FISH – Suits (1994) DR13 64:47 1st edition CD Dick Bros. Record Co. DDick4CD
Jelikož minule byl Fish jat touhou mlíti cizí odrhovačky, byl jsem tehdá ve čtyryadevadesátým ve střehu, co zase připraví. Když jsem viděl obal s hadrama na kostlivém a jehlou prošitém věšáku, bylo to něco jako výstražné znamení. Po vložení CD do playeru přišly dojmy více než rozpačité. Mimochodem, vydání realizoval po odchodu od Polydoru na vlastní značce Dick Bros. Record Co., což mohlo být nadějné, ovšem nikolivěk. Mno, krátce a jednoduše shrnuto, protentokráte se touha realizovala v odrhovačkách vlastních. Nasekal jich semka v nezvladatelném puzení hnedle dvanáct i s bonusama. Z toho by jednomu jeblo.
Minule se krátkodobě odporoučel mistr štětce i airbrushe Wilkinson, a s panem Rybou cover dráhu nevedl. Na Suits je zase zpátky, ale ničemu to nepomohlo. Stejně tak i pan Simmonds se od Zrcadel v kapele nevyskytoval, místo něj klávesy prohrabují dva jiní experti. Hlavně Foster „Foss“ Paterson a pomáhal mu producent James Cassidy. Oba se projevovali i autorsky a společně se starými známými Boultem (kytary) a Patonem (basa) tvořili Fishovo skladatelské zázemí. Na jedné skladbě se ještě podílel bubeník Kevin Wilkinson a tím to máme komplet. Zajímavé je, že druhý kytarista Frank Usher na tomto albu už nic nenapsal, přitom na Internal Exile byl docela aktivní. Vrátím se k Patersonovi. Ten hrál s kvantem všemožných lidí, třeba s písničkáři Philem Cunninghamem a Johnem Martynem, později mihnul i v CAMEL (Fish k nim svoje klávesáky posílal, jako by na ně měl školu), ale v jeho raných dobách mne zaujalo úplně jiné jméno. Hrál na desce Japanese Boy one-hit-wonder madam s uměleckým pseudonymem Aneka. Kdo žil v osmdesátkách, nemohl tomuto rádiovému euro disko hitu uniknout. Tak nějak jsme si všichni mysleli, že je to Japonka, a přitom se jednalo o skotskou zpěvačku Mary Sandeman, která se po svých patnácti minutách slávy vrátila k osvědčenému folk, world & country.
Nyní nezbývá, než čelit kruté realitě a začít psát o hudbě samotné. S tímhle CD mám léta letoucí problém. Skladby na něm připomínají přesolený, přepepřený, užmolený karbanátek z namletých odřezků hovězího lojového špeku, co z něj tuk jenom odkapává. Název Raw Meat je více než signifikantní. Většina songů je postavena na surových refrénech, Fish je nakrknutě houká pořád dokola a šíří tak veskrze nevlídnou náladu. Jeho pitvorně dávivý způsob zpěvu na většině plochy nahrávky mi připadá, jakoby měl zrovna záchvat padoucnice. Výsledkem je navenek připálená a uvnitř nedopečená briketa, o které nevím, jestli ji i s kastrolem nehodit rovnou do popelnice.
Jsou tam i výjimky, díky kterým nahrávku občas vyslechnu. Není jich ale moc. Navíc kvůli pár kouskům přetrpět obludnosti kolem, to je práce pro opravdu otrlého posluchače. Takové zdařilé kompozice jsou tady jen tři - Lady Let It Lie, Fortunes Of War a Somebody Special, která zní jako z nějaké soap opery. Nejde sice o žádné bombóny, ale není v nich aspoň nic prudícího. Dále je hodně zajímavá z bonusů orientálně nadýchaná a Cohenovsky odbrblaná Black Canal. Ta je asi tím nejlepším, co lze na titulu najít a naštěstí dobře předznamenává, kam se Fish bude následně ubírat. Pak už jsou to jen části některých písní. Tak například Pipeline. Tam přečkám jedenapůl minuty úvodu, kde se Fish zalyká a dusí vlastními hlasivkami, aby se pak objevila jakž takž melodická pasáž. Ta se opakovaně střídá s úchylně groteskní pantomimou zombivce stiženého pakostnicí, ale vše napraví úsek od třetí minuty. To je najednou kapela, jak ji znám a mám rád. Ovšem od 4:35 jsem zase v noře nejhlubšího hoře. Nebo první půlka Raw Meat. Než se tou syrovou flákotou začnou dusit je vše OK, ale pak už vůbec. A tak dál. Poslech je průchod minovým polem, kde pro šrapnel není skoro kam šlápnout.
