Marillion - MarblesCo to ten Stýv minule vykládal o tom, že končej s progrockem a jde se dobývat hitparády? Navzdory tomu tvrzení totiž Marillion po třech letech přicházejí s albem, jež přímo navazuje na odkaz Brave a Afraid Of Sunlight. Já vím, on to Hogie přímo takhle neřekl, ale kdo tenkrát čekal, že přijde něco jako tohle album? Já tedy ne. A čuměl jsem na to jako puk jako většina ostatních.
Album jim opět produkoval Dave Meegan a krom něho se o mix postarali Michael Hunter a Steven Wilson. Asi nemusím připomínat svůj fanaticky nekritický obdiv ke všemu, na co Wilson sáhne (jako by tam bylo něco ke kritizování, že? :) a Hunterovy remixy dřívějších alb skupiny byly vesměs skvělé. Za Meeganem stojí klenoty Fugazi (které zas takovým klenotem není), Brave, Afraid Of Sunlight a Anoraknophobia. Tahle deska má tedy všechny předpoklady stát se dalším milníkem v diskografii Marillion. Povedlo se? Ano, i ne.
Největší mojí výhradou je kupodivu ambicióznost celého projektu, která se bohužel promítla i do kompozice. Hodnotím 2CD verzi, kde jsou tři dlouhé songy, což by mi jako příznivci rozsáhlých kompozic nemělo vůbec vadit. Jenže já mám občas pocit, že skladba přešlapuje příliš dlouho na místě a všechno se zbytečně moc protahuje. Z toho důvodu bych řekl, že bude pro mnoho lidí stravitelnější 1CD verze, ale tady je zase problém ten, že tam (jak trefně podotkl Miro) chybí Ocean Cloud, která obsahuje velmi vypečené pasáže. Na 2CD verzi se také podle mě nachází pár songů, které nejsou úplně kvalitativně konzistentní se zbytkem.
K úvodní The Invisible Man ale nemám vůbec žádných výhrad. Nádherná skladba, kterou můžu přehrávat dokola. Temnou atmosférou mi tahle věc připomíná Radiohead. Vždy mě vysloveně potěší elektronický trip-hopový úvod (zase ti Massive Attack) a Mark Kelly tu opět řádí jako černá ruka. Ostatní ale rozhodně v koutě nepostávají. Zhasněte, nasaďte sluchátka a nechte se unášet. Tady tohle klišé opravdu funguje stoprocentně. Gradace na konci je opět dechberoucí. I will scream again... I am perfectly sane! Marbles I je první ze čtyř krátkých skladeb táhnoucích se celým albem a tématicky odkazujících na Hogarthovo dětství, kdy mu otec sebral kuličky, protože je malý Steve místo cvrnkání do důlku odpaloval tenisovou raketou, dokud nerozbil panel skleníku. Jako připomínku mu potom v dospělosti otec věnoval pytlík kuliček. Ostatně, taky jsem jako dítě marbles měl, než jsem je všechny progambloval. Genie je pro mě jedna z nejslabších skladeb z desky. První polovina je vysloveně otravná, ve druhé se to trochu rozjede. Fantastic Place je krásná píseň s nádhernou Rotheryho kytarou a vymazleným refrénem. Líbí se mi tu překrásná harmonie a úchvatný bridge. The Only Unforgivable Thing, další nádhera v řadě. Tahle skladba má pro mě naprosto magickou atmosféru a vibe. Miluju jak se do refrénu tak hezky nenápadně vplíží varhany, to je fakt nádhera. A potom tradičně skvělý bridge s následným Rotheryho sólem. Jedna z nej věcí na desce. Marbles II je krásná skladba, která mi vždycky připomíná The Beatles, což se mi ostatně u Marillion stává docela často. První CD uzavírá Ocean Cloud, nejdelší skladba Marillion vůbec. Úvod je skvělý a zakončí jej zimomravkové kytarové sólo a famózní gradační pasáž. Po následující atmo pasáži se skladba rozjede do pěkně úderné muzičky, ale nevydrží to moc dlouho a přejde to do typicky Hogarthovského melancholického nářku, který vyústí do bombastické gradace. V závěru se skladba tématicky vrátí na začátek a skončí tak jedna velká nádhera.
