Emerson, Lake & Palmer – Brain Salad Surgery – 1973
Tohle album jsem poznal na střední škole, a bylo úplně první, které jsem od Emerson, Lake & Palmer slyšel. Od samého začátku mě nadchlo, poslouchám ho často, vždycky je to pro mě veliký zážitek, a přes čtyřicet let si myslím, že je to absolutní vrchol kapely, naprosto zásadní, přelomové, legendární, až ©Miro kultovní album, a vůbec nepochybuju, že si to budu myslet i poté, až o něm napíšu nějaké bláboly.
Jerusalem
První skladba = první naprostá bomba. Úprava známé sborové písně, která je opravdu velice povedená – krásné varhany a Lakeův nahalený zpěv, výborná basa, pěkná finta je ten zvon vždycky na třetí dobu taktu ve zpěvu, a skvělé, takřka neustále breakující bubny – vždycky mě strašně bavila ta hi-hat, na kterou v nich Palmer šlape, a taky dynamika, když to v čase 1:32 pekelně zaburácí. Je zajímavé, spíš tedy divné, že na různých remixech a nových vydáních tohle místo není zvýrazněné tak, jako na původní nahrávce.
Toccata
A jestliže první skladba je bomba, pak druhá velebomba, případně superbomba. Ani tohle není autorská věc, ale „předělávka“, tentokrát jde o část klavírního koncertu argentinského skladatele Alberta Ginastery. Nikdy jsem originál neslyšel, až teď, tuhle živou verzi:
Alberto Ginastera
Je to slušný nářez, v notách jsem tam zahlédl třeba takty na 9/8, a Emerson, Lake & Palmer z toho udělali ještě větší divočinu. Opravdu nevím, co zmínit dřív, je tady tolik fantastických momentů, a teď mluvím, prosím pěkně, jen o prvních třech minutách – syrové, drsné varhany, syntezátorové zvuky, tympány, breaky, nějaké temple blocky, různé stopky, podivné, jistě i liché (nepočítal jsem) rytmy, nebo v čase 1:49 parádní basa, všechno to je naprostá lahůdka a pastva pro (nejen) muzikantské uši. Poté začíná Palmerovo skvělé představení, ke kterému se přidají klávesy, a po dvou minutách začíná nejšílenější a opravdu fantastická pasáž, jízda na bubny, v podstatě další sólo, a do toho bizarní zvuky s použitím nějakých bicích syntezátorů. Zmíním ještě několik úderů na činel Číny okolo 6:20, a závěrečné, strhující stopky od času 7:07. Tahle skladba mě fascinovala už před čtyřiceti lety, a fascinuje mě dodnes. Milá je příhoda, jak se Keith Emerson sešel osobně s Alberto Ginasterou, aby mu přehrál jejich upravenou verzi, k jejímuž vydání od něj potřebovali souhlas.
Still...You Turn Me On
Po předchozí jízdě snad nemohl být větší kontrast, než tahle překrásná balada, při které se mi dojetím hrnou slzy do očí. Je to jediná písnička, jejímž výhradním autorem je Greg Lake, i text se mi moc líbí, a je to opravdu nádherná skladba.
Benny The Bouncer
Tahle krátká písnička je u mě ve stejné kategorii, jako Růžička od Spirituál Kvintet nebo Madrigal od Yes – zpívám si jí denně, někdy i vícekrát, a neptejte se mě, proč, je to prostě jedna z mých úchylek, hehe. Výborné odlehčení, opět honky – tonky piano, které mi v té mezihře připomnělo hudbu Petra Skoumala z Maxipsa Fíka, a vtipný text, který jsem doteď neznal.