Zato v příšernostech je v tomhle nevětraném lokále nabídka široká, dlouhá i bystrozraká. Spojuje ji punková vzteklost a nakvašenost, palčivě řeřavé švihy kytar, nervózní rytmika a chraplavé vyštěkávání krátkých strof. Funky punky popy rocky kolovrátek. Banda muzikantů se pitvoří a kapelník nejvíc. Ano, beru, je to úmyslný projev, jímž měl být tvořen výraz desky, její osobitý xicht. Jakási ostentativně na pohled vystavená tvrdost, drzost, vytahující se oprýskané chlapáctví. Dávivě exaltovaný Fish tomu nasazuje korunu, obzvláště když se snaží být stylově nezávislý až undergroundový. Jenže mi k nim všem tento cukavě hekavý způsob vůbec nesedí, je násilný a nedůvěryhodný. Tím je všechno snažení ve výsledku marnost nad marnost.
Byla to prekérní situace. Druhé CD za sebou od Fishe nestálo za nic. Měl jsem jiné priority, než kompletovat skomírající interprety, muselo tedy přijít rozhodnutí. Verdikt byl vpravdě zlomový. Zlomil jsem hůl jak nad FISH, tak nad MARILLION, které jsem ze setrvačnosti také kupoval. K oběma jsem se následně v průběhu času vracel. U těch druhých je hůl rozlámaná, ba rozcupovaná na malinkaté třísky doteď, u prvního došlo ke vcelku velkolepé renesanci. Jak známo, cesty osudu jsou křivolaké a spletité, čekají nás na nich protivenství všeliká a jen ten, kdo vytrvá, dojde osvícení. Znovuobjevování dalších alb Fishe si po bezmála třiceti letech náramně užívám. Archivní víno si taky vychutná jen zkušený znalec, kdežto konzument krabičáku nerozpozná nic. Ale samotný převlíkaný Hadry mě pořád moc neba, léta na tom nic nezměnila.
Abych s tím něco udělal, absolvoval jsem nedávno intenzívní přivykací kúru. Opak odvykací. Vytahuju kastrol z popelnice a začínám jednotlivé karboše znovu a pečlivě očuchávat, jestli se náhodou mezi nimi neskrývá něco poživatelného. Soustředěné poslechy, domácí aparatura, žádné kompromisy. Taková hop-trop pokusná varianta. Buď se mi deska dokonale zprotiví, nebo v ní něco najdu. A něco jsem našel. Vlastně tam zůstává všechno z toho, co píšu výše. Jen se daří některé nectnosti přijímat jako specifické projevy hudebního kumštu, co nezná hranic. Hlavně mne začala místy bavit ta neposedná funky rtuťovitost, což je prvek, co se daří na rock naroubovat jen málokterým. Podivnost na podivnost. Vlastně je to celé z mého současného pohledu odvážný Fishův experiment, který sice ne zcela vyšel, ale neměl by ani úplně propadnout. Jestli mám prodělaný proces poznávání, postupného zrání i výsledný dojem k něčemu přirovnat, jsou to podobné jako s GENTLE GIANT a jejich The Missing Piece, kde z většiny skladeb také cítím snahu o smíchání oleje s vodou.
Nyní, po částečném restartování poslechových dojmů, je pro charakteristiku alba jednodušší zmínit opruzy, jichž je najednou méně. Při poslechu budu už vždycky muset přeskakovat tyhle stopy – úvodní Mr 1470, Emperor's Song a Bandwagon. Ty se fakt nedají. Ostatní projevily jistou kvalitu a do téměř výstavních kousků nakonec vyrostly Pipeline a Raw Meat (který ukázkově osciluje mezi oběma krajními výrazovými polohami na desce, tedy od nejjemnější lyrickou až po řvavě vzteklou). Samostatnou kapitolou jsou No Dummy, což je opravdu prazvláštní kousek, který převrací všechno naruby, a Jumpsuit City, jež má zase jakýmisi zpomalenými reggae rytmy jazzově proložený průběh. Jsou to takové D’yer Mak’ery na trase páně Dickova. Tož tak. Suits i teď zůstávají rozporuplným a problematickým albem s mnoha skvrnami na fasádě, ale nakonec se vyšplhalo na tři poblikávajíci hvězdy. Strašná dřina, ale pro tu taky hudbu poslouchám, že jo.