Marbles III efektivně otevírá druhé CD a to efektivně píšu proto, protože je to úžasná skladba. Asi moje nejoblíbenější kulička. Skvělý klavírní úvod vystřídá překrásná snová pasáž. Jo vážení, tohle můžu. A klidně by to mohlo mít dalších pět minut. Vůbec bych se za to na kluky nezlobil. The Damage mi opět připomíná Radiohead, občas i Muse a z asi dobrého důvodu chybí na jednoplackové verzi. Podle mě se totiž jedná o slabší kus a kromě nadupaného a líbivého refrénu tady nevím, co vyzdvihnout. Tahle skladba tvoří alternativu k Genie a v závěru na ní přímo odkazuje. Don't Hurt Yourself začíná pozvolna, ale pak se rozjede do slušné rockové dupačky s drnkáním na akustickou kytaru. Je to taková klasická věc, kde po jednoduchých slokách přichází nahuštěný refrén. A opět ten bridge! Na ty jsou tihle kluci přímo velmistři. Celkově tedy moc pěkná píseň. Parádní je závěrečné zvolnění do dust keeps coming, rust keeps coming. You're Gone je tady největší hitovkou a konečně je to píseň, která se dostala do UK Top 10. Od dob Incommunicada tam nic neměli. Samozřejmě, že to nic nevypovídá o kvalitě písně, ale takhle věc je vážně výborná. Miluju její celkový drajv a velmi výrazné melodie jak ve slokách, tak hlavně v refrénu. Ten je prvotřídní. V některých místech se to tak krásně zahustí, že se o mě pokoušejí mrákoty. A perfektní Hogarth tomu nasazuje korunu. Angelina je pohodová, trochu nadžezlá skladba, která je na můj vkus trochu moc roztahaná na ploše téměř osmi minut. Neříkám ale, že je to špatná věc. Má skvělou atmosféru a citlivá práce Kellyho a Rotheryho je zde naprosto příkladná. Kytarové sólo v závěru je fantastické. Drilling Holes je skladba, kde nejvíc slyším vliv The Beatles. Hogarth ten vokál prý nahrál doma v kuchyni a je fakt, že to zní trochu jinak než ostatní skladby. Kdysi jsem tenhle song moc nemusel, ale teď se mi moc líbí, protože se tady toho v pěti minutách hodně děje. Má to výbornou dynamiku a ta instrumentální pasáž za polovinou s Hogarthovými skřeky je libová. Marbles IV je pohodička v lehkém jazzovém oparu a pěkný můstek do zavíráku Neverland. Tuhle věc vysloveně žeru a mám jí v soukromě bestofce. A opět se tu potvrzuje, že kluci umí zakončovat svoje desky ve velkém stylu. Skladba je to zasněná, smutná, temná a nádherná. At times like these any fool can see your love inside me. Steve Rothery tu má jedno ze svých nejkrásnějších sól a básnit o ostatních by bylo pouhým nošením dříví do lesa. Mark Kelly tu ale připravil tak krásné klávesové textury, že jsou jak z jiného světa. Pro mě je tohle asi nejlepší skladba z celého alba a samozřejmě i celých Marillion.
Cesty posluchače jsou nevyzpytatelné. Ještě včera jsem byl rozhodnut, že tomuto albu plný počet nedám a nějak se mi to během těch několika poslechů sesypalo jako domek z karet. Tentokrát mi tohle album neskutečně sedlo a musím se tedy zamyslet na relevancí třetího odstavce mojí "recenze", protože jsem vlastně snad jenom na jednom místě zmínil to kritizované přešlapování na místě. Nic ale mazat nebudu, bude to sloužit jako memento mojí mimóznosti pro příští generace.
Všechny skladby nejsou bomby, to ne. To by se ostatně na ploše 2 CD rovnalo chůzi na vodě. Jako celek je ale tahle deska výjimečná. Takže, na začátku jsem se ptal, jestli je tohle další milník pro Marillion. A klidně si smažte to "i ne". Je to totiž jedna z jejich úplně nejkrásnějších desek a u mě teď stojí po boku Brave. 5/5. |
Registrace nového uživatele 
