Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Komu se nelení,
tomu se zelení.

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 18:46
8.-14.1.2024: Cynic - Ascension Codes - 2021 (Jitka)
15.-21.1.2024: Ota Petřina - Super-robot - 1978 (Pepa)
22.-28.1.2024: Supertramp - Even In The Quietest Moments - 1977 (Ivan)
29.-4.2.2024: Linda Perhacs - Parallelograms - 1970 (Štěpán)
5.2.-11.2.2024: Brother Ape - A Rare Moment Of Insight - 2010 (Miro)
12.2.- 18.2.2024: Jouis - Dojo - 2014 (Honza)
19.2.- 25.2.2024: Kevin Gilbert – The Shaming Of The True - 2000 (Dan)
26.2.- 3.3.2024: Sparks – Lil' Beethoven - 2002 (Petr)
4.3.- 10.3.2024: Jakszyk, Fripp and Collins – A Scarcity Of Miracles - 2011 (Jitka)
11.3.- 17.3.2024: Dux – Vladimír Padrůněk In Memoriam - 1986 (Pepa)
18.3.- 24.3.2024: 10cc – The Original Soundtrack - 1975 (Ivan)
25.3.- 31.3.2024: Lucifer's Friend – Banquet - 1974 (Štěpán)
1.4.- 7.4.2024: Persona Grata – Reaching Places High Above - 2013 (Miro)
8.4.- 14.4.2024: Return To Forever – Where Have I Known You Before - 1974 (Honza)
15.4.- 21.4.2024: Mr.Bungle – California - 1999 (Dan)
AC/DC - Back In Black - 1980 (Pepa)
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 62345 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 20:02  82558
Poslechl jsem si teď po dlouhé době první "oficiální" LP Vladimíra Merty P. S. z roku 1978. Fantastická, překrásná deska.
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 25.3.2024 17:55  82557
Lucifer's Friend – „Banquet" (1974)

„Každý pes, jiná ves“ - to platí o prvých štyroch albumoch nemeckých Lucifer's Friend, celkom interesantnej kapele, ktorá spájala predovšetkým prvky klasického hard rocku, ranných metalových fragmentov, s progresívnym rockom a dokonca s jazz rock fusion.

A štvrtý album tejto skupiny je ukážkou echtovného jazz rock / fusion, len neviem, prečo recenzenti a médiá dlhodobo porovnávajú album s tvorbou amerických veličín Chicago, resp. Blood, Sweat & Tears, keď asi trefnejšie by bolo spomenúť britskú legendu Colosseum ...

Úvodná prakticky dvanásť minútová "Spanish Galleon" je skvelá suita a nespochybniteľná fusion bomba so santanovským začiatkom, ale v globálnom posluchu celej kompozície si stále spomeniem na „The Valentyne Suite“ z rovnomenného albumu kapely Colosseum. Lawton je síce Brit, ale tu máte pocit, že celá kapela je britská, neinformovaný znalec 70.rokov by sotva uveril, že toto nahrala nemecká kapela. Všetko tu šlape dokonale, kompletná inštrumentalita včetne dychovej sekcie, aranžérska dokonalosť a vynikajúci spev.

„Thus Spoke Oberon“ je spočiatku pokojnejšia, skôr elementárne bluesová skladba s opäť vynikajúcim a výrazným Lawtonom, dychové aranžmá aj tu dodáva neskutočný rozmer komplexnému soundu a osobne to vnímam zase ako pecku z jazz rock / fusion zahrádky.

„High Flying Lady-Goodbye“ je klasický dynamický rock and roll zase efektne doplnený dychovou zložkou. Bomba nie, ale celkom fajn do skladačky.

„Sorrow“ je druhá suita na albume, na ploche vyše jedenástich minút v skutočnosti hudobne žiaden smútok neprináša. John Lawton tu zase dokazuje, že patril ku skutočne elitným spevákom v sofistikovanom rocku, krásne Fender Rhodes piano, efektné gitarové sólo i stála skvelá dychová zložka robia túto kompozíciu iste radostnou, nie smutnou ...

