Jouis - DojoToto album je pro mne konečně dobrou trefou, jak z důvodu, že jsem jej (a i kapelu) doteď neznal, tak i proto, že mě zaujalo natolik, že se k němu budu určitě vracet. Ty vlivy, které jsem slyšel v úvodu, jak jsme se bavili před hodnocením, jako CSNY nebo Steely Dan se ukázaly spíš jako povrchní. Atmosféra zde je více zastřená, působí nenápadněji a méně „suverénně“. Je vytvářena hlavně vokály, kytarovými kudrlinkami a jemnými klávesami, především elektrickým (Rhodes) pianem. Připomíná tou retro podobou a náladou rané Yes, a zejména jejich vedlejšák - Flash s Peterem Banksem, ale učesanější, klidnější, do kapel jako Capability Brown (zejména vokály jsou hodně podobné), či jako první album Ambrosia. V progu Jouis se objevují silné jazzové vlivy, vokály jsou charakteristicky konstantně navrstvené. Nejsou tam na úplné výjimky sólo pěvecké party. Hudba s tou původní živočišností sedmdesátých let, která se v moderních nahrávkách málokdy vidí. Ale vedle ní to je i precizně zahrané, kapela působí kompaktně, hrajíc s lehkostí, a celkově je to pěkně zaranžované. Za nejlepší bych označil úvodní skladbu, ta mne do alba vtáhla. Dvojka pěkně navazuje snovou kytarou, poskakující nad svižným tempem. Jsou tu i další momenty, které se pěkně vybarvují a motivy co hezky gradují, ale sem tam s postupujícím časem album až moc usíná na jedné vlně. S přibývajícími poslechy mi taky přišlo, že album po prvních dvou věcech postrádá výjimečné momenty, jež by se více otiskly, a album posunuly mezi špičku. Album je ale jako celek náladotvorné, určitě mi ještě zpříjemní budoucí cesty. Solidních 7/10 |