Marillion - Happiness Is The Road – 2008
Na tohle album jsem se hodně těšil, a byl velice zvědavý, protože v době vydání jsem ho poslouchal skoro denně, a odhaduju, že jsem ho slyšel možná padesátkrát. O to větší bylo moje překvapení, jelikož jsem si ho v podstatě vůbec nepamatoval, jen takové záblesky, hodně minimální záblesky, hehe. A překvapení číslo dvě bylo, že se mi ta muzika dost líbila.
Jsem opravdu zmaten. Při druhém poslechu jsem si vyhledal svoje příspěvky o tomhle albu, abych se ujistil, že jsem se nespletl, a poslouchám to správné. Nepamatuju si fakt nic, no, asi staroba přichází, hehe. A přiznám se, že jsem měl podobné pocity, jako při Marbles – dlouhé, moc dlouhé, a místy nuda …
Dreamy Street
Zasněný a nádherný klavír s klasicky ukňouraným Hogarthem. Moc pěkná akustická miniatura na úvod alba.
This Train Is My Life
V podobném duchu je i druhá písnička, pomalá, melancholická, a zde to klasicky Marillion rozsvítí v refrénech. Parádní baskytara, a v poslední minutě pěkné sólo na kytaru, pod ním Hammondy, a gradace, kterou chlapci umí skutečně výborně. Jako celek po dvou posleších poměrně nuda, takhle rozpitvané po dvou skladbách veliká spokojenost. Ale máme za sebou teprve sedm minut, tak uvidíme, co se bude dít dál.
Essence
No, tak tady se ve slokách neděje zajímavého nic, v ukňouraných mezihrách je to ještě o něco horší, zaplaťpánbůh za tu změnu v čase 4:40 – nádherná pasáž s krásnými, skoro božskými vokály, to je opravdu moc povedené.
Wrapped Up In Time
Ovšem tuhle skladbu nezachrání nic, protože zachraňovat tady není co. Ten mustr s klavírem a ukňouraným zpěvem je opravdu už velice nudný.
Liquidity
Mezihra? Která má za úkol zastavit sestupnou tendenci?
Nothing Fills The Hole
Tak pokračujeme v podobném duchu. A jelikož je to duch nicneříkající, tak nemám k téhle písničce co říct, hehe.
Woke Up
No, hurá, konečně se zase děje něco zajímavého. Místy lehce do The Who, místy do Led Zeppelin, místy do The Beatles. Moc pěkná písnička, zatím vrchol alba.
Trap The Spark
Zdá se mi to nebo ne – nebo co, hehe? - že Hogarth tady zpívá od začátku pořád stejně, a pořád hodně ukňouraně? To na předchozích albech nebylo. Popřípadě jsem si toho nevšiml. Ale zde mi to přijde už fakt otravné. I když písnička je celkem pěkná.
A State Of Mind
Nezdá. Je to i tady. A já začínám být krajně rozčarován, až nespokojen, a vida – počet poslechů asi nehraje až takovou roli, jak bývá často (i mnou) prezentováno. Většinu alb jsem slyšel jen třikrát, tohle určitě padesátkrát – a výsledek? Aha? Jako ani tohle není špatná písnička, pěkná je ta tvrdší pasáž (asi refrén), ale jinak … nic moc …
Happiness Is The Road
Nejdelší, desetiminutová, titulní skladba. První tři minuty jsou ve stejném, tedy nudném, unylém, až otravném duchu, za zmínku stojí ty jakoby falešné klávesy. Pak se alespoň přidá kapela, a dá se ocenit pěkná baskytara. No a v polovině to potom nádherně zaburácí v refrénu, a já si oddechnu, že konečně slyším po delší době něco zajímavého. Jo, ten refrén je fakt nádherný, silný, to Marillion pořád umí. Aspoň tedy občas, a asi musí chtít, hehe.
Half Full Jam
První CD končí lehce psychedelicky (The Beatles 1966?), a končí zároveň – zaplaťpánbůh!!! - hezky. Hehe. Pěkná, tvrdá písnička, až místy do Led Zeppelin, s tou předchozí, a s Woke Up tři nejlepší písničky. Zatím. A super klávesy.