„Dirty Old Town“ pripomína vyložene produkciu Uriah Heep, kde Lawton o nie dlhú dobu aj zamieril. Akurát aranžmá skladby má dokonalú kontinuitu na jazz rockový charakter tohto albumu.

"Our World Is a Rock 'n' Roll Band" je na európskej verzii albumu len ako bonus, no na americkej verzii je to otvárací song, nepochybne kvôli istej komerčnejšej príťažlivosti. Aj keď je to najkratšia skladbička, jej plusom je identické aranžérske doplnenie o dychovú sekciu, ktorá sa nachádza na celom albume. Pohodová bodka ...

Vlastne je to výborný album. Takáto forma fusion hudby od pôvodne čiste hard rockovej kapely, ktorá prešla v podstate celkom slušným experimentálnym vývojom na prvých štyroch albumoch je pozoruhodná nielen v európskom ale i svetovom kontexte. Lucifer's Friend možno považovať za čiastočne nedocenenú kapelu, aj keď v nemeckých rockových intenciách má štatút „kultovej“ kapely ...


9 / 10
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 16:48  82556
Bratři EbenovéPoprvé jsem Bratry Ebeny viděl 13. června 1981 na fantastické akci v Kladně s názvem Galafortna. Přiznám se, že moc si toho nepamatuju, jen, že byli pouze tři, a že se mi vystoupení líbilo. Podruhé to bylo 21. ledna 2009 v Kolíně. Mrzí mě, že jsem si neuložil emaily, které jsme si s Markem psali v té době. Zval mě na festivaly, měli tenkrát nové album Chlebíčky, a lákalo mě, co Marek říkal – že je to prý naživo docela nářez. Ale já chtěl vidět samostatný koncert, takže jsem si počkal až do toho Kolína – a dobře jsem udělal. Od léta 2008 jsem poslouchal dokola všechny čtyři desky, a pak napsal dlouhou recenzi. Koncert byl pro mě veliký zážitek, a předčil dokonce moje očekávání.

Ten páteční, ve Švandově divadle, byl hodně podobný, zároveň ale i v něčem jiný. Překvapila mě absence Jiřího Veselého, na jehož postu hrál Jaromír Honzák. Je neobvyklé, až zarážející slyšet z úst Marka sprosté slovo – když jsem se ho o přestávce ptal, odpověděl, že se na to Jirka vysral, hehe. Odešel do důchodu, nechal si jen Stromboli – a důvod? Nemohl na pódiu kouřit svou dýmku. I když už sedmý rok nekouřím, tak jeho rozhodnutí chápu. Kapela hodně zjemnila, řekl bych, a není to určitě jen změnou byskytaristy (už v Kolíně hrál Jaromír Honzák některé skladby na kontrabas). I Jiří Zelenka hraje nějak měkčeji, víc potichu, a celá kapela zněla jakoby méně rockově, ne tak tvrdě, jako před patnácti lety. Což mi ale vůbec nevadilo, protože zvuk byl náramný, čistý, všechno bylo krásně slyšet a taky rozumět každému slovu. Hlavní „hvězda“ je samozřejmě stále Marek, autor hudby i textů, ale kapela je skvělá, úžasná, taková usazená. Výborné – jako vždy – je Markovo povídání mezi písničkami – vtipné a inteligentní.

