Tool - 10,000 Days – 2006
Po opakovaných a pečlivých posleších tohoto alba jsem dospěl k názoru, že má mnoho společného s tím předchozím – i ono pro mě bylo dost velkým oříškem, takže jsem ho rovněž poslouchal celé v kuse i po jednotlivých skladbách, a i u něj se mi nakonec potvrdilo, že Ænima se mi stále líbí nejvíc.
Vicarious
Superbomba, až velebomba hned na úvod. Nádherná, strhující skladba. Tentokrát jsem se nepitval v rytmech, ten základní je na pět, a myslím, že sem tam naši milí chlapci zahrají i třeba na sedm. Pro mě jsou tohle typičtí Tool, v poloze, ve které je mám nejraději. Krásný začátek, po asi tři čtvrtě minutě se přidá kapela. Výborná je tady baskytara. Nebo jak se ozve ve druhé minutě kytara – v obou kanálech, to je fantastické místo, kde jsem si opět uvědomil, jak netypicky, zvláštně, neonanisticky, ale přitom strašně poutavě a zajímavě Adam Jones hraje. Kolem páté minuty se vrátí motiv z úvodu, a posluchač celkem logicky očekává konec skladby, ovšem nebyli by to geniální Tool, kteří pro nás mají jakýsi přídavek, kde to nádherně graduje, a to nejen díky dvěma šlapákům, které Danny Carey využívá sice střídmě, za to ale (podobně jako Adam Jones kytaru) naprosto fantasticky. Po sedmi minutách jsem spokojen, nadšen, až téměř znovu ohromen.
Jambi
Druhá skladba, podobná stopáž, druhá naprostá bomba, o které opět nemůžu napsat nic jiného, než jen samé superlativy. Ve slokách se tentokrát hraje na devět dob, a kytarové sólo uprostřed je na šest – a je fantastické!!! Adam Jones hraje přes nějakou krabičku, případně krabičky, a opět velice neortodoxně. Nádherná skladba, a po čtvrt hodině je to prostě mazec a balzám na moje uši.
Wings For Marie (Pt 1)
Tak tahle poloha kapely mě až tak moc nebere, je to takové jakoby rozvleklé, trochu ve stylu Pink Floyd (hlavně zpěv mi je připomíná), celá kapela zaburácí jen na chvíli po čtvrté minutě. Za mě pouze skorobomba.
10,000 Days (Wings Pt 2)
Opět mi hudba připomíná Pink Floyd. Na úvod cinkání, zvuky bouřky, pěkná baskytara, krásné, dlouhé, uplakané, kvílivé tóny kytary, zpěv, občas kotel, opravdu dlouhá předehra. Okolo páté minuty je moc pěkný ten zdvojený vokál, teprve až pak, v polovině skladby, se to zlehka rozjede. Následuje opět nezvyklé – a opět výtečné – sólo na kytaru, takové psychedelické. Kolem osmé minuty začne basa hrát jinak, krátce, úsečně, a celé se to tím hodně změní, pak ještě větší rozjezd, ale jen asi na minutu, zklidnění a zvláštní konec. Líbí se mi, jak se tady kapele podařilo pracovat s atmosférou, kterou budují po celou skladbu, která je z větší části taková poklidná.
The Pot
Samotný vokál s nějakým echem – a skutečně nádherný!!! Přidá se baskytara, nějaká tabla a kytara. Ve sloce vynikající, tepající basa, v refrénu pak skvělé předražené doby, jak se zpívá High, to je fakt super. Ve druhé sloce ještě naléhavější zpěv, uprostřed jakási mezihra – fantastická – pak znovu vynikající kytarové sólo, jen kratičké, špetka vokálu, jízda bicích na kotle, brutálně šlapající rytmika, zpěv, zase ty předražené doby, a strhující, gradující závěr. Tohle je skutečná lahůdka, to mě moc baví, přesto, že je to celé myslím na čtyři, takže žádně rytmické složitosti.
Lipan Conjuring
O téhle vsuvce nenapíšu nic, jelikož nevím, co.
Lost Keys (Blame Hofmann)
Přenádherný úvod s tou kytarou a basou, i zvukově, to úplně hladí uši. Opět mi to evokuje Pink Floyd, těmi hlasy, kroky – skoro jako z The Dark Side Of The Moon.
