Works Volume 1 (1977)
Slušné kapely v době pauzy vydají sólová alba a pak zase tvoří společně. ELP měli asi něco takového v plánu, Emerson a Lake dokonce vydali singly, ale potom někdo (manažer) přišel s geniálním nápadem vydat sólové věci jako dvojalbum ELP. A ELPovská Ummagumma byla na světě. Touhle cestou se vydalo jen málo smělců, zejména proto, že spousta kapel obsahuje členy, kteří si nenahrají všechny potřebné nástroje sami, nebo dokonce nic neskládají. V tomhle případě mám problém především s tím, že na desce hrají různí lidé zvnějšku, aniž by to bylo opravdu potřeba. Je to proti konceptu kapely a album to v mé mysli od počátku snižuje. Album sjednocuje pouze orchestr v mnoha skladbách a pak společná čtvrtá strana.
Emersonovo Piano Concerto No. 1 je skladba pro klavír a orchestr. Keith si dokázal, že je toho schopen. Stylem je to filmové/scénické, představuju si u toho americký historický velkofilm tak ze 60. let (třeba ta smyčcová melodie na přelomu šesté a sedmé minuty). Je tam hodně nápadů, které se střídají jako by to bylo medley ze soundtracku. Tenhle dojem plyne i z neustálých změn nálad a stylů. Moje oblíbené pasáže jsou ta líbezná od 0:44 do 1:30, i následující pohádková gradace, hektický moment okolo 4:40 až 4:50. V čase 6:39 až 6:43 je Třicet případů majora Zemana. Okolo 7:25 citace ELP. Klavírní riff v deváté minutě je super. V prostřední krátké části mě zaujme skoro satieovská nálada mezi 10:05 a 10:25. Třetí část začíná běsnivě, pokračuje děsivě, občas je tam romantická vsuvka, závěr je radostné rozuzlení. Nevím, co si o tom myslet. Poslouchá se mi to pěkně, na druhou stranu nic převratného to není. I když mi Emersonovy sólové věci na albech ELP nikdy nevadily, tak přece jen nikdy to nebyla celá strana desky. Ale jako soundtrack by to bylo dobré. 2,5/5
Od Grega Lakea bych čekal asi nejvíc, protože jeho dosavadní písničky byly fantastické. Teď ale začíná sklouzávat ke klišé. Lend Your Love To Me Tonight je pěkný popěvek s osudovým orchestrem. Moc mě neoslovuje začátek sloky, je to takové otřepané, ale dramatické vrcholy refrénů se mi líbí. Kdo hraje na klavír a na bicí? Podle všeho to nejsou Emerson a Palmer, ale nikde to není uvedeno. Ty bicí na třetí nebo čtvrtou dobu mi zrovna k téhle písničce nesedí. Ale je to docela dobrá věc. C’est La Vie taky není špatná, ale Lake zde nasazuje takovou šansoniérskou osudovou vlezlost, kterou nemám moc rád. Taky tuhle věc přezval Johnny Halliday… Výborná je ale kombinace orchestru se sborem, hlavně na konci. Lepší než mellotron, hehe. Uvolnění přijde při Hallowed Be Thy Name. Výborný song se zlověstným rytmem a orchestrem, vyprávěcím zpěvem a celkem vtipným textem. Na klavír hraje Keith Tippett (mj. Lizard). Tohle by si mohl zachraptět i zmiňovaný Dr. John, který shodou okolností v roce 1975 vydal album Hollywood Be Thy Name. Trubka v poslední části mi připomíná Only A Northern Song. Nobody Loves You Like I Do má výbornou sloku, která je hodně inspirovaná Hendrixovou Castles In The Sand (i kytara v pozadí připomíná Hendrixovy doprovody). Refrén s harmonikou a hammondy je zase vyloženě dylanovský. Akorát ho místo Dylana zpívá sametový Lake. Ale snaží se a postupně jsem se s tím srovnal. Krásné sólo na akustickou kytaru. Closer To Believing je zase romantika s lesními rohy, není špatná, ale ta melodie mě tolik nebere, cítím tam zase už mnohokrát slyšené triky. Ty dovětky „…it slips away“ mi evokují Afterwards od VDGG. Ovšem kosmický bridge od 1:28 s lehce šílenou kakofonií v pozadí je zajímavý. Zvláštní je i pasáž se sborem před koncem. Godfrey Salmon a Tony Harris jako aranžéři orchestru a sboru odvedli na Lakeových věcech výbornou práci, některá místa jsou opravdu silná a zvukově je to perfektní, ale je to trochu i na úkor rafinovaných aranží ostatních nástrojů, které zdobily předchozí Lakeovy písně. Dokonce bych řekl, že orchestr je na Lakeově straně to nejlepší. Ve výsledku to ale stejně působí jako trochu přehnaně dramatický obal ne úplně nejsilnějších písniček. 3/5