Když jsem psal tady v klubu o posledním albu, zmiňoval jsem jako jeho vrchol skladbu Clafoutis, která mě překvapila, protože je instrumentální (na sedm) a napsal ji David. Zajásal jsem, když ji zahráli naživo, protože pro mě byla i vrcholem koncertu. A nejen z Davidovy reakce, když jsem mu nadšeně skladbu chválil, nejen z přídavku Hezké to bylo, kde je úžasný text, ale celkově z celého vystoupení mě nejčastěji napadalo slovo pokora.
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 16:05  82555
stevŠtěpáne, taky děkuju. Těším se, až si poslechnu alba kapely, která neznám.
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 15:58  82554
ArtfanIvane, pěkné, děkuju. Zajímavé je, že Ty slyšíš v Sorrow Yes, a já Kong Crimson. A vůbec tedy nesouhlasím s nenápadnou basou, která je, dle mého velice nápadná. Hehe.
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 15:35  82553
Jé, a já se omlouvám, že jsem to zase nasral jako první, hehe.
stev stev 25.3.2024 15:04  82552
Sorry, že jsem to sem nedal dřív, ani s časovým posunem 7 hodin, který mi dává výhodu, hehe, mi to nevyšlo. Ostatní recenze si pročtu později, jsem zvědav.
stev stev 25.3.2024 15:02  82551
Lucifer's Friend - Banquet (a trocha historie)Čarovný hlas Johna Lawtona u pohádkových skladeb Uriah Heep jako Fallen Angel, známý mne od z raného dětství, byl i důvodem, proč mi přišla v teen-age dobách hardrockových objevů pod ruku obskurní banda Lucifer’s Friend. Muzikanti kromě Angličana Lawtona jsou tu Němci. Avšak jejich sound není příliš „německý“, tedy jistým způsobem strnulý (neboli krautrock), jako např. Eloy či Novalis. Občas ale i oni dokážou věci, zvlášť když mají zpěváka, co umí anglicky bez akcentu. V tomto mi LF připomíná zde již probírané Sieges Even. Každopádně, po krátkém seznámení Lucifer’s Friend hleděli z výšin na zvučnější jména jako Deep Purple, a koneckonců i na samotné (mne velmi blízké) Uriah Heep. Zařadili se k tomu nejlepšímu, co jsem v „sofistikované“ muzice slyšel.

Kapela zažila zejména během prvních čtyř-pěti alb vývoj, nevídaný v historii rockových kapel. Název kapely by k tomu možná mohl vybízet, ale nejde ani o parodii na Black Sabbath ani o jejich béčko. Debut Lucifer’s Friend je však skutečně ve stylu raných Sabatů/Uriášů a tolik nevybočuje z žánru. Ovšem již má svoji atmosféru, melodiku, postupy (výrazné klávesy, dlouhá sóla). Obsahuje jejich asi největší hit Ride in the Sky, s podobným motivem, který ve stejné době proslavil Plant na Immigrant song (u LF produkován klávesistou Peterem Hechtem na lesní roh). V hardrockových kruzích se též vedl spor kdo jej od koho okopíroval. Druhé album, Where the Groupies Killed the Blues, je psychedelickým až hororovým počinem groteskních kontrastů. Temný rockový až proto-metalový základ se pojí s bizarní, komplexní strukturou, zvláštními úklony ke klasické hudbě i minimalismu. Druhý adept na nejlepší album kapely (leč úplně jiné než hodnocené). Třetí album, I Am Just a Rock&Roll Singer je přímočařejší, více do „obyčejnějšího“ blues-rocku, občas zas až zeppelinovského. Má ale své nekonvenční vsuvky a aranže, včetně závěrečné působivě mrazivé, klasickou hudbou prostoupené Song for Louie. Poté přichází Banquet, který byl posunem k úplně jiným směrem - muzikantsky, zvukově, invenčně. Kapela na vrcholu. I dále v 70. letech se však LF drželi na slušné úrovni. Následující Mind Exploding je sice jako celek o něco slabší, ale stále s vynikající byť přímočařejší rockovou hudbou, četnými prog/fusion i dalšími prvky připomínajícími Banquet. Návrat je též k temnějším konturám, občas v duchu druhého alba (závěrečná Yesterday’s Ideals). Některé kousky jsou tu zvláště nabité energií (Moonshine Rider, Free Hooker). Po tomto albu Lawton dostává pozvánku do Uriah Heep a na jeho místo přichází též výborný Mike Starrs, který zpíval před tím na albu Strange New Flesh od Colosseum II. Nutno dodat, obdobně skvostném jako je Banquet. Dvě alba, která Starrs nahrál s Lucifer’s Friend, Good Time Warrior a Sneak Me In, převážně šla již AOR směrem, stále však s jistým kouzlem, atmosférou. Pozůstatky symfonického rocku jsou ještě zejména znát na povedených delších věcech – Warriors a Cosmic Crusader. Lawton poté opět vystřídal Starrse, avšak deska Mean Machine (1982) už se potkala s utuchající jiskrou a přibývající vyčpělostí. Typickou pro hardrockové kapely středního věku... Kapela se rozpadla, a Lawton s kytaristou Peterem Hessleinem se sešli znovu v r.1994, kdy nahráli pod hlavičkou Lucifer’s Friend II album Sumogrip (1994). Nejmizernější, co je spojeno s touto kapelou... Tito dva společně s původním basákem Dieterem Hornsem dali Lucifer’s Friend ještě jednou dohromady v r. 2015. Následující rok přišli s celkem slušným rockovým albem Too Late to Hate a o tři roky později nahráli poslední, podobně laděné Black Moon. Nečekané úmrtí Lawtona v r. 2021 zřejmě však bylo tečkou za touto kapelou. Hesslein ale vydává sólovky (instrumentální trilogie „Night drive“), a na poslední hostuje Mike Starrs, takže část Lucifer’s Friend stále hudebně „žije“.

