky Jarreho nebo Schulzeho. Celá převážně instrumentální prostřední část je výborná a pro mě je vrcholem skladby. Dramatický úvod a závěr ně mě působí divně přepjatě, ještě s nic moc textem.
Incubus je pěkná kombinace reggae a kytarového riffu mj. z Dogs. Druhá část je zase jako prostředek Eleventh Earl of Mar. Poslední část je nejoriginálnější a nejlepší. Celá ta gradace je perfektní a samotný závěr (poslední cca dvě minuty) je jedno z mých nejoblíbenějších míst na desce aranžérsky i interpretačně. Výborné překvapení je doprovodný zpěv. Poslouchá se to skvěle, je to další z bomb.
Skladba Fugazi začíná výborně vodkou a internetem, hezky se to rozjíždí, snad jen ten Watersovsky či whoovsky nasraný text mi nesedí. V jednom místě je i daltreyovský zpěv, v jiném zase recitace a la Fred Schneider z The B-52s. Moc pěkné motivy kytary. Temná druhá část je taky skvělá, ale hodně hehe je to, co spustí cca v čase 6:39. Připadá mi to najednou hrozně laciné, jako kdyby přeladili na lambádu s jakousi imitací vojenských píšťal.
Fugazi je vyzrálejší, profesionálnější a osobitější než první deska. U některých skladeb mám stále pocit, že mohly být kratší nebo mohla být opakující se místa aranžérsky nějak obměněna. Jsou to přece všechno prokomponované plochy. Ale možná je to prostě můj problém s osmdesátkovým přístupem k plochám a určitou strojovostí téhle kapely. I u Fugazi mám pocit, že s méně výrazným zpěvákem by to taková bomba nebyla. Texty mě baví už méně, jsou podobně pouťově přeplácané jako jejich obaly z této doby.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
