Marillion – Marbles
Vytváření různých verzí alb už při prvním vydání mi vadí. Nic proti bonusům nebo rozšířeným edicím (zvlášť pokud se historicky něco nevešlo na vinyl), ale každý umělec by si podle mě měl ujasnit, co vlastně chce vydat jako album, hehe (že, Porcupine Tree?). Nevím, jestli se báli, že si lidi nekoupí 2CD, nebo chtěli všechny své fanoušky naučit pracovat s playlisty? Nebo je k tomu někdo donutil? Samozřejmě budu poslouchat delší verzi, která je s rozsahem dvojapůlalba pořádný kus hudby. Brave je překonáno délkou. Bude ale překonáno i zážitkem a hodnocením?
The Invisible Man je hned na úvod jedna z největších pecek. Ačkoli budu něco podobného níže kritizovat, tady musím říct, že skladba z toho nenápadného tajuplného úvodu skvěle vygraduje, až z toho ufosyntezátor zamňouká. Druhá polovina je bezvadná, temná jízda. Připomíná mi to Anekdoten, Magyar Posse nebo jiné seveřany. Skvělý Trewavas a hlavně Kelly – nejprve do toho nasadí mrazivý vokální synťák jak z Aguirre od Popol Vuh a pak to rozjede na Hammondy. Střih, výborná pomalá zpívaná část s kytarovým sólem a vypjatý závěr, kde Hogarthovi vzhledem k tomu, co zpívá, věřím i ten zděšený řev. Tohle je pro mě jeden z klenotů Marillion.
Marbles I je pěkná zasněná vsuvka s výraznou basou, ale nevím, jakou funkci mají tyhle skladbičky na tomto albu plnit kromě připomenutí, že album je tak nějak celkově o blbnutí. Na mě to působí jako nějaká přestávka v programu.
Genie je povedená pop-rocková věc s důrazem na POP (c) michell. Do zlatého fondu hitovek Marillion se asi nezařadí, ale špatná také není a nenudí mě.
Fantastic Place je dlouhá marillionovská balada, ale naštěstí se docela pěkně rozjede (pokud v první minutě a půl neusnete). Vrcholem je refrén se „smyčci“ a hammondy a pak výborné kytarové sólo, které to stylově trochu okoření. Nakonec fajn.
The Only Unforgivable Thing se mě na začátku taky pokoušela uspat, ale pak si mě získala bicími, výbornými klávesami a drásavým tónem kytary (jako by vypadl z Fellini Days). Až do poloviny tomu chybí jenom nějaký výrazný refrén nebo vrchol. Pak se to konečně trochu rozjede (výborná basa, nevím co jsou ty samply nějakého strunného nástroje nebo co) a nakonec to odpluje nikam. Přesto podle mě výborná věc.
Marbles II. Dobrý, no. Zkoušel jsem si pustit všechny Marbles za sebou, ale nenavazují na sebe.
Ocean Cloud je nejdelší a jedna z nejlepších věcí. A taky konečně můžu i já napsat, že jedna z těch, které jsem od Marillion viděl a slyšel naživo na jediném koncertě cca kilometr od mého tehdejšího bydliště, kam mě vytáhl Dave. Nemůžu říct, že by ze mě ten koncert udělal velkého fanouška, do té doby jsem jenom párkrát slyšel pár věcí z 80. let a Dave mě varoval, že tohle bude jiné, ale koncert se mi líbil až na to, že byl poměrně dost uspávací. Čekal jsem alespoň jednu genesisoidní „vypalovačku“, ale pokud si vzpomínám, tak marně. Ale zpět na oceán. Začátek je zase pomalá melancholie, ale je to od začátku velmi silné. Vynikají hlavně Kelly a Rothery, třeba kytarové sólo od čtvrté minuty s doprovodem hammondů je fantastické. Potom následuje celkem silný refrén, i když je to zase takový ten kolovrátek bez variace a pak se to ještě mnohokrát opakuje pořád stejným stylem bez nějaké změny. Skladba ale skutečně dobře evokuje obrovskou masu oceánu. Mně to připomíná i pozdní Pink Floyd, zvlášť ten prostředek s různými hlasy a klávesovými efekty. Bohužel Gilmour a spol. se k nějaké nové Echoes nevzepjali, v tomhle je Marillion s Ocean Cloud trumfli. Zhruba v polovině je jedno z mála tvrdších míst na této desce. Ve druhé polovině ještě proletíme několika různými zpívanými pasážemi a krátkým kytarovým sólem a vše zakončíme opakováním refrénu. Druhá polovina pro mě není tak silná jako první.
Marbles III hm… je to pěkné, ale v kontextu alba mě to vlastně spíš ruší, protože to už tak dlouhou stopáž ještě natahuje.
The Damage je jednoznačně pokus o Radiohead. Hogarth se snaží být Thom Yorke a celkově to připomíná zhruba období The Bends/OK Computer. Ale není to žádná přímá vykrádačka, vlivů je tam víc. Třeba mimózní pasáž od poloviny třetí minuty vrcholící na začátku čtvrté je skvělá. A vlastně až do konce je to skvělé. Tohle se mi moc líbí, asi i díky tomu, že to není další unylá balada v řadě.
Don't Hurt Yourself byl asi pokus o singl. A skvělý. Chytlavá, pohodová věc s výbornou melodickou basou, kterou hraje, jak jsem se dočetl, mimořádně Rothery. To je fakt ďábel. Musím ale říct, že když Hogarth zpívá "Don't hUUUURRRt yourself", tak je to trochu hehe, protože má člověk strach o jeho hlasivky. Aby to nebylo jednotvárné, přidají se harmonikovité klávesy a Rothery zahraje krátké kytarové sólo.
You're Gone byl další pokus o singl. A dokonce úspěšný, jak jsem si přečetl. Moc pěkná písnička, chytlavá, atmosférická, zkrátka povedená, i když prosviští pořád víceméně na tom jednom motivu. I proto mi asi připadá taková genesisovská (ve smyslu pozdních Genesis). Okolo toho hlavního motivu jsou ale moc pěkné kytarové a klávesové vyhrávky, místy skoro taková pomalá sóla.
Angelina se vrací do hodně melancholických vod, ale výjimečně v jazzovém hávu. Hogarthovi ten úvod sedne. No a pak se to rozjede (samozřejmě pomalu, hehe) a je to docela pěkné. Vynikající je Rotheryho stylová kytara. On snad opravdu umí naprosto přesvědčivě zahrát úplně všechno. Pěkný je i doprovodný ženský zpěv, i když to není tak výrazné, jako když po něm sáhne Fish.
Drilling Holes je konečně trochu aranžérský úlet. Zajímavá naléhavá atmosféra, různé vrstvy bicích a perkusí, bzučící basa a akustická kytara, ptáci, cembalo, mellotron a jiné staře znějící syntezátorové samply. To vše se „skládá“ do rozpolcené psycho atmosféry. Škoda je, že to moc nikam nevede, ale líbí se mi to.
Marbles IV no jo no… vzpomněl jsem si na Ram On, to se mi moc líbí.
Neverland má výborný až majestátní úvod od Marka Kellyho. Po necelé minutě a půl pěkný nástup, moc mě tu baví rytmika a melodie zpěvu je fakt pěkná, navíc to není žádná litanie. Občas prolétne krásné kytarové sólo a líbí se mi, že Kelly zase používá hodně staře znějící syntezátory. Neustálil se můj názor na tu „ozvěnu“ zpěvu, která se postupně objeví, ale celková atmosféra je podle mě strhující, třeba ta část cca 6:50-7:10 je opravdu výborná. V 7:45 Hogarth hezky nastoupí do jakéhosi vrcholu skladby. Konec je Shine On You Crazy Kelly (a možná Mosley).
Hodně mi tahle deska připomíná Brave – je to jasně art-rockové dílo bez nějakých žánrových experimentů jako na posledních albech. Na druhou stranu hogarthovští Marillion, když zůstanou i čistého art-rocku bez překvapení, mají tendenci na mě působit roztahaně, unyle, trochu i usedle a uhlazeně. Ne že by výsledkem byla nudná plocha, ale nedá se úplně konstatovat s Miroslavem Donutilem, že se pořád něco děje. A tady je to snad v ještě větší míře než na Brave. Několik skladeb hlavně na začátku a na konci alba na to jde stylem pomalého výjezdu do mírného kopce někde v Dánsku. Jak už jsem psal, myslím že dvojalba mají být pestrá, čemuž skladatelský styl „střední až dlouhé pomalu se převalující nálady“ úplně nesvědčí. Ale nemůžu se na ně úplně zlobit, dá se do toho zaposlouchat. Vyloženě slabé věci tady snad ani nejsou, ale síla alba je podle mě rozmělněna v jeho délce a v délce jednotlivých skladeb. Někdy je účinnější udělat písničku krátkou a zahrát nějaký pěkný motiv jenom jednou nebo dvakrát, aby se k němu posluchač chtěl pořád vracet. Ale dost už bylo stěžování. Celkově je to pořád výborná muzika.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