Temná atmosféra byla typická pro kapelu v jejích zásadních letech, takže album Banquet je v tomto smyslu zvláštní výjimkou. Působí prosvětleně, je melodramatické, nostalgické, okouzlující, dávající energii, vyhlídky lepších zítřků. Hard rock, jazzová improvizace, big band, symfonický rock s dominantní chamber/klasickou hudbou. Žánry jsou pospojovány natolik zajímavě, že výsledek pro mne nemá srovnání s žádným jiným. Zvuk je krásně čitelný, živelný, každé cinknutí plejády různých nástrojů je dotaženo do puntíku. Spanish Galleon hned na úvod (i bez vnímání textu) vtáhne atmosférou do dob mořeplavců a jejich snů. Klasický anglický šarm zpěváka tu kontrastuje s nespoutaností v proměnách jazzu, španělských rytmů, funky pasáží a orientálních příchutí. Dechy, smyčce, elektrické piano, exotická rytmika a sóla, společně s okouzlujícími melodickými vokály přináší příběhy plné zvratů a vůně dalekých poutí. Skladba eskaluje, utichá, je plna radosti, naděje i bolesti z odloučení. Thus Spoke Oberon je skladbou, která v základu nebyla napsána členy Lucifer’s Friend, ale především textařem kapely O´Brienem-Deckerem. Další z vrcholů, jestli ne úplný. Od začátku se z ní tají dech, svými frázemi mocně rozpíná křídla do oblak. Jen ta basa poskakující nad dramatickými smyčci a úsečným pianem. Transformace skladby ze snové atmosféry do divoké instrumentální sekce je jedním z těch nadčasových momentů hudební historie. Rozlícená gradace a stočení se do úvodního motivu a pohádkového závěru je doslova ohromující. High-flying Lady Goodbye je nejkratší, nejsvižnější, co se týče akordových postupů však velmi rafinovaná jízda. Nostalgická leč nezměrně povznášející. Autor tu dává zřejmě sbohem dámě, co ho okouzlila, ale přinesla nakonec jen strasti. Sorrow je poslechově asi nejnáročnější kompozicí na albu. Strukturou podobná úvodní skladbě, též sahající za 11 minut, s postupným odkrýváním s ní srovnatelná (jestli ne překonávající). Vrací nás mezi kontrasty - dramatické honičky dostavníků a odpočinky ve snových oázách s čarovným Rhodes pianem při „misty dawns“. Akordové progrese a změny nálad jsou opět podmanivé, jakož i melodie a poetika Lawtona. Akustická Dirty Old Town vedená dvanáctistrunkami je jedním z nejpůsobivějších zavíráků co znám. Konec jemný i dramatický, tesknivý i optimistický.

