Tool – 10 000 Days
Druhé pro mě stěžejní album kapely, které pokračuje v rozehrávání podobných strun jako Lateralus, ale s větším důrazem na meditativní skoropoloakustické – (c) já, hehe – songy. Kapelu jako by ovládala jedna mysl (asi ta Adama Jonese, hehe). Album je dynamické, plynulé, plné krásných aranží, toolovské rituální hudby, orientálních náznaků. Naplno je využit potenciál všech nástrojů tria, o zpěvu nemluvě. Vyskakuje na mě hlavně úžasně výrazná basa, která často hraje to, co by normálně hrála spíš druhá kytara. Justin Chancellor je na tomto albu něco mezi ukázněným Entwistlem a zlým bratrem Jaca Pastoriuse. Ale musel bych se opakovat, všichni čtyři jsou prostě perfektní. Texty jsou zase zřejmě mnohovrstevnaté, ale dopodrobna jsem je nezkoumal. Jinak v podstatě platí všechno, co jsem psal u alba Lateralus.
Vicarious je prvotřídní nářez, jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Tool. Pulzující začátek a výborné kytarové riffy propojené s perfektní vokální linkou. Vynikající prostřední část… no prostě jako obvykle. Taky jeden ze srozumitelnějších textů. „Cause I need to watch things die/From a distance“. Nájezd do finále je jeden z jejich nejsilnějších a Maynard to vygraduje až do úžasné sirény „Vicariously I/Live while the whole world dies/Much better you than I“. Jedno z míst, které na pozdějších turné už nezpívá (asi by nevyzpíval) a nechává to na publiku.
Bez pauzy Jambi, poměrně syrová až strohá skladba s nervní kytarou a klasickou gradací ve zpěvu. Ale zároveň plynulá a působivá. Líbí se mi ty vstupy basy s ozvěnou, trochu jako Run Like Hell. Skvělé frázování ve zpěvu třeba na přelomu třetí a čtvrté minuty. Teprve po polovině ustoupí kytarový riff do pozadí a ozvláštní to talk box. Moje nejoblíbenější místo je asi závěr – ty vlny cca od 5:55 a kytarové představení Adama Jonese až do konce.
Wings For Marie (Part 1) startuje úžasnou meditativní druhou čtvrtinu desky. Opět se vrací téma Maynardovy matky a ještě uvěřitelnější projev než je u něj standardem. Nádherná hypnotická píseň. Miluju tu část od 2:10, kdy se ke kytarovým vlnkám přidá basa a různé zvonky a perkuse a skladba poprvé jemně graduje. Připomíná mi to Hejiru od Joni Mitchell, ale mnohem temnější, samozřejmě. Po čtyřech minutách elektrický nástup, ale rychle ho střídá další „tiché“ rozjímání.
A hned další fantastická skladba 10,000 Days (Wings, Part 2). Tohle mi připomíná začátek Tales From Topographic Oceans. Je to tajuplné, hypnotické, napjaté, možná zlověstné. Your way home… I ta bouřka je tam zakomponovaná jako do filmu. Maynard tady zpívá jako by v sobě měl sedativa, ale to charisma... vícehlasy… Give me my wings! Úžasné. Pod kytarovým sólem jsou skvělé bicí. Po osmi minutách propukne tvrdá část, kterou skladba vrcholí, ale je tu ještě potřebný dojezd. Magická hudba.
The Pot začíná jako by to bylo úplně jiné album a úplně jiným zpěvákem. Maynard je neuvěřitelně všestranný zpěvák (skoro mi zrovna v tomhle úvodu připomíná Vennarta). Ale při „You must have been high“ už jsme doma. Další výborná skladba, místy jenom s basou, bicími a zpěvem, takže každý nástup kytary je skutečně cítit. Vynikající, zábavná aranž. Slyším tu taky inspiraci pro Stevena Wilsona.
Předěl Lipan Conjuring je tak akorát dlouhý a ten efekt v závěru mi připomíná něco ze soundtracku More od Pink Floyd. Člověk se uklidní a naladí na to, co vnímám jako kratší druhou část desky.
Lost Keys (Blame Hoffman) je začátek ufopříběhu, situovaný do nemocnice. Musím říct, že ta kytarová siréna, která minutu a půl pomalu osciluje kolem jednoho tónu, než konečně přijde změna, mě fascinovala už na první poslech. Primitivní, ale účinné. Jinak mi ten dialog sestry a doktora vždycky připomene Pros and Cons of Hitchhking.
Alright then… další z mnoha fantastických skladeb na desce je Rosetta Stoned. Už ten název je dokonalý, určitě by se tak chtěla jmenovat spousta kapel nejen z oblasti archeologického a jazykovědného stoneru. Zpočátku hektické rapující vyprávění o (v jedné rovině) únosu mimozemšťany je dost hehe a hudba k tomu skvělá. Nádherná kytara a bicí. Těžko se popisuje proč, ale tahle skladba mi neskutečně sedí. Ty rytmické vlny hlavně od poloviny čtvrté minuty a do toho několik zvukem i projevem různých stop zpěvu, to je lahůdka. „It was so real… you believe me, don‘t you?“, to je prostě paráda. Po sedmi minutách dobrá změna aranže se skřípající kytarou a bubínky. Vrcholná část „Overwhelmed as one would be placed in my position/Such a heavy burden now to be the one…“ je nádherná. Úplně nejlepší je, jak do té majestátní hudby zpívá hehetext „Zapomněl jsem si tužku, zase jsem to posral“.
Intension zahajuje závěrečný sled skladeb velmi mlhavou atmosférou s výraznou basou. Zase ta jejich psychedelie. Po polovině ale přijde vynikající kytarový motiv, pastoriusovské vybrnkávání na basu a velmi vkusně použité programované perkuse. Zajímavý a neotřelý moment.
Right In Two je poslední mistrovský kus tohoto alba. Nádherná houpavá melodie, taky mě dostala hned na první poslech. Tohle mohl být i hit. Začátek textu mi připadá až dylanovský: „Angels on the sideline/Puzzled and amused/Why did Father give these humans free will?/Now they're all confused“ Velmi zvláštní, vyprahlá atmosféra. Ale postupně se z ní vynoří nádherný sevřený song. Pak krásná instrumentální mezihra s bubínky a na závěr toolovský nářez. „Cut and divide it all right in two“. Bomba.
No a kdo chce, může si dát ještě pětiminutovou upoutávku na tvorbu kapely Nanocyborg Überholocaust nazvanou Viginti Tres. Údajně to ale funguje tak, že si člověk má pustit najednou obě části Wings a po skončení první části ke zbytku druhé právě Viginti Tres a pasuje to prý dohromady. Je to trochu překombinovaná změť, ale kupodivu to nepůsobí jako dvě úplně jiné písničky hrané přes sebe.
Nevím, jestli je lepší Lateralus nebo 10 000 Days. Každopádně jsou to dvě prvotřídní alba, která podle mě mistrovsky zvládají svou dlouhou plochu, obsahují jednu bombu vedle druhé a nikdy mě nezklamala. Dokážu ale pochopit, že si dali delší pauzu, protože i v tak skvělé hudbě se dá ustrnout. A jestli se něco dál albu 10 000 Days vytknout, tak snad to, že se na něm Tool nikam moc neposunuli (c) Oliáš. No, možná na sedmém až osmém albu v tomto stylu by mi to začalo vadit. Místo toho 13 let, což je pořád mnohem míň než 10 000 dní.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