Thunder Fly
Výborná basa, nejen zvukově se stejně skvělými bicímí v úvodu (super činel jízdy) a varhany, takové celé (jakoby, hehe?) latinské. A poměrně tvrdé. Rozevláté mezihry, i ty se mi líbí – a není to jen tím, že jsou na sedm. Tady jsem spokojen a nemám co vytknout, parádní skladba na úvod druhého CD. A jako bonus v závěrečné gradaci je sólo na kytaru.
The Man From The Planet Marzipan
I začátek další písničky zní výborně – flažolety, basa hraná – jak se tomu, sakra, Honzo, říká? Takové to vytrhávání strun. Slap? Krásné jsou bubny v refrénu, to je radost poslouchat, zvukově, i tím, co tam Mosley hraje. Úžasná je pasáž po šesté minutě, taková psychedelická s tím zpomalením, to je fakt bomba. No, první dvě skladby z druhého CD mi udělaly opravdu velikou radost.
Asylum Satellite #1
Když tady zaburácí po minutě klávesy, tak to je, přátelé, mazec!!!! Druhé zaburácení v čase 2:30 je navíc fantasticky zabasované (možná k baskytaře nějaké pedály), a zní to božsky. Opakuje se to znovu ve čtvrté minutě plus k tomu ty vokály, a zatím si fakt užívám, a strašně mě to těší poslouchat. V čase 5:30 další level – k tomu všemu nářezu se přidá kytarové sólo. No, Ty vole, to je nádhera, další vrchol alba, a zcela jasná bomba. Copak se to s hochy stalo na druhém CD? Anebo se stalo něco se mnou? A ještě navíc krásný závěr ve stylu Pink Floyd. Překrásná písnička.
Older Than Me
Čtvrtá bomba v řadě. I když jen jednoduchý hudební motiv, opakovaný tři minuty dokola, ale krásný, na šest dob, pěkná je ta zvonkohra, krásná atmosféra, úžasné zvukově, prostě nádhera.
Throw Me Out
Tak já vážně nevím. Možná ne tak velká bomba, jako ty předešlé, nicméně už pátá. Celkem jednoduchá skladba (místy mi opět připomíná The Beatles), ale velikou pohodu a radost z těch písniček cítím, jsou takové vymazlené, chlapci si vyhráli s aranžemi, a navíc tam taky slyším ten obrovský nadhled, všichni jsou prostě mistři svých nástrojů. Tahle půlhodina z druhého disku je zatím naprostá bomba, a já skoro nevěřím svým uším.
Half The World
Už je mi to blbé, hehe. Další krásná písnička. Nechci se opakovat. Nádherné vokály. Stačí.
Whatever Is Wrong With You
Jeden by řekl, že když se během čtyř minut opakuje (odhaduju) dvacetkrát dokola refrén, že to je málo. Není, když ten refrén má nádhernou melodii, a když ho hrají Marillion s tou úžasnou gradací, kterou umí jen oni. Sedm skladeb, sedm bomb. A je mi jedno, jestli si o tom myslí někdo něco jiného.
Especially True
A i když je to neuvěřitelné, tak kapela drží úroveň i v osmé, předposlední skladbě, která je celkem tvrdá. Tohle druhé CD je fakt bomba.
Real Tears For Sale
Ano. Je. To bomba. Nemám už čas se vracet k prvnímu disku, a jsem vážně zvědav, jaké bláboly napíšu po závěrečném kolečku. Momentálně jsem přesvědčen o tom, že tohle druhé CD patří mezi to úplně nejlepší, co kdy Marillion nahráli. Nevím a nechápu, čím to je, buď jsem Mimoň, anebo je to prostě fakt bomba. Devět skladeb, všechny naprosto úžasné, a já jsem nadšen.
Takže, kamarádi milí, co asi tak napíšu závěrem? No, že mám chuť napálit albu plný počet čeho Collins, za tu druhou desku, která je skutečně fantastická. Ale asi bych se neměl nechat strhnout, takže to neudělám. A opakuju – jsem velice zvědav, a moc se těším, na závěrečné kolečko, které s Marillion budu absolvovat někdy v září, v říjnu – ono si to všechno tak nějak sedne. Je to ale maratón, co? Zatím asi nejdelší, co jsme tady v klubu měli … dvacet alb …
9/10
|
Registrace nového uživatele 