Co se muzikantů týče, skladatelským motorem kapely je tu kytarista Peter Hesslein. Jeho práce na elektriku v základu spíš inklinuje k hardrockovým hráčům, než k typickému fusion nebo progu. Zde se ale skvěle adaptoval k novému směru, originálně po svém, a vyhrál si parádně s tvorbou sól v dlouhých kompozicích. Taky ale ovládá výborně různé akustické/slide kytary. Člen, který mne na kapele možná udivuje nejvíce, je klávesista Peter Hecht, který si nezadá s nejlepšími kolegy z branže. Kromě technického aspektu je skladatelským a aranžérským talentem až géniem – se smyslem skloubit melodiku a disonance v klasické hudbě, tak i pro improvizační hraní. S Hessleinovou kytarou tu svádí nemálo impozantních soubojů. I dechy jsou jeho záležitostí. Dieter Horns na basu je též vynikající v jakýchkoliv měřítcích. Kde je třeba, dokáže skladby doslova hnát kupředu a na druhou stranu vytvářet překrásné melodické malůvky do snových částí. Hlavním hybatelem od hard-rock soundu k fusion je nově příchozí Herbert Bornhold. Jeho hra je tu fantazií - energická, dynamická, invenční. Perkusionista, se spoustou cinkrlátek, spíše brufordovsky-cobhamovského typu, než klasický rockový bubeník. No a nakonec (vedle hostujících vokalistů a orchestru) je tu samotný John Lawton. Zpěvák s absolutní jistotou ve všech polohách kam se vydá. S operním rozsahem a zároveň bluesovým feelingem. Jeho nezaměnitelný krystalický, „gentlemanský“ témbr je tu v životní formě a s nejširšími možnostmi k vyjádření. Zpěvák úrovně Byrona, Planta, Mercuryho či Ronnieho Dia. Co ho odlišuje od těchto jmen, je o poznání méně okázalá „stage presence“ naživo. Tím možná i přišel o část slávy. Jednou z mých nezapomenutelných hudebních vzpomínek bylo právě setkání s ním. Na zmiňovaném Night of Prog v r.2016 se mi podařilo prohodit pár slov. Tehdy si prý splnil sen, hrát skladby jako „“High Flying Lady Goodbye“ a „Burning Ships“ (z alba Where the groupies killed blues) živě a na tak úžasném místě. Zanedlouho ale odešel do pomyslného hudebního nebe. To, které i on na albu Banquet pomohl vytvořit. 10/10
artfan Artfan 25.3.2024 14:59  82550
Lucifer´s Friend – Banquet (1974)

Johna Lawtona znám od doby, kdy jsem se stal hrdým majitelem elpí Uriah Heep – Firefly (1977). Jeho hlas na této desce (a dalších) jsem miloval a po Byronovi nijak významněji nevzdychal. Informaci, že ho sehnali u německé kapely Lucifer´s Friend jsme měli, ale víc nic. Hudbu z alba Banquet jsem poznal až v době výpalek spolu s bezejmennou jedničkou (1970) a deskou Where The Groupies Killed The Blues (1972). Všechny tři prošly jen informativními poslechy a nějak více se neuchytily. Až když jsem se po letech v souvislosti s naším hodnocením k Banketu vrátil, zjistil jsem, že se mi skladby docela vybavují. A připomnělo mi to tehdejší zjištění, že si Uriah Heep vybrali Lawtona kvůli podobnému stylu s Lucifer´s Friend, a v neposlední řádě jistě i proto, že Lawton byl výborný zpěvák.