Carl Palmer to měl nejtěžší, ale naštěstí se dokázal ubránit dvacetiminutovému sólu na bicí, a naopak je to on, kdo se nejvíc přiblížil stylu kapely jako celku. The Enemy God Dances With The Black Spirits je hodně doslovná adaptace druhé části Prokofjevovy Skythské suity. Sice jako aranžéři jsou podepsáni všichni tři, ale nevím, jaký smysl vlastně mělo vzít klasiku a zahrát ji s orchestrem, tedy tak, jak byla napsána. Je to jako kdyby k tomu Palmer jenom dotočil bicí. Přesto mě to baví. Víc se mi ale líbí kapelní verze na Works Live. L.A. Nights ukazuje, že Carl mohl podobně jako jiní bubeníci nahrát obskurní sólovou jazz-art-rockovou desku, ačkoli tady mu se skládáním pomohl Keith. Výborný kytarovo-basový groove, cobhamovské bicí, pěkný vracející se syntezátorový motiv a saxofon (kdo na něj hraje?). První dvě minuty jsou bomba. Delší druhá část je rock’n’rollová s kytarovým sólem Joe Walshe. Jo, tohle je fajn. New Orelans navazuje jako instrumentální funky s talk boxem. Zní to jako nedodělaná věc z jazzrockového období Jeffa Becka, do které Jeff ještě nenahrál kytarová sóla. Nevadí mi to, ale je to dlouhé až až. Two Part Invention In D Minor je zajímavá adaptace Bacha pro vibrafon a marimbu, na kterou hraje James Blades. Zvony, decentní smyčcové aranžmá a později i bicí dokreslují pěknou atmosféru. Food For Your Soul je vyložený jazzrock opět cobhamovského střihu (myslím, že ho tady vyloženě napodobuje, i v tom sóle) s bigbandovým doprovodem. Do toho ufojazzrockové elektrické piano a kytara. Moc pěkné. Opět jsem nedohledal, kdo tam hraje, jen že aranžérem je podobně jako u předchozí skladby Harry South. Explozivní druhá část s kytarovým sólem je výborná. Připomíná mi Novou syntézu a Colosseum, hehe. I závěr s divokou flétnou je super. Orchestrální aranž skladby Tank z první desky byl taky výborný nápad, třeba saxofon je fantastický, připomíná mi třeba Santanovo Swing of Delight. Druhá část už je o něco méně vynalézavá, ale taky dobrá. Na Moog hraje Emerson. Palmerova strana desky má některá místa vynikající, taky pár slabších, ale zase se mi líbí, jak je pestrá. 3/5
No a pak se konečně dočkáme ELP. Fanfare For The Common Man je druhá věc od Coplanda, kterou udělali. V originále je to skutečně fanfára, doplněná výraznými perkusemi. ELP tam přidali zajímavý pulsující doprovod a dlouhé syntezátorové sólo s těžko zařaditelným pískavým zvukem, který se trochu podobá zvuku, co používal ve stejné době nebo později Varga (varhany Wersi?). Některá místa jsou výborná, možná je to sólo malinko dlouhé, ale asi je to nejlepší skladba celého dvojalba. Pirates je svým pojetím tak trochu pokračování Piano Concerto, ale tentokrát s Lakem a Palmerem a elektrickými klávesovými nástroji. Orchestr je hodně výrazný, líbí se mi třeba ty fanfáry ve druhé minutě s dramatickým doprovodem rytmiky. Jsou tam některé fakt pěkné momenty, ale… není to úplně strhující a když se zpívá, tak je to na můj vkus až moc muzikálové. Docela to tou rozevlátostí připomíná i skladbu na podobné téma (a podobně dlouhou) The Pirate’s Dream od Colossea (vyšlo ale až posmrtně na desce Heckstall-Smithe), ale ta se mi líbí víc. Závěrečná gradace před poslední zpívanou částí je super. Téhle straně bych dal tak 3,5/5. Možná je to i pod dojmem prvních tří stran, ale prostě to není tak silný materiál.
Náročné dvojalbum. Málo vyloženě blbých míst, ale taky málo vyloženě skvělých. Přestože to průměrově vychází na 3/5, celek se mi zdá být skoro méně než součtem částí. Ale dám těch 3/5. Pokoušel jsem se sestavit si jednoalbum ze čtvrté strany a toho nejlepšího a nejvíc ELPovského z předchozích tří, ale moc dobře to nejde. První strana: The Enemy God/Hallowed Be Thy Name/Fanfare For The Common Man/Nobody Loves You Like I Do. Druhá strana: L. A. Nights (první dvě minuty)/Two Part Invention/Closer To Believing/Pirates. Není to žádná sláva, ale tohle by bylo silných 3,5/5.
3/5 |
Registrace nového uživatele 