Více se mi o této kládě fakt už nechce psát. Tak raději místo svých plků předložím plky Maestra Dereka W. Dicka, a to výcuc z jeho památného rozhovoru s americkým žurnalistou jménem Anil Prasad. Proč památného? Protože to bylo jeho první post-MARILLION interview pro severoamerické médium a také proto, že vzniklo roku 1993. Tedy přesně mezi Songs From The Mirror a Suits. První bylo už na světě, druhé zrovna natáčel a byl pln očekávání. V rozhovoru se Fish s otevřeností jemu vlastní vyjadřuje k oběma albům, ale i ke starším věcem a k nehudebním tématům.
Proč v této fázi své kariéry vydáváš album coververzí?
Protože Internal Exile, moje druhé sólové album, se realizovalo v listopadu '91 a bylo napsáno, dodáno a vydáno během dvou měsíců. Bylo to rychlé. Když mě požádali o další album, věděl jsem, že to bude trvat nejméně osmnáct dalších měsíců. Tak jsem se rozhodl pro album coververzí, abych nemusel dělat Frankensteina poslepovaného z nehotových útržků svých věcí. Ale víte, album coververzí jsem chtěl udělat už od dětství. Plánoval jsem je už v roce 85, ale odložilo se to kvůli úspěchu Misplaced Childhood. V roce 88 to zase měla být součást většího díla, které se mělo jmenovat Geisterfahrer, což byl nápad, který jsem Marillion předložil jako velký divadelní koncept.
Co znamená "geisterfahrer"?
Je to německý výraz pro "řidiče duchů". Když jedete po Evropě opravdu pozdě v noci a pustíte si rádio, uslyšíte v něm varování geisterfahrer, které říká "mezi křižovatkou 3 a 17" jede sledovaný řidič. Takže zastavíte na krajnici a vidíte, jak kolem vás projíždí auto, které pronásleduje spousta policistů. A já jsem chtěl udělat album o chlápkovi, který se vydal na takovou cestu. Vzal bych různé postavy, všichni by si mohli sednout na zadní sedadlo, mohli by si spolu povídat a vést diskusi o svých životech. A mezitím jsem chtěl pouštět z rádia, které si ten chlap zapne a zazní coververze písně, která se vztahuje k jeho životu, jako vypravěčský kousek z analytického hlediska. Ale Marillion si mysleli, že je to blbý nápad. Upřímně řečeno, myslím, že to bylo na tu kapelu příliš ambiciózní. Takže Marillion to odmítli. A samozřejmě když jsem šel k Polydoru, tak mezi Vigil a Internal Exile bylo 22 měsíců, což byla strašně dlouhá doba. Tak nějak se to rozplynulo. Chtěl jsem přijít s nějakým rychlým albem, a tak vznikl nápad přijít s Internal Exile a pak s albem coververzí. A napsali jsme asi 40 minut dalšího alba, které má pracovní název Suits.
Na novém albu jste si zvolili coververze zajímavých umělců - Sandy Denny, David Bowie a skupina Sensational Alex Harvey, abychom jmenovali alespoň některé.
Páni, jsi první člověk, který ví, že to je píseň od Sandy Denny. Víš, je to opravdu legrační, protože jsem dnes měl na telefonu Alana Freemana. Volal mi, aby mi poděkoval za věnování. Byl z toho unešený, víš? A tak nějak říkal, že jako DJ pracuje od roku 1952, letos mu bude 60 let. A byl to DJ, který mě nejvíce ovlivnil. Zapínal jsem rádio a slyšel všechny ty nové kapely. Kapely jako Pink Floyd a King Crimson a tak. Takže jsem se rozhodl věnovat mu album, protože spoustu skladeb, které jsem na něm nahrál, jsem poprvé slyšel v jeho pořadu. A on mi dnes zavolal a bylo to poprvé, co jsem s ním mluvil od svých sedmnácti let. Byl z toho věnování úplně unešený. A já jsem byl ohromen tím, že mi zavolal.
Prý teď spolupracuješ se zbývajícími členy kapely Alexe Harveyho.
Alex Harvey zemřel už před řadou let, ale kapela se reformovala pod názvem The Sensational Party Boys. A teď jsem jim dělal předskokana s Danem McCaffreym. Naposledy jsem tuhle kapelu viděl, když jsem stál mezi 65 000 lidmi a sledoval je, jak předskakují The Who, na fotbalovém stadionu Parkhead v Glasgow. Bylo to poprvé, co jsem si zapálil jointa. Byl to venkovní koncert, byly tam lasery a tak. A teď jsem najednou venku a zpívám "Boston Tea Party" s Tedem McEnnou. Je to kurva skvělý. Ted McKenna hrál na dvou skladbách na albu Internal Exile.