Spanish Galeon je skvělá jedenáctiminutová jízda. Místy divoká, jindy zklidněná v instrumentálních pasážích. Když to rozjede celá kapela i s dechy (ostrými jako na Nové Syntéze) je to nářez od podlahy. Po něm přicházející další zklidnění jako živá voda, jako potůček, co klidně teče. Lawton však přechází z klidnější polohy jeho hlasu do plného plynu a vrací se nářez. Ve skladbě se mistrně pracuje s náladami a výrazem. Sólo na bicí by pro mě být ani nemuselo, ale tady se rozumně za chvíli přidá basa a ostatní nástroje s elektrickým klavírem, hudba se zase vzedme jako tsunami a krásně topí a semílá posluchače. Výborná skladba, první bomba je na světě.

This Spoke Oberon se zpočátku tváří jako takový pomalejší blues jazzíček. Důraz je kladen na pěveckou linku, která je téměř decentně podporována a posilována dechy. Ale skladba potutelně mate tělem. Jako mávnutím proutku tu najednou hřímá cellokapelový sound, kytarové sólo hutně podporované dechy a já slyším znovu Hladíka na Nové Syntéze. Tady navíc i les elektrických smyčců, a elektrické piano s dechy to valí neochvějně kupředu. Opět parádní nářez a skvělá jízda.

High Flying Lady-Goodbye se nese v duchu ostatních skladeb a zpočátku vyznívá trochu jakoby tanečně hitově, ale rozhodně tomu tak není. Následující erupce absolutní energie nás vyvedou z omylu. Slyším tady budoucí skladby Uriah Heep. Další skvělá věc.

A když si člověk myslí, že těch hodů nemůže být víc, začne skladba Sorrow. Další paráda, s pomalejším tempem v začátku, ale pak už to je pouze velká jízda. Lawton zde exceluje. I tady kytarové sólo spolu s dechy hodně připomínají Syntézu, elektrický klavír a piano zase Martina Kratochvíla. Skvělá basa poctivě drží spodek. Samotný klavír uprostřed skladby jen pohladí ouško a dušičku, pak flétna (pasáž jako z pera Yes) a další nástroje vedou skladbu k vyvrcholení – to jsou boží a neskutečně krásné okamžiky. Lawton se přidá se srdcebolným „lonely sleepless night…“, aby skladba nezadržitelně explodovala do výšin a až do svého konce mě jako buldozer hrnula před sebou a na konci vyplivla šťastného a spokojeného. Bomba.

V Dirty Old Town hodně slyším s dvanáctistrunkou Kena Hensleyho a skladba mi vůbec zní jakoby vypadla z repertoáru Uriah Heep. Refrén s vokály a dechy, ztišení se španělkou, vše až po jazzové skatování v závěru je bombovní. Stejně i celá skladba a jako celé album.

Lucifer´s Friend byla, soudě podle desky Banquet, velice invenční kapela s velkým hudebním potenciálem a s přehršlí hudebních nápadů v rukávu. Šest kousků na desce je vzácně vyrovnaných a svou vysokou úrovní staví elpí do toho nejlepšího světla. Skladbám rovnocenně dominuje vokál Johna Lawtona a sound kapely podpořený dechy. Chci uvést i nenápadnou, ale spolehlivou a skvělou basu. Při poslechu Banketu jsem často vzpomínal na československou Novou Syntézu, podobnost je místy velká. A tady není sporu (jako tomu mohlo být u 10cc a Queen), kdo dal svoji hudbu do černých drážek dřív. A zřejmě nikdo neopisoval, jelikož železná opona fungovala spolehlivě z obou stran a nemyslím si, že by členové Lucifer´s Friend v době natáčení Syntézu znali.
Deska má trefný název, ano pro vnímavého posluchače se jedná o hudební banket, až místy orgie. Považuji ji za dokonalé hudební dílo.