Karn Evil 9
A přichází skoro půlhodinová skladba, pro mě srovnatelná se Supper´s Ready nebo Close To The Edge, i když hudebně značně odlišná. První část, tedy osm a půl minuty je naprosto neuvěřitelná a geniální, je to tak strhující jízda, že tomu opravdu nemůžu uvěřit, a znovu si říkám, čímpak to asi bude, že jsem z tohoto alba byl úplně na větvi v sedmnácti letech, a jsem (na ještě o něco vyšší větvi) i v šedesáti. A obalem, ze kterého jsme všichni byli paf (a možná i na té větvi, to už si přesně nepamatuju) to zcela jistě není. Neustále se tady něco děje, a já nevím, na co upozornit dřív, zmíním tedy třeba pasáž od času 3:40, která je převážně na sedm,a kde si, prosím, všimněte úžasného šlapáku, nebo co hrají chlapci kolem páté minuty, to je radost nesmírná, vygradovaná stopkou po We've Got Thrills And Shocks.... Od sedmé minuty potom první part vrcholí strhujícím sólem na kytaru, a to je neskutečná nádhera. Druhá část skladby je v podobném duchu, i hudební motivy se opakují, a těch prvních třináct minut je skutečně veliký nářez, kdy posluchač nemá šanci si odpočinout. Musela se mezi těmito dvěma částmi vždycky obracet deska, první končila fade outem s tamburinou a druhá tak začínala, je tu skvělé sólo na klávesy, do kterého kytara hraje beglajt, pak je v podstatě do jedné ze slok krátké sólo na bicí, a od doby, co desku znám, mě strašně bralo místo, kde se zpívá Dixieland, Dixieland s honky tonky pianem. Poslouchal jsem první dvě části několikrát dokola, a nemohl se té krásy nabažit – tahle fantastická a strhující hudba mě dostala už někdy v roce 1979, a dneska mě dostává ještě víc – taky jsem si četl texty, které jsem neznal, a moc se mi líbí. Zvolnění nastane až v další, třetí části, která je zároveň nejvíc jazzová a taky celá instrumentální, hlavním nástrojem je tady piano. I tak se to ale poměrně slušně rozjede, aby po třech minutách znovu přišlo zklidnění, jen s pianem a moc pěknou basou. Po páté minutě se hudba opět začíná rozjíždět poté, co se přidají bubny. A mě napadají výrazy jako geniální apod., tady zejména pro ten úžasný kontrast po prvních dvou částech, to je zkrátka veliké mistrovství. Poslední část je nejdelší, a od začátku tušíme (alespoň tedy já), že jdeme do finále. Většina téhle pasáže je, abych tak řekl, fanfárovitého charakteru, jen po čtyřech a půl minutách vybočí sólem na Hammondy. Když pak naposledy Lake začne zpívat Rejoice! Glory Is Ours!, a já si poprvé čtu texty, dostává se Brain Salad Surgery na ještě vyšší level, než na kterém jsem ho doteď měl. Děkuju, pánové, tohle je opravdu mistrovské a naprosto zásadní umělecké dílo dvacátého století.
Brain Salad Surgery je skutečně fantastická deska, dokonce u mě ještě stoupla těmi pozornými poslechy v ceně, a já znovu musím nadšeně zdůraznit, jak úžasné jsou tyhle naše společné recenze. Po nemastném, neslaném debutu, o něco horším druhém albu a nudnou koncertní nahrávkou, se až na Trilogy chlapci konečně našli, a tady všechno ještě vyšperkovali, dovedli k dokonalosti a ocitli se na svém vrcholu. Pryč je onanie, akademičnost, chlad a předvádění, ta hudba na mě působí neuvěřitelně emočně, přesvědčivě, a navíc je i humorná. Dneska vím, že kapela koupila nějaké opuštěné kino v Londýně, kde si zřídili zkušebnu a album tam nahrávali v podstatě naživo, takže i to může být jeden z důvodů, proč se mi tak strašně moc líbí. Mohl bych psát donekonečna, třeba o špičkových instrumentálních výkonech, všichni tři tady hrají fantasticky, nejvíc mě asi překvapil Lake, místy jsem si říkal, že je na úrovni Squiera. Tohle album je zkrátka dokonalé a nádherné, o tom se ©Honza nemusíme dál bavit a ©zase Honza opět není co řešit, hehe.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
