Dream Theater 11.05.2022 v Gasometer, Wien. Predkapela Devin Townsend.
Hrali:
The Alien (A View from the Top of the World, 2021)
6:00 (Awake, 1994)
Awaken the Master (A View from the Top of the World, 2021)
Endless Sacrifice (Train of Thought, 2003)
Bridges in the Sky (A Dramatic Turn of Events, 2011)
Invisible Monster (A View from the Top of the World, 2021)
About to Crash (Six Degrees of Inner Turbulence, 2002)
The Ministry of Lost Souls (Systematic Chaos, 2007)
A View From the Top of the World (A View from the Top of the World, 2021)
The Count of Tuscany (Black Clouds And Silver Linings, 2009)
Devin Townsend prijemne prekvapil, necekal jsem nic protoze o nem sice vim, ale nemam ho vubec naposlouchaneho. A docela libilo. Ovsem je na mne asi moc metalovy.
Kdyz nastoupili Dream Theater a zacali hrat The Alien tak jsem si rikal to snad neni mozne. Kapela takoveho formatu a tak otresny zvuk? Devin Townsend mel zvuk nic moc, ale bylo to lepsi! Dream Theater prervani, bez basu. Nastroje sice sly rozlisit ale k cemu to dobre kdyz je to jednolity fullforte kraval? Pri 6:00 a Awaken the Master se zvuk nepatrne spravil ale prepadaly mne pocity ze nejlepsi bude odejit a netrapit se. A to teda nejen kvuli zvuku, viz dale. Ani ma oblibena Endless Sacrifice to nezachranila. A dalsi oblibena Bridges in the Sky taky ne. Pri Invisible Monster se opet dostavily pocity ze bude nejlepsi jit pryc. About to Crash to trosku (ale ne moc) spravilo a The Ministry of Lost Souls spolu s pridavkem The Count of Tuscany byly dva vrcholy hodne spatneho koncertu. Mozna hlavne proto ze v obou techto skladbach jsou klidnejsi pasaze kde to neni technicka exhibice na maximum volume.
Na podiu byli jen dva lidi kteri mne nesrali: John Myung a Jordan Rudess. Tristni.
A ted ti kteri mne srali. A cim.
Predevsim, hlavne Mike Mangini. Hral stylem aby kazdy uder byl jak rana z dela. Neskutecne otravne. Mam rad alespon trosku dynamiky a ne poslouchat jednu ranu z kanonu za druhou. At jsou jakkoli presne. Navic hrou na mne pusobil jak slon v porcelanu. Mike (ne Mangini), jak ja se na Tebe tesim s The Neal Morse Band!
John Petrucci. Je urcite skvely kytarista, ale jeho kytara byla totalne prervana a extremne dominantni. Taky vec ktera se da snest jednu max dve skladby ale rozhodne ne cely koncert. Nevim jestli to je Petrucciho zamer nebo to tak prasil zvukar ale na vysledku to nemeni vubec nic.
James LaBrie a zpev je kapitola sama pro sebe. Nebylo ho moc slyset protoze Petrucci a Mangini. A kdyz se clovek zaposlouchal tak jeho trvale usekavani veci ktere driv nechal doznit mne lezlo na nervy naprosto brutalne. To ze mu misty neco uletelo a bylo falesne bych mu odpustil, ale frazovani ne. Dale jeho image tvrdaka ktery se ani neusmeje a jen remeslne cely koncert oddela svou praci ze ktere nema zadnou radost neni nic co bych touzil videt. Tohle nebyvalo. Celkovy dojem z neho velmi mizerny. A to se ho jako zpevaka mival opravdu hooooodne rad.
Kapela pusobila profesorsky, krome Manginiho a Rudesse se nepamatuju ze bych ty dalsi videl se usmivat. Mangini bezne, Rudess sem tam. Libilo se mi Manginiho gesto na konci koncertu na jednoho ucastnika proc tam chodi se stavarskym cumakem.
Bylo jasne slyset o kolik maji stare skladby vetsi silu a drajv ve srovnani s novyma. Zvlast v kombinaci s mizernym zvukem.
Setlist byl tedy za mne perfektni. A zajimave zarazeni The Count of Tuscany jako posledni skladby koncertu protoze tato skladba je labuti pisen Mikea Portnoye u Dream Theater.
Neda se uprit ze velmi pekne a pusobive byly videa. Ale od kapely formatu Dream Theater by to asi mel byt standard. Protoze mam hory moc rad (delam VHT a skialpinismus) pri A View from the Top of the World jsem se mnohokrat pristihl ze cucim jen na video, co hraji nevnimam a vubec mne to nezajima. A Kjeragbolten na obalu noveho alba A View from the Top of the World proste je srdecni zalezitost.
Nepopiram ze jsem urcite ovlivnen koncertem Dead Can Dance v polske Lodzi minuly tyden. Byl to koncert od ktereho jsem moc necekal, jen jsem chtel tuto kapelu aspon jednou v zivote videt. Atlas Arena v Lodzi (13000 lidi) je daleko vetsi nez prostor v Gasometer (2000-3000 lidi) a byl to famozni koncert s brilantnim zvukem a odvezl jsem si naprosto prvotridni zazitek a vyborny dojem. I kdyz byl na sezeni coz nemam rad. Prave proto jsme na Dream Theater jeli do Vidne a ne prespristi tyden ve ctvrtek do Phy kde pokud vim je to na sezeni.
Dream Theater jsem vcera videl popate a dneska pri tom co vydavaji (posledni album od nich ktere povazuju za extratridu je A Dramatic Turn of Events) po nich nechci moc. Ale co rozhodne ano tak prinejmensim at mne jejich hudbou neserou. Ani to sem jim nepodarilo a nevim nevim jestli v soucasne sestave jeste vubec seberu odvahu jet na ne znovu.
Za mne bohuzel kapela ktera jde totalne do kopru. Je ovsem mozne ze jde jen o muj problem, mi dva spolucestujici byli velmi spokojeni az nadseni a je vyborne ze si to na rozdil ode mne uzili.
Pro mne zatim nejhorsi koncert ktery sem po nucene dvoulete prestavce videl.
Hodnoceni: 0.5/5 |
Registrace nového uživatele 