10/10
pepanovacek PepaNovacek 25.3.2024 13:56  82549
Lucifer's Friend – Banquet – 1974
Spanish Galleon
Krásná skladba na úvod, hodně Santanovská, a co mě překvapilo, je velká podobnost s písničkou Tudy asi nepůjdu od Dux – nepamatuju si, že by Martin někdy mluvil o téhle kapele, jsem si jistý, že je to jen opravdu náhoda, ale to už nikdy nezjistím. Super jsou ty dechy po dvou minutách, veliká jízda, taková vzdušná, zpěvem se to trochu zklidní, ale jen na chvíli, pak to ještě víc exploduje a hodně mě tahle věc baví. Musím zmínit skvělou basu, jako od začátku, ale po té čtvrté minutě, v instrumentální pasáži s dechy doslova exceluje. Výborná je i kytara, pak nějaké smyčce, činel jízdy – kolem šesté minuty – veliký mazec. Následuje krásné zklidnění, elektické piano (asi), zase smyčce (nebo syntezátor), zpěv a opět gradace s jen takřka tušenými vokály (asi nějaké baby). Jak nemám rád bubenická sóla na studiových nahrávkách, tak tady mi nevadí, za prvé je skvělé, hlavně (za druhé) krátké, hned se k němu přidá basa a ostatní nástroje a v poslední minutě ještě sólem nějaký syntezátor. Jo, jo, tohle můžu, to je naprostá superbomba a baví mě můj nový systém, kdy o kapele stále ještě vůbec nic nevím, a zjišťovat informace budu až po dopsání svých žvástů.

Thus Spoke Oberon
Pomalejší skladba, avšak na rozdíl od 10cc, kde po první bombě evidentně spadl řemen, tady hudba zůstává na stejné úrovni a moc mě baví. Opět výtečná baskytara.

High Flying Lady Goodbye
Krátká, svižná, rychlejší, šlapavá písnička, lehce připomínající Rock And Roll od Led Zeppelin, asi hlavně tím pianem. Moc se mi tady líbí to sólo na kytaru, kterému sekundují dechy, podobně pak na konci do fade outu – je skvělé a krátké, žádná onanie.

Sorrow
Druhá dlouhá skladba začíná báječně – nádherně rozcinkaně s činelem jízdy, aby se po necelé minutě zklidnila jen s elekrickým pianem a vokálem. Je to bomba, ne, že ne, ale už ne (pro mě) tak velká, jako Spanish Galleon, nějak mi tady nesedí/ruší ty smyčce, a i když záverečná jízda je výborná, tak úplně nejvíc se mi líbí ta klidná instrumentální pasáž kolem zhruba uprostřed – piano, flétna, nádhera, a celkem dost ve stylu King Crimson. A jestliže jsem zapomněl zmínit u předchozí skladby basu, tak zopakuju, že je fantastická i tady.

Dirty Old Town
Začátek zní jako Led Zeppelin (ty akustické kytary), pěkná písnička, kde mi trochu vadí ten refrén, kde se až moc tlačí na pilu, řekl bych. A od první skladby si pořád říkám, že ten zpěvák mi strašně někoho připomíná, jen nevím, koho.

Our World Is A Rock 'n' Roll Band
No, a jestliže jsem měl cukání napsat o předchozí skladbě, že je nejslabší, a neudělal to, protože stále je výborná, tak tady bych to, s dovolením, napsal. Pořád se mi písnička celkem líbí, není to žádná vyložená slabota, ale skoro jakoby na desku nepatřila.

Upřímně se fakt těším, co teď všechno o albu a kapele zjistím, je to docela vzrušující, hehe.

