Jouis – Dojo – 2014
All That Is And Is One
Někdy se to tak zkrátka přihodí. Tohle album bylo s prvními poslechy u mě trochu jako na houpačce, jednou líbilo, podruhé moc ne, a opravdu jsem nečekal, že po nasazení sluchátek při pozorném poslechu s cílem něco smysluplného naslintat, budu tak překvapen – a co překvapen? Zaskočen až ohromen!!! Tahle úvodní skladba je fantastická, místy až ©já neuvěřitelná a geniální, prostě jasná bomba. Jestli jsem blábolil něco o Crosby, Stills, Nash & Young, tak ano, v těch vokálech samozřejmě podobnost slyšet je, místy mi to třeba připomíná taky King Crimson, ale jinak se nejedná v žádném případě o nějaké kopírování nebo napodobování. Opravdu se mi dlouho nestalo (jestli vůbec někdy), abych slyšel tak ohromný posun/rozdíl při prvním poslechu na sluchátka, mám chuť si tuhle skladbu pouštět pořád dokola – a taky to asi udělám, hehe. Ještě předtím Vám ale sdělím, že jsem se trochu zaměřil na ty zvláštní rytmy, které mě udeřily do uší. Nevypadá to nijak složitě, je to „obyčejný“ valčíkový rytmus, tedy na tři doby, jenomže ho hrají sedmkrát, a to je na tom ta překrásná „podivnost“ - neviděl jsem notový zápis, ale možné je, že i ta celá fráze je na jedenadvacet dob. Tak jdu poslouchat dokola, hehe.
Úžasné je už to odťukání na začátku, díky kterému skladba dostane takovou živou dimenzi, a věřím (nebo doufám), že Honza jako největší znalec téhle kapely sdělí nějaké bližší informace z nahrávání. Výborné jsou mezihry (pro změnu na sedm), kde má basa krásné vyhrávky. Stejně tak skvělá je změna v polovině, a já jsem fakt úplně na větvi, protože tahleta úvodní věc je naprosto parádní, přemýšlím, jestli jsem toho někdy tolik naplkal o jediné skladbě. A ještě budu pokračovat – fantastický je závěr, nejprve s kytarovým sólem, které v samém začátku zní jako foukací harmonika, a to je zase na jedenáct, resp. se tady střídají takty na pět a na šest dob. No a pak naprosto logicky a přirozeně chlapci zakončují celé tohle veledílo tím úvodním motivem, který, jak jsme si milé děti řekli, je buď na sedmkrát tři, anebo na jedenadvacet. Honzo, vole, děkuju – bomba, bomba, BOMBA!!! Tak jsem hodně zvědav na další skladby. Téhle úvodní dávám jasnou plnou palbu.
Ano, i po poslechu odzadu je tahle skladba pro mě nejlepší z celého alba, a jsem teď poměrně dost rozpolcen – na jednu stranu si říkám dost, blábolů už jsem zplodil opravdu hodně a měl bych je ukončit a vložit do klubu, na druhou pak mám velikou chuť si desku pustit znovu – asi už normálně od začátku, hehe – a na třetí mám trošku obavy, abych potom nemusel dopisovat něco ve smyslu, že moje nadšení s posledním poslechem lehce opadlo, protože teď, přátelé, teď je naprosto nevídané, dlouho jsem takové nezažil.
Loop
Tak ano, druhá skladba je slabší, resp. ta první je tak skvělá, že vlastně ani není možné, aby album pokračovalo na stejné úrovni. Tady se pro změnu hraje na sedm a v jedné instrumentální pasáži na devět dob, což se mi opravdu moc líbí, co už méně, je ta mezihra uprostřed, která se opakuje na konci. Skvělá je taková trylkující, radostná, vzdušná kytara, hraná podobně jako v úvodní skladbě.
What's New Guru?
Skvělá instrumentálka, hoši evidentně hrají rádi na tři doby, a výborné jsou ty motivy na devět. Někde uprostřed se skladba tak jakoby zajímavě „zlomí“, pak je to moc pěkně rozevlátě jazzrockové, a fantastická je tady baskytara. Vzpomněl jsem si při téhle věci na Gentle Giant, a když jsme u nich, tak bubeník Adam Johnson mi připomíná (ne hrou, ale vizáží) Johna Weatherse:
Tak tahleta skladba vyrostla při obráceném poslechu zatím nejvíc, dá se bez přehánění říct, že jsem z ní úplně vodvařenej. Ten úvodní motiv (který se později opakuje) na devět dob je skutečně velice vypečenej, ještě bych upozornil na stopky někde kolem času 1:30 – 1:40, ve kterých si zlehka na střídačku zasóluje basa a bubny, a zde oceňuju, jak je to krátké, žádná onanie. A dále na skvělý, lehce ujetý zvuk varhan a podobně jako v Earthly Emerald Eyes poměrně netypické, rockové sólo na kytaru, jakoby se do toho jazzrocku nehodící. I zde cítím potřebu zvolat Honzo, Ty vole, to je úžasná kapela a úžasná deska!!!