Nedávno jsi také spolupracoval se Stevem Howem.
Právě jsem udělal coververzi "Time and a Word" - skladbu Yes. Steve mi na ni přišel zahrát v prosinci. Seděl jsem ve studiu a on seděl a dělal rozcvičku a přihodil licky z Tales from Topographic Ocean. A já mám zavřené oči a říkám si: "Tomu kurva nevěřím. Tady je Steve Howe v mém domě a hraje kousky z Topographic Ocean". Byl to sen malého kluka. "Time and a Word" vyjde v budoucnu na albu. Teď je ale na singlu v Německu - na singlu "Five Years", což je coververze písně Davida Bowieho.
V dobách, kdy jsi působil v Marillion, vás média označovala za napodobovatele Genesis. Dokázal ses z toho vymanit a vytvořit si vlastní identitu. Proč jste se tedy po tom všem rozhodli na nové album zařadit coververzi "I Know What I Like" od Genesis?
Protože kdybych to neudělal, lidé by si řekli, že se jen vyhýbám otázce Genesis. Lidé by řekli: "Dobře, řekl jsi, že tě Genesis ovlivnili," a pak by řekli: "Teď před tím utíkáš, ha, ha." Jo, byli vlivnou kapelou a já jsem to chtěl udělat. A v té písničce si myslím, že nezním jako Peter Gabriel. Teda jo, v hlase jsou jisté podobnosti, ale když nás dva dáš dohromady, tak jsme úplně jiní. Stejné je to s Philem Collinsem. Chci říct, že nemůžete očekávat, že každý hlas bude radikálně odlišný. Ale ty rozdíly tam jsou, a proto tam ty písničky jsou, aby ukázaly, že jsou rozdíly mezi tím, jak to dělám já a jak to dělá Peter.
Řekněte něco o svém zájmu ve zkoumání tradiční lidové hudby britských ostrovů v písních jako "Internal Exile" a "The Company".
Když my Skotové slyšíme dudy, jsme z toho celí pryč, ani nevíme proč. Uvažuji o tom, že bych z takových věcí udělal celé album. Je spousta skotských muzikantů, se kterými bych rád spolupracoval a udělal nějaké tradiční věci. To je právě to, že jsem teď sólový muzikant. Můžu uvažovat o čemkoli. Kdyby mi někdo zavolal a zeptal se: "Co kdybys udělal něco s Pavarottim? Řekl bych: "Jo, to by mě opravdu zajímalo." To by bylo skvělé. Když zavolá Tony Banks nebo Jeff Lynne, tak to můžu udělat. Nemusíš se otáčet ke čtyřem dalším klukům a říkat: "Hele, kluci, nevadí vám, když to udělám, nebo ne? Vím, že se vás to nebude týkat, a vím, že budete muset dva nebo tři týdny sedět na zadku." A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Teď už se na nikoho ohlížet nemusím.
Tvůj hlas zní na albu Songs From The Mirror ve srovnání s předchozími nahrávkami silněji.
Tím, že jsem udělal tohle album, jsem získal velkou důvěru ve svůj hlas a objevil jsem v něm všestrannost, kterou jsem si předtím neuvědomoval. Nacházím své silné stránky. Myslím, že u některých starších věcí Marillion jsem zpíval trochu mimo svůj rozsah - proto jsem míval tolik hlasových problémů. Když si vzpomenu na některá turné Marillion, bylo to jako pět dní na turné, jeden den volno, pět dní na turné, jeden den volno. Jsem naprosto ohromen, že mi hlas vydržel. Loni jsem si nechal kompletně vyšetřit hlasivky, protože na můj hlas je vyvíjen velký tlak. Od té doby, co jsem sólový zpěvák, je to lepší, protože jsem změnil tóninu některých věcí Marillion a zjistil jsem, že v tom materiálu získávám novou sílu. Někdo mi říkal, že bych měl chodit na hodiny zpěvu a najít si nějakou dechovou techniku, ale doktor mi řekl: "To nepotřebuješ." Ptám se proč. On řekl: "Ze všech zpěváků, které jsem tady měl, máte hlas v nejlepším pořádku." A tak jsem ho poslechl.
Myslíš, že se ti podařilo získat si publikum i mimo staré fanoušky Marillion?