No, Ty vole!!! Úplně jsem se lekl, když jsem viděl tenhle svůj příspěvek:
Lucifer's Friend – Banquet jsem ještě neslyšel. Ale poslechl jsem si první čtyři alba Sparks, a mám to úplně přesně, jako Ty - nevím, hehe.

A hned pod ním tento:
Jo, a kromě skvělého alba Banquet od Lucifer's Friend, jsem dneska viděl poslední, osmý díl sKORO NA mizině, a fakt doporučuju. Veliká sranda.

Nevšiml jsem si totiž hned, že je ze 7.7. 2021. Takže jsem hledal dál, ale nenašel, kdo kapelu doporučoval, překvapilo mě, že tu desku už jsem někdy slyšel, byl jsem si jistý, že ne.

No, Ty vole 2!!! Německá kapela? To by mě vůbec nenapadlo. A za mikrofonem John Lawton? Aha, tak už vím, koho mi připomínal – sám sebe, hehe, a taky až teď mi došlo, co myslel Ivan tím, jak psal o tom, že při poslechu Banquet vnímal atmosféru Uriah Heep a zároveň slyšel muziku Lucifer´s Friend. Taky jsem, bohužel, zjistil, že ten fantastický baskytrista - Dieter Horns – před třemi lety zemřel. A ještě, že skladba Our World Is A Rock 'n' Roll Band je vlastně bonusová, takže možná i proto mi nějak nesedla.

Já jsem opravdu velmi spokojený, tahle deska je výborná, i přes pár slabších míst skoro uvažuju o plné palbě. Líbí se mi tady fakt všechno – zpěv, bubny, kytary, klávesy, krásný zvuk, aranže, ale hlavně ta nádherná hudba, kterou mě bavilo a těšilo poslouchat. A určitě si poslechnu další alba.

9/10

bubla Bubla 24.3.2024 18:14  82548
Celý víkend poslouchám Spring
https://www.youtube.com/watch?v=r3LMyc1mHpA
stev stev 23.3.2024 15:21  82547
K těm Queen a opisováním od 10cc. Ode mne to byla spíš nadsázka, asi ani jednu kapelu zásadně nepodezíral. V té zlaté době se v art rocku zkoušelo vše, a vlivy se míchaly různě. A jak jsem už psal, Queen si třeba na Bring Back Leroy Down i Killer Queen s kabaretní hudbou zahrávali před tím než vyšel Original Soundtrack. A taková The March of the Black Queen (Queen 2 - jejich top album, jedno z těch absolutně geniálních) má ty všechny prvky též, ta se dá považovat za předchůdkyni Bohemian Rhapsody. Nechce se mi věřit, že by Miro i Pepa tyto věci neznali.. Z tohohle pohledu je Rapsodie spíš kompilací toho, co už zkoušeli předtím sami Queen.
artfan Artfan 22.3.2024 15:39  82546
Inspirovali a navnadili jste mě s těmi Ebeny. Tak už mám na ně lístek. U nás ale budou až 21.11.
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 22.3.2024 14:03  82545
Lucifer's Friend Koncert, ktorý Štěpán i ja sme videli na NOTP v Loreley 2016 ...

https://www.setlist.fm/setlist/lucifers-friend/2016/freilichtbuhne-loreley-st-goarshausen-germany-33ff34b5.html

YT - Loreley 2016 :

https://www.youtube.com/watch?v=wFcyI39l69E&ab_channel=GilProg

https://www.youtube.com/watch?v=1Qe4bbMkY7s&ab_channel=GilProg
judith Judith Driftuji a sním - o hudbě. 22.3.2024 13:14  82544
PepaEbenové jsou prima, užij si a poreferuj! Bývaly časy, kdy jsem je sjížděla často, hlavně kvůli textům. Loňské album Co my víme jsem slyšela teprve nedávno a jeden poslech mi asi stačí, ale drží si laťku a kondici, všechna čest.

(Banquet napsaný... Fakt se necítím zaostale, ani trochu!)

[ 62345 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt