Queen - Queen IIMožná se mi to jenom zdálo, ale při prvním poslechu dvojky Queen mě okamžitě praštila do uší mnohem vybroušenější produkce. Všechno je takové vymazlenější - jak zvuk, tak instrumentace i aranžmá.
Desku otevírá trochu divné instrumentální, kytarově-syntezátorové intro Procession, které ovšem na konci efektně odpípá přechod do první bomby desky, kterou je Father To Son. Neuvěřitelně komplexní skladba, která na začátku pěkně rozkvétá a někde v polovině se naprosto famózně přitvrdí. Brian May (nejen) tady ukazuje, že rozhodně není žádné ořezávátko. Závěr tohoto mini-eposu je queenovsky hymnický. Další na řadě White Queen (As It Began) je nádhraná balada a jednoznačně další bomba. To vybrnkávání ve slokách mi něco připomíná, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout co. A aby toho nebylo málo, následuje beatlesácká, psychedelická nádhera Some Day One Day, kterou zpívá Brian May. Určitě se shodneme, že Mercury byl výjimečný zpěvák, ale rád si občas od něj odpočinu a Brianův hlas tady sedne jako prdel na hrnec. Hodně ňamkové je i vrstvení elektrické a akustické kytary. Taylorova The Loser In The End je brilantní hard-rockovka ve stylu Led Zeppelin, která skvěle působí v kontrastu s předchozí skladbou a to vyťukávání na marimbu prostě žeru. Fakt skvělá píseň.
Druhou stranu skladatelsky obstarává Mercury a aniž bych o tom sháněl informace, zřejmě byl také fandou Genesis, protože v určitých pasážích je tady hodně slyším. Ogre Battle je taková typicky mercuryovská dramatická písnička s parádním riffem a operním pištěním v refrénu. The Fairy Feller's Master-Stroke mi hlavně v úvodu právě nejvíc připomíná Genesis. Skladba je taková trochu bláznivá se spoustou změn a přechodů, ne nepodobná Supper's Ready. Tady je to jenom na mnohem menším prostoru. Celé to plynule přejde do krásné zklidňovačky Nevermore, jež připraví půdu pro vrchol druhé strany, kterou je The March Of The Black Queen, což je takový předchůdce Bohemian Rhapsody, řekl bych. Promakaná věc s velkou porcí dynamiky a typickým Mercuryho vyprávěním. Moc se mi líbí přechod do pochodového rytmu v závěru skladby, ale jinak už jsou tu trochu (cirkusové) zárodky toho, co mě možná bude srát u dalších alb. Ale nechme se překvapit. Funny How Love Is je naprostá paráda, kde mi ten jakoby valící se styl a backgroundy připomínají The Beach Boys. Závěrečná Seven Seas Of Rhye je tentokráte vypilovanější než minule a jako zavírák desky působí skvěle.
Druhé album Queen mě překvapilo. Určitě jsem nečekal, že se mi bude takhle líbit. Akorát teda možná budu Mimoň, ale první strana, i když ne tak stejnorodá, se mi líbí o kapánek víc. Určitě je to ale deska, kterou si vždycky rád poslechnu a nepochybně patří k tomu nejlepšímu ze 70. let.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