To je těžké. Chci říct, že někteří lidé si myslí, že když opustíte úspěšnou kapelu, automaticky začnete na té úrovni úspěchu a pak se ukáže, kam spadnete. Chci říct, že jádro mých příznivců tvoří zřejmě lidé, kteří mě objevili v dobách Marillion. Ale víte, je tu spousta lidí, kteří zřejmě ode mne odešli. A další spousta lidí mě zase objevila, když jsem se vydal na sólovou dráhu. V Německu a Holandsku nastal obrovský příliv lidí, kteří o mých předchozích věcech nevěděli.
V roce 1992 jsi navrhl sérii reunionových koncertů Marillion, ale kapela to odmítla s tím, že vaše motivace je převážně finanční.
No jo, Bůh mě ukřižuje. Samozřejmě, Marillion jsou všichni milionáři, že? Faktem je, že loni mluvili o vydání best of alba. Je spousta fanoušků, kteří by byli opravdu nadšení, kdybychom znovu nahráli "Institution Waltz". Tak jsem jim teď řekl: "Proč neuděláme tuhle písničku? Nikdy nebyla nahrána. Seženeme Chrise Kimseyho, aby ji produkoval, nahrajeme ji ve Funny Farm, nebude vás to nic stát a dáme ji na album." Řekl jsem jim: "Podívejte se, tyhle skladby má každý, když na tom budeme mít novou skladbu, bude to daleko zajímavější sběratelský artikl. Dobře, remixujete 'Garden Party' a 'Assassing'. Máte na něm své dvě skladby. Ale zároveň se pořád prodává starý Marillion." Když dostávám výpisy z honorářů, Script, Fugazi, Misplaced a Clutching se pořád prodávají. A já jsem prostě cítil, že by to tomu albu pomohlo. Když jsem to navrhl, ozvali se mi a řekli, že by to byl krok zpět. Řekl jsem: "Když je to takový krok zpět, proč se obtěžovat s tím, aby se na něj dostaly nějaké staré věci?". Řekli: "No, to je něco jiného." Tak jsem řekl: "Dobře." Pak jsem se k nim vrátil a mluvil jsem s promotéry, mluvil jsem s prodejci merchandisingu, dokonce jsem mluvil s EMI, a všichni si mysleli, že je to skvělý nápad dát se znovu dohromady a udělat koncert. Měla to být hodina a půl mé kapely, hodina a půl jejich kapely se Stevem Hogarthem a hodina a půl staré kapely plus dalších muzikantů o tom, že bychom zahráli některé věci, které bychom jinak nikdy nehráli jako sólové nebo nové entity Marillion. A mělo se to odehrávat na dvou festivalech. Jeden v Německu a druhý ve Velké Británii. To byl ten nápad. Chystali jsme se to natočit. Z mého pohledu by to bylo opravdu dobré. Fanoušci, kterým jsme ten nápad předložili, si taky mysleli, že je to skvělý nápad. Nikdo neřekl: "Aha, někdo se zaprodává" nebo něco podobného. Marillion se vrátili a nechtěli se se mnou jako s kapelou už bavit, ale jejich manažer se ke mně vrátil a řekl: "Aha, kapela o tom hlasovala a rozhodla se, že už s vámi nikdy v životě nevstoupí na pódium." A já na to: "No dobře, tak co? To je toho." A album vyšlo a prodávalo se hovno. A hele, já na tom vydělal nějaký peníze a oni na tom vydělali nějaký peníze - to je fér. Myslím, že teď toho rozhodnutí nejspíš litují.
Když už mluvíme o rozdělení, v albu Songs From The Mirror chybí dva výrazní členové. Mickey Simmonds [klávesista] a Mark Wilkinson [výtvarník] tentokrát nejsou s vámi.
Mickey Simmonds se rozhodl vydat na sólovou dráhu. Jeho ženě se v listopadu téhož roku narodilo dítě. A když přijde na svět dítě, váš pohled na život se může dramaticky změnit. A taky to ovlivnilo turné, které skončilo. Když jsem se vrátil o prázdninách, můj osobní manažer Andy Field, který byl zároveň mým produkčním, zemřel na rakovinu. A myslím, že mezi těmito dvěma věcmi a dítětem Mickey prostě cítil, že nejlepší, co může udělat, je vydat se na vlastní pěst. Víte, nebylo to jako u Marillion. S Mickeym jsme velcí kamarádi a před pár dny jsme spolu hráli fotbal. Vídáme se minimálně jednou týdně. Bydlí kousek ode mě. Nikdy jsme se kvůli tomu nepohádali nebo něco takového. Na prvním albu byl Mickey základním kamenem, ale na druhém albu v tom všem hrály dominantnější roli kytary. Myslím, že jako klávesista měl pocit, že se posouvá trochu dozadu, a neměl takový vliv jako původně. Jak jsem řekl, nebyla tam žádná nevraživost. Jsem si docela jistý, že si s Mickeym v budoucnu ještě něco napíšeme. On si dělá svoje a já si dělám svoje.
Co se týče Marka Wilkinsona, obal The Vigil byl skvělý. Byl to naprosto vynikající cover, a byl to taky vrchol. Internal Exile dva měsíce poté mě už tolik nezaujal. Nezaujal mě tolik jako Vigil. Cítil jsem, že si musíme dát pauzu. Oba jsme s Markem cítili, že už jsme vyčerpali své možnosti, a že si potřebujeme od sebe odpočinout. Dělá nějaké knížky pro děti a podobné věci a dělá nějaké kreslené stripy. Když na něj přijde tlak, je to pro něj těžké. Někdo to snese a někdo z toho bývá trochu nervózní. Já mám náhodou štěstí. Patřím k těm lidem, kteří se dokážou postavit tváří v tvář větru a snést to - ne snadno, ale rozhodně to snesu. Opět to mezi námi není vůbec žádný problém. Jak Mark, tak já jsme si uvědomili, že přijde chvíle, kdy si řeknete: "Co mám dělat? Vždyť je to velmi podobné situaci s Marillion. Otočíte se a řeknete: "Dobře, budeme to dál vydávat jen proto, že je na tom jméno Marka Wilkinsona?" Ne, tak to není. Nebo si prostě dáme pauzu, vydáme se jiným směrem a pak se za pár let vrátíme a budeme v něčem pokračovat? Mark i já jsme se rozhodli, že nejlepší bude druhá možnost.
Jsi politicky aktivní?
Ne, nacionalistům moc nevěřím. Chtěli po mně, abych tady ve Skotsku dělal spoustu klipů v televizi, ale já jsem od toho ustoupil, protože nemám rád, když mi někdo vkládá slova do úst. Některé prvky politických stran nemám rád. Mám hodně socialistických tendencí, ale pracuji v kapitalistickém průmyslu. Zapojit se do politiky může být velmi nebezpečné. Když se zapojíte do politiky, může se vám zavřít spousta dveří. To není paranoidní, konspirační, to je pravda. Nemá smysl být obětí politické strany, a to je přesně to, co politikové chtějí udělat se spoustou umělců. Milují, když se umělci angažují, protože je to dostane do novin. Ale jako by zapomínali, že jsou svou povahou a povoláním politici. Já jím nejsem. Jsem umělec z povolání a to znamená pracovat s rozhlasem, který je řízený vládou. Pro Seana Conneryho, který žije ve Španělsku, už je multimilionář a má svůj život, je to velmi snadné. Nic ho nepoškodí na nějaké profesionální úrovni. Někoho jako mě, kdo má zárodečnou sólovou kariéru, ano, můžete mi těžce ublížit. Jak jsem řekl, koho to zajímá? Radši dám svůj podpis na správné místo, než abych balancoval na laně.
Pracuji ve velmi kapitalistickém odvětví, ale když na to přijde, jsem stále starostlivý člověk. Pořád mám dobrou pověst. Nikdy v životě jsem nikoho neokradl a nehodlám to začít dělat. Kdybych měl někdy strašně moc peněz, nevěděl bych, co s nimi. Raději bych je rozdal, protože příliš mnoho peněz může být ve skutečnosti osinou v zadku. Nikdy jsem nebyl dítě, co dostalo Ferrari.
Chtěl bys ještě něco říct, než skončíme?
Rád bych všem v Americe a Kanadě vzkázal, že se vrátím. Omlouvám se, že to v Severní Americe trvá tak dlouho, ale prostě mi věřte. Vymklo se to kontrole. Byly to těžké čtyři roky, ale stali se z nás seriózní veteráni. Teď je budoucnost tak světlá, že musím nosit zasranou svářečskou masku.
A já ještě na úplný závěr dodám, že i když se mi některé skladby pana Fishe nelíbí, považuji jej za velmi talentovaného, odvážného a obdivuhodného člověka. A to jak umělecky, tak lidsky. Což není samozřejmé. Je to borec.
*** |
Registrace nového uživatele 