Earthly Emerald Eyes
Zatím nejjednodušší a nejklidnější skladba, celá na čtyři doby. Hodně se mi líbí ty kontrasty mezi zpěvy (opět připomínající Crosby, Stills, Nash & Young) a jazzovými mezihrami se skvělým elektrickým pianem, moc pěkné jsou taky flažolety na basu nebo před třetím zpěvem kytarové sólo, dost tvrdé, takové rockové.
Hyperception
Pokračujeme v podobném, klidnějším duchu, jako u předchozí skladby. Opět z větší části „valčíkový“ rytmus, který asi hoši fakt rádi hrají, ale líbí se mi, jak s rytmem pracují, jelikož i tady jsou pasáže, ve kterých se střídají pěti a šestidobé takty. Ano, každá skladba s dalším poslechem roste, i tahle. Zazní tady příčná flétna, což ale možná bude nějaký syntezátor.
New Moon
Líbí se mi to pořád hodně, nicméně už je to trochu nudné, opět stejný tříčtvrťový rytmus (občas „vylepšený“ pětidobým), opět podobná, klidná, najjazlá atmosféra. Zaujala mě hi-hat, kde bych tipoval, že jí bubeník hraje obouruč – takhle rychlé šestnáctiny hrál snad nejlíp Jerzy Piotrowski z SBB – a jednou rukou. Uvažuju, že si album přehraju pozpátku, od poslední skladby k první.
Tak tady jsem zatím nejraději, že poslouchám odzadu, ze skladby se vyloupla minimálně skorobomba. Čím dál víc se mi na albu líbí bubny, zejména zvukově, jsou takové čisté, bez efektů, čitelné, jasné, průzračné, vzdušné, ale zároveň poměrně drsné a syrové, a hlavně díky nim nabývám na jistotě, že se deska nahrávala víceméně naživo. A fakt mě baví, jak si hrají s tím rytmem, tady prostě občas uberou jednu dobu, přirozeně, nenásilně, jakoby se nechumelilko. Krásná skladba.
Misty Maker Stomp
Pro mě asi nejslabší písnička, i když ta závěrečná gradace je moc pěkná. A i při obráceném poslechu, kdy mi tahle věc hrála jako třetí, se mi zdá slabší. Ovšem ta pasáž na konci, kdy zaburácí varhany a ta hudba nádherně graduje, je fantastická.
Rain
Překrásná miniatura, ve které asi nejvíc ze všech skladeb vyniknou vokály, a navíc je tahle věc výborně zařazena před závěrečnou bombou, jako taková předehra.
Universe Goggles
Na úvod střídání taktů na šest a sedm dob, poté překvapivě bluesové, připadá mi to jako mix Led Zeppelin a Crosby, Stills, Nash & Young. Po vícehlasech kolem druhé minuty zazní krátké, skvělé a trochu ujeté sólo na nějaký syntezátor. Kolem času 3:20 mi to připomíná pro změnu něco od Pink Floyd. Pak je skvělá basa, opakování toho mimoňského, trylkujícího sóla. Zpátky je střídání šestidobých a sedmidobých taktů, vylepšené stopkami, tady je krásný, čitelný zvuk bicích, slyšet je každé cinknutí. Další level jsou kila na Hammondy, a další pak v osmé minutě při fantastické změně, kdy jakoby začne hrát úplně jiná skladba (půl minuty na čtyři doby). No a ta závěrečná pasáž s naprosto úžasnou gradací je fakt posrávací – kytara hraje unisono s nějakým syntezátorem, basa vyhrávky a do toho rovné bubny - tohle je pro mě doslova hudební orgasmus s gejzíry nápadů, kdy už se ani nesnažím spočítat, na kolik dob to je – jen tuším, že sem tam nějakou dobu uberou, ale naprosto nenásilně, přirozeně, nepovšimnutelně. Tady nejspíš bude platit Mirovo pravidlo o stopáži, hehe.
Tak album Dojo od kapely Jouis je pro mě zdaleka nejlepší ze všech, která jsme od začátku roku recenzovali, a momentálně bych ho označil i jako jeden ze svých největších objevů minimálně posledních dvaceti let, takže Honzo, ještě jednou veliké díky. Nádherná, radostná muzika se skvělými vokály a fantastickými instrumentálními výkony. Brilantní je i zvuk (ačkoliv DR neznám, ani znát nepotřebuju), zejména bicí nástroje mě doslova uhranuly, nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nadšen, je to pro mě veliká radost ty bubny a činely poslouchat. Zopakuju, že hudba kapely mi občas připomínala nejvíce Crosby, Stills, Nash & Young, pak Gentle Giant, King Crimson, Pink Floyd, a taky Led Zeppelin nebo Yes, ovšem žádné kopírování, Jouis mi přišli velice originální, a už toho raději nechám, protože bych psal donekonečna. Za mě obrovská spokojenost a veliké, převeliké nadšení.
10/10 |
Registrace nového uživatele 
