Emerson Lake and Palmer – Works Volume 1 (1977)
Po úspěchu předchozího alba a úspěšné koncertní šňůře stáli ELP před rozhodnutím, jak dál. Rozhodli se natočit dvojalbum, kde na třech stranách dostanou prostor jednotliví členové a na čtvrté straně se opět spojí do společné práce. Nejde nevzpomenout na legendární desku Pink Floyd Ummagumma. Na albu se také opět podílel Pete Sinfield.
Piano Concerto No.1 – Emerson si splnil své přání a stal se z něj autor regulérní koncertní skladby pro klavír. Má tři věty a asi klasickou strukturu. Při svých osmnácti minutách je to velká porce muziky, a to poněkud jiné než je klasicky artrock. Celkově na mě skladba působí mohutně, majestátně a vážně a na albu mi nevadí. Hodnotím ji jako dobrý kousek.
Lakeovy balady a písně byly na předchozích deskách vždy ozdobou nebo přinejmenším žádaným zpestřením toku hudby ELP. Na Works, kde má k dispozici celou jednu stranu desky toto kouzlo, a já říkám bohužel, už nefunguje. Byť je skladeb jenom pět. Kromě skvělých písní jsou zde i kousky slabší až průměrné. Lend… těmi smyčci je moc přeslazená, C´est La Vie nádherně zazpívané a sejmutý hlas, harmonika je bombovní, Hallowed je taková divná, divadelní a připomíná mi Mackie Messera, neboli Žralok zuby má jak nože… Nobody Loves je polocountryovka juchačka a málo zajímavá, v Closer je zase ta krásná poloha hlasu a dobře znějící záznam, ale je to dost sladké.
Palmer využil vyhrazený prostor ke splnění svých snů, přání a představ o svém vlastním hudebním vyjádření. To je jistě chvályhodné. Otázkou je nakolik se přiblížil přání nebo vkusu posluchačů. Z toho co nabídl, se mi více líbí jeho adaptace klasické hudby.
Enemy … adaptace Prokofjevovy suity. Prokofjevova hudba měla být původně určena pro balet, ale byl z toho „pouze“ koncertní kousek. Ale řekl bych, že Palmerovi se podařilo udržet nebo navodit výsostně historickou a dramatickou atmosféru. Myslím, že je to dost dobré.
L.A.Nights je klasická sedmdesátková rockárna, ke které kytarou a „zpěvem“ přispěl Orlí kytarista Joe Walsh. Celkem dobré.
New Orleans je řekněme jazzová skladba, která začíná zvukem kopáku připomínající úvod slavného Iron Mana Black Sabbath. Pak slyšíme kvákavou a houpavou muziku se saxofonem. Tedy zase úplně jinou tvář Carla Palmera potažmo ELP. Mně se to líbí.
Two Part Invention In D Minor je krátká adaptace Bachovy skladby s vibrafonem a smyčci. Zajímavý pokus, také asi splnění touhy. Za mě to mohlo být i o něco delší, jelikož mě to bavilo..
Ve Food For Your Soul zase slyšíme bigbandový sound, kde se Palmer vyřádil na své bicí soupravě. Po mohutném úderu do gongu se jede dál. Typičtí ELP to tedy nejsou, ale nářez to je.
Dočkali jsme se také nové, upravené, jiné, kratší a orchestrální verze Tanku. Bylo to přání Palmera, který chtěl mít skladbu s orchestrem, na který ovšem v roce 1970 nebyly peníze. Tank model 1976 je jiný a nechci hodnotit, zda lepší nebo horší. Určitě se ale jedná o artovou skladbu, která mě baví.
Fanfare For The Common Man je dílo amerického skladatele Aarona Coplanda z roku 1942. Dunivé kotle a slavnostní fanfáry otvírají toto první společné dílo skupiny na dvojalbu. Po takovém nadějném úvodu se skladba zlomí do příštích minut do úplně jiného módu. A hudba se jen tak vlní a nemá moc čím zaujmout. V polovině čtvrté minuty, kdy vládu přebírá baskytara spolu moogem se nálada zlepší – moje i v hudbě. Sólo po dvě minuty nebezpečně zabředává do stereotypu, který je (a já říkám naštěstí) tu a tam doplňován dalšími klávesami. Do závěrečných minut se dá vzpomenout na Emersonovy minulé extravagance a gejzíry. Avšak téměř desetiminutová skladba končí a zůstávají rozpaky. Pocit jakési nedodělanosti nebo polovičatosti. Nebo stesku po minulých vydatnějších hodech.
Pirates skladba by neměla být o pirátech jako takových, ale všeobecně o nájemných zabijácích. Myslím si, že využití symfonického orchestru dodalo skladbě na hutnosti a dramatičnosti. Připomíná obdobné desky Deep Purple nebo Yes. Děje se tam toho víc než ve Fanfárách, kde možná byli svázáni originálním dílem. Skladba bezproblémově proteče skrz repráky a jsem na vážkách, co jsem tedy slyšel. Bombu úplně asi ne, ale solidní pokus o velkolepý závěr dvojalba to ano.
Chtě nechtě asi nemůže deska s takovým formátem držet pohromadě. Působí jako přehlídka či předváděčka členů, dívejte se, co umíme, jací jsme. Přesvědčili se o tom i Pink Floyd. Toto ale neubírá desce na jejich kvalitách. Nedosahuje výšin jako předchozí kousky v diskografii, ale jestliže k ní přistoupíme jako k experimentu, jako k využité možnosti udělat to nějak jinak, tak nemůžeme šmahem Díla odzívat.
Works je z dalších desek artrockových klasiků, která spatřila světlo světa pro artrock v nedobrých časech, tedy v době masivního nástupu punk rocku. Navíc se sami jako kapela nacházeli v těžkém období jednak na uměleckém vrcholu a současně v momentě hledání nového směru. Z těchto hledisek bych konstatoval, že vyšli z tohoto těžkého úkolu celkem se ctí.
3/5
|
Registrace nového uživatele 