Rosetta Stoned
Před čtvrtou minutou se mi moc líbí ty stopky, které asi po minutě zazní znovu, tentokrát i s breaky na bubny, pak je krásná krátká pasáž. Po sedmé minutě je parádní naprděná baskytara, a kytara zní trochu jako foukačka, asi hraná přes nějakou krabičku. Až v čase 8:38 poprvé zazní refrén (pokud to tedy refrén je) – a je to nádherná, silná melodie. Líbí se mi tady ty tvrdé kytarové riffy nebo ke konci gradace, kde to Danny Carey moc pěkně prohrnuje svými breaky, líbí se mi zase ty rytmické složitosti (nestudoval jsem je, ale hraje se zde na čtyři, na pět, na šest), jenže se nemůžu ubránit dojmu, který pravděpodobně nedokážu úplně přesně pojmenovat, ale pokusím se o to v závěrečném odstavci.
Intension
Pěkné, ale ne právě zajímavé, pro mě, samozřejmě. Hezká basa, tabla, různé cinkání, i ten motiv, který začne hrát kytara někde okolo čtvrté minuty a postupně se k ní přidá baskytara, hi hat a zpěv, je pěkný, nicméně je to trochu nudné a monotónní, a napadá mě jedno nepěkné slovo, podobně jako u některých skladeb na předchozím albu, a to slovo je vata.
Right In Two
V poslední normální skladbě se vracíme takřka na úroveň prvních dvou. Výborný a melodicky silný a krásný je refrén, moc se mi líbí ta gradace, která začíná kolem páté minuty.
Viginti Tres
Zhulenina, ke které se nebudu vyjadřovat.
Vzhledem ke dvoutýdennímu cyklu jsem se rozhodl dát si pár dnů pauzu, a před posledním odstavcem si album ještě jednou poslechnout, protože se mi zdá, že jsem ve svém hodnocení nějaký přísný. Poslech tedy byl včera odpoledne. Nejprve Vám musím sdělit, že ten dvoutýdenní cyklus mi nevyhovuje, nejsem tak do Tool ponořen, jako tomu bylo u ostatních kapel, moje pozornost je odváděna, a zkrátka se mi to nelíbí, a doufám, že u Yes se vrátíme k tomu, co tak dobře funguje už snad pět let, tedy jedno album týdně.
Takže poslední odstavec. První dvě skladby jsou skutečně naprosto geniální a neuvěřitelné, pěkně se za těch pár dnů rozležely a vybarvily, u obou jsem se téměř posrával, u Vicarious asi o maličko víc, u Jambi je ovšem fantastické to tvrdé kytarové sólo. Opravdu je těch prvních patnáct minut úplná lahůdka. Uzrály ale – bohužel – i další dvě skladby, Wings For Marie (Pt 1) bych s odstupem těch několika dnů odebral status skorobomby, a 10,000 Days (Wings Pt 2) mě baví fakt až od té osmé minuty, předtím je to rozvleklé a monotónní. A copak se nám, milí hoši, vyklubalo z The Pot? Ano, správně, z The Pot se nám vyklubala velebomba!!!!! Při Lost Keys (Blame Hofmann) jsem měl husí kůži, to je opravdu překrásná skladba. No, a kvůli Rosetta Stoned jsem si vlastně dal tu přestávku, jelikož jsem byl takový bezradný. Ano, i ona se rozležela, a ano, je to bomba, avšak ne taková, jako první dvě skladby. A ten dojem, o kterém jsem psal, že se mu nedokážu ubránit, už sice nebyl tak silný, ale zůstal. Zdá se mi totiž, že tady už je to trochu překomplikované, ale je mi jasné, že vysvětlit to je v podstatě nemožné. Intension mě opravdu moc nebaví. A Right In Two je na závěr alba velice povedená. Pro mě má 10,000 Days opravdu mnoho společného s albem Lateralus – obě mohla být naprosto geniální a bezchybná, obě v délce cca pětačtyřiceti minut. Vážně se moc těším na závěrečné poslechové kolečko, a na to, jestli mi přinese nějaká překvapení, zatím totiž u mě stále vede Ænima, a 10,000 Days budu hodnotit stejně jako Lateralus.
8/10
|
Registrace nového uživatele 
