3 (Emerson Berry and Palmer) – To The Power of Three (1988)
Další obměna sestavy, tentokrát Lakea nahradil jakýsi Robert Berry, jehož ostatní tvorbu vůbec neznám. Ani tohle album jsem neznal. No teď už vím, že je ještě osmdesátkovější než Emerson Lake and Powell, pokud jde o zvuky kláves (jsou tady ty klasické Gabrielem proslavené syntetické flétny) i produkci. Pro jistotu ještě přibrali zpěvačky. Jak jsem četl, na koncertech věci od ELP nehráli, takže to skutečně byl pokus o novou kapelu. Každopádně je to něco dost jiného, než co by produkovali s Gregem Lakem. A není to vůbec špatné, navzdory tomu, že tenhle styl mi většinou nesedí. Jenže on mi nesedí hlavně v průměrném homogenizovaném podání, a to tady fakt nenajdeme. Naopak tohle album mi připadá v daném stylu suverénně zvládnuté, hlavně aranžérsky a samozřejmě hráčsky, ale vlastně i skladatelsky. Berryho hlas a výraz se mi líbí, na basu i na kytaru hraje pěkně (virtuóz to samozřejmě není) a skládá obstojně, i když v téhle činnosti mi připomíná Rabina – chytlavý, ale maličko klišoidní AOR. Oproti Rabinovi, který se mi občas do vkusu fakt netrefí, je Berry nenápadnější a bez nesmrtelných bomb, ale v podstatě se mi všechny jeho písničky líbí. Nabízí se taky srovnání s deskou Carla Palmera 1:PM z roku 1980, což je podobný pokus o rock s doznívajícím sedmdesátkovým funky a počínajícími vlivy Police. Tam byl místo Emersona Todd Cochran, kterého mám jinak dost rád a který napsal nejlepší věci na té desce, ale ostatní členové a spoluskladatelé to táhli do průměru a aranžérsky musely klávesy ustoupit ne moc zajímavým kytarám. Ani tak to není úplně blbé. Ale To The Power of Three je mnohem lepší.
Talkin‘ Bout mi názvem vždycky připomene skvělý singl Sunflower Caravan, i když s touhle kapelou kromě pěkných kláves nemá nic společného. Je to Berryho věc, není špatná, ale je to lehce nadprůměrný AOR, který pozvedává především Emersonovo umění. Nemůžu si pomoci, je radost slyšet invenčního klávesáka, jak si poradí s takovýmto materiálem. K mému podivu to zřejmě dokonce byl malý hit.
Lover To Lover je společný song a líbí se mi víc. Hlavně sloky, které mají nenápadně skvělou aranž. Refrén s doprovodnými zpěvačkami je opět trochu klišoidní, bridge ujde. Ale poslouchá se to příjemně, nejen díky Emersonovým divokým hammondům.
Chains je buď předělávka nebo skladba napsaná zvenčí, aby měli hit, nezjišťoval jsem. Každopádně jméno jednoho z autorů, Bob Marlette, jsem zaznamenal na podobně pojaté sólovce Gregga Rolieho (Santana, Journey) zhruba ze stejné doby. Dokonce Berry místy trochu i zní jako Rolie. Tohle je dost podobný příběh. Pěkné, neuráží, ale ničím mě to nenadchne a potěší mě hlavně výstupy Keitha Emersona, které o několik tříd převyšují klávesové standardy tohoto žánru.
Desde La Vida je suita, jejímž hlavním autorem je Emerson. Pěkná, zasněná, osudová, s výborným zpěvem. Malá úlitba pro art-rockery, rozhodně dobrý song, výborně jsou do něj zakomponovány Palmerovy orchestrální bicí. Vůbec ta prostřední část je hodně povedená a atmosférická, stejně jako divočejší třetí část. Je mi to sympatické, nesnaží se to tvářit jako že art-rock nebyl. Pro mě je to na úrovni dlouhých skladeb Genesis ze stejné doby. Snad i bomba, řekl bych.
Eight Miles High je geniální song a tenhle osmdesátkový taneční cover je podle mě fakt výborný. Je to krásně vymyšlené, ty bicí, basa, klávesy, občasná kytara. Je tam úcta k originálu i spousta citlivě nového. Berry mi připadá, že to chce zpívat trochu jako Bono nebo tak něco. Spolu s předchozí věcí moje nejoblíbenější místo alba.
Runaway je druhá Berryho věc. A opět jsme u lehce nadprůměrného svižného AORu, který mě ničím neirituje, není aranžérsky tupý a je přiměřeně chytlavý. Zajímavá je krátká instrumentální vsuvka s kytarovým sólem trochu a la Brian May. Další fakt dobrá věc.
You Do Or You Don’t je tentokrát balada, taky pěkná, zase tam je několik výborných míst pro Emersona. Závěrečné kytarové sólo je pěkné, i když asi ukazuje, že Berry má také nějaký strop a chytře se drží pod ním.
Závěrečná Emersonova On My Way Home není špatná, po Berryho věcech je to zajímavá změna stylu. Je tam ta Emersonova evropská patetičnost, ale posunutá Berrym do Ameriky. Pěkné instrumentální pasáže. Klišoidní závěr promíjím. Pokud někomu přijde vtipné, že ELP s oblibou zakončovali desky nebo dlouhé skladby pochodem, tak tady je to taky.
Není to moc (skoro vůbec) art-rock, je to hodně daleko klasickým ELP, ale rozhodně to není žádný průser. Podobně jako na minulé desce mám pocit, že si na tom dali záležet, všechny skladby jsou dotažené a přes balancování na hraně klišé mají energii a něco do sebe. Příjemné album kvalitních muzikantů, které mi velice sedí.
4/5
P.S. Tak jsem si poslechl Berryho sólovou desku Back To Back z poloviny 80. let a taky není blbá, i když tam nejsou žádné hitovky ani Emerson. Jeho styl mi prostě docela sedí. |