Jouis - Dojo
Tohle album jsem poznal na YouTube na jednom kanálu, kde jsem předtím našel různý zajímavý převážně jazzrock. Jakmile jsem viděl ten obal, tak jsem si to musel pustit. Obal se mi hrozně líbil, úplně mě fascinoval, připomíná mi tvorbu mého oblíbeného Matiho Klarweina. (Nakonec jsem si pořídil i vinyl.) No a po prvních tónech se mi to naprosto přesně trefilo do vkusu. Zpočátku jsem to popisoval jako mix CSNY, Yes a jemného jazzrocku. Celkem blízko to má místy i k Canterbury kapelám, Wobbler - Rites At Dawn a samozřejmě k Pink Floyd přelomu 60. a 70. let. Velmi rychle se tohle album propracovalo až na vrchol. Dnes bych ho určitě řadil mezi má nejoblíbenější alba dekády.
Základem úspěchu jsou silné, hravé melodie a rytmy, které jsou vyváženy zajímavými instrumentálními pasážemi často s výrazně jazzovým stylem, který tomu dodává šmrnc. Cítím tam energii, moc mi sedí jejich v podstatě hodně jazzový hudební jazyk, zpěvná a taneční kolíbavost, gypsy-jazzová doprovodná elektrická kytara, jazzové/jazzrockové elektrické piano, pinkfloydovské hammondy, občas vyplouvající basa, filigránské bicí… nikdo nepřehrává. Další vynikající prvek jejich hudby, který mi často chybí, jsou ty vícehlasy. Samozřejmě to nejsou tak excelentní zpěváci jako třeba CSNY, ale dokážou vyčarovat silnou a nádhernou atmosférou, která se dnes jen tak neslyší.
Texty jsou ryzí psychedelie. Podobně jako u Lindy Perhacs jsou hodně libozvučné, jako by podle atmosféry přemýšleli nad každou slabikou. Připomíná to trochu i přístup Jona Andersona, občas je ve zpěvu i nějaké rytmické překvapení. Hudba je jistě taky psychedelická, probléme je v tom, že pod "psychedelií" se zejména často skrývají zhulenecké jamy, nekonečná dlouhá sóla, navrstvené zvuky atd. A tohle je psychedelie prokomponovaná, sofistikovaná (c) Mayak, jazzrocková. Přitom je to dynamické, živelné. Není se čemu divit, protože album bylo nahráno živě ve studiu v době, kdy kapela měla pětičlenné obsazení. Může to tím pádem působit jako málo produkované a zvukově vypulírované, ale je to něco za něco.
All That Is And Is One je pro mě jemná bomba. Úžasný dynamický emotivní účinek bez nějaké explozivní tvrdosti. Krásné sbory. Po třech minutách nádherný jemný nástup s huhlavě zkreslenou basou a rychlejší pasáž, krásné kytarové sólo (první z mnoha), které mi zvukem a náladou připomíná Gilmoura přelomu 60. a 70. let.
L∞p (Loop) přidá do kroku další živelným nástupem s líbeznými ozvěnami kytary. Opět bych vyzdvihl práci s dynamikou a proplétání jednotlivých hudebních nápadů.
What's New Guru? trochu přitvrdí, je to podle mě výborná instrumentálka, která je nápaditá, ale ne přehnaně hektická. Podobnou hudbu, samozřejmě v jiném nástrojovém obsazení, hráli Gaspar Pollak. Krátká, efektní sóla jako z desek Santany. Pinkfloydovsky hororová pasáž mi zase připomíná prostředek skladby Willie The Fox z jediného alba Nosferatu, zapomenuté německé skupiny ze 70. let, takového německého Flamenga.
První tři skladby v mých uších tvoří velmi silnou suitu. Vždycky si při nich vzpomenu na podobně dynamický začátek alba Grateful Dead - Blues For Allah (Help On The Way/Slipknot/Franklin's Tower), který také končí takovým instrumentálním spletencem. Mimochodem je to asi jedná věc, kterou od Grateful Dead miluju.
Po tomhle dlouhém úvodu přichází zasněná Earthly Emerald Eyes, která krásně střídá éterické a skotačivé pasáže. Spojení v textu „kaleidoscopic psychotropic“ bylo i názvem jejich EP. Uprostřed slyšíme sólo na zkreslenou basu (podle mě… možná je to šestistrunná basa) a později také smyčku varhan i kytary, které ale nepřehlušují hudbu, a naopak do ní přirozeně zaplují. Moc se mi líbí taky basa v těch jemnějších pasážích.
Začátek Hyperception mi připomíná další obskurní věc, skladbu Slowest And Saddest Waltz ze soundtracku k filmu El Topo, jednu z nejsilnějších smutných instrumentálek, co znám. To ale rychle přejde v další jemný nápěv s lehkým nádechem latiny. On the road again... A zase je tu i rytmicky zajímavá rychlejší pasáž. Opět se mi asociují Gaspar Pollak. Jazzová část s mellotronem je ukončena nástupem vokálů a skladba spěje do dynamického finále. Závěrečný výjezd je jako konec Echoes a potom ještě odjíždějící auto jako z Welcome To The Machine.
Na druhé straně alba pro jistotu ještě zpomalíme. New Moon je překrásná ukolébavka. I tady ale nakonec přijde pomalé probouzení, které vrcholí kytarovým sólem hrajícím melodii zpěvu. Po druhé sloce má krásný moment elektrické piano a potom už přejdeme v divočejší pasáž s výborným kytarovým sólem, které zní jako by bylo puštěné pozpátku, ale podle mě je to nějaký efekt, který tlumí ty nástupy (nevím, jestli se toho v téhle rychlosti dá docílit přidáváním zvuku). Ještě jedna sloka a spát.
Misty Maker Stomp je pomalá hypnóza, která zní jako Pink Floyd (ty klávesy) zkřížení s reggae. Zpívaná část opět graduje z ospalosti do monumentálního zívnutí „stooomp“. V poslední třetině už je z toho v podstatě psychedelické ska. Poslední minuta s varhanami a rituálním zpěvem výborně graduje. Líbí se mi tady i breaky bicích, i když v mixu nejsou tak dobře slyšet.
No a do doznívajících varhan a zpomalujícího leslie z předchozí skladby se ozvou první tóny akustické kytary jako v Goodbye Blue Skies nebo Is There Anybody Out There? Rain je akustická perla desky. Ten unavený zpěv je perfektní a doprovody jakbysmet. Naprosto mě dostává ta pauza před „Raaaain... you've come and stole the sun, took the life from everyone“. Má to trochu atmosféru a la Sexy Sadie.
Závěrečná desetiminutová Universe Goggles je další okouzlující melodie, která se pomalu propadá do kytarovo-klávesového víru. Některé pasáže připomínají i Ursinyho Provisorium. Prostředek je klidnější, ale pořád jde o variace toho hlavního hypnotického motivu. Zase mi to připomíná Gaspar Pollak. Zábavné jsou i ty rychlé běhy kláves a šeptaná část. Poté, co se hudba téměř rozplyne v psychedelické mlze, nastoupíme k závěrečnému pochodu.
Co bych u Jouis vyzdvihnul, je jejich vybalancování různých stylů, které mi velmi sedí. Podle mě je jejich hudba velmi originální, i když má určitý retro styl. Zároveň mají schopnost věci po všech stránkách dotáhnout. Slyšel jsem spousty alb nových kapel, která kombinují folk, psychedelii, rock, art-rock, jazz, jazz-rock, ale většinou zůstanou někde na půli cesty. Chybí jim dobrý zpěv, chybí nápady, chybí melodie, je to prostě často takové jamování. Nic proti tomu, ale málokdy mě to zaujalo. Naproti tomu Dojo je klasické album.
Po Dojo vydali album Mindbahn, které považuji za neméně skvělé. Možná je trochu tvrdší, méně „retro“, někomu může sedět líp než to první. Zásadní problém je, že nemá tak hezký obal, hehe. Kromě toho ještě vydali několik singlů a EP, které dohromady tvoří takové nulté album. Tyhle věci jsou písničkovější, psychedeličtější, šedesátkovější, trochu i tvrdší. Takže pokud někomu přijde Dojo ospalé nebo příliš jednotvárné, tak ať zkusí jejich ostatní věci. Já miluju všechno, co natočili.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
