Poslední fesťák v LoreleyJeště malý report z letošního a závěrečného Night of the Prog Loreley z minulého víkendu, kdyby to někoho zajímalo. Po příjezdu z Číny jsme si to hned zamířili s ženou, bráchou a dětmi k Rýnu. Byli jsme na dva dny, ten první jsme koukali ze skály nad amfiteátrem a prokládali to výlety po okolí a koupačkami. První odpoledne hráli Cheeto ‘s Magazine, ty jsem bohužel minul, ale vzpomněl jsem si na tento klub, jak jste o nich zde někteří básnili, hehe. Američtí IZZ mne příjemně překvapili, čistý zvuk, dobře udělaný melodický prog. Večer jsme pak dorazili na Arenu s Damianem Wilson. Ten přes svůj úchvatný hlas jako frontman Areny na mne působil u starších věcí trochu rozporuplně, někdy zajímavě a dodal výraz, ale vyznění bylo prostě jiné - on je přecejen dost jiný typ zpěváka než předchozí frontmani (Sowden, Manzi, Wrightson – jejichž některé skladby měl k interpretaci). Jinak skvělé. Chyběl překvapivě John Mitchell, o němž jsme zjistili posléze, že je na turné s Downesem a jeho miliontou reinkarnací Asia (tentokrát jako tribute to John Wetton). Solidně ho zastoupil Mark Bogert z Knight Area. Riverside, kteří byli headlinery večera, mne moc neoslovili, i když instrumentálně nebylo co vytknout. Duda měl mezi skladbami dlouhé, okolo 5 min. rádoby vtipné příběhy, ve výsledku nudné monology. Po každým takovým byla i znatelná i čím dál víc vlažnější reakce. Myslím, že trochu přestřelil v roli stand-up komika, jeho mluvený hlas zněl navíc tak podivně přitepleněně a díky akcentu taky tak nějak...polsky. Bylo to vtipné spíš svojí absencí soudnosti. Výběr skladeb pro mne taky nic moc, až ke konci, kdy jsme odešli zahráli nějaké ty klasiky, které jsme poslouchali v 1 ráno až od kempu. Oficiálně jsme dovnitř do areálu šli jen na druhý den - sobotu. Měli jsme štěstí na pár vstupenek z druhé ruky. S dětmi jsme byli dost za exoty vevnitř, ale ty si naštěstí část z toho, co byly vzhůru si užily a většinu hudby jinak hluboce prospaly na trávě. Začali mlaďasové Gerald, zvláštní avantgardní mix, ale nenadchlo, byť lidi okolo říkali jak to má být úchvatný. Pak už přišlo to na co jsme čekali nejvíc – švédští Ritual. Opět se mi potvrdilo, že to jedna z úzkého top kapel, co jsem kdy poznal. Poprvé tam představili předlouho očekávanou novinku, kterou jsem neváhal zakoupit. S nimi jsme měli možnost strávit čas a celkem dlouze podiskutovat po koncertě v areálu, kde se pohybovali. Chválené Karnataka (která dominovala vloni s loňským albem na PA) a tradiční účastníci Lazuli mne nebavili, první zmiňovaným nepomohla ani jejich kočka za mikrofonem, druzí zmiňovaní až rušili. Následující Pendragon byli fajn, i když rukopis Nicka Barretta není úplně tím co vyhledávám a taky dlouho je už vůbec nesleduju, naživo se to poslouchalo dobře. Druhým vrcholem po Ritual byl samozřejmě Steve Hackett. Jak jinak - famózní výkony, asi nejnadupanější rytmická sekce (Blundell-Reingold), kterou si lze představit, skvělý Nad Sylvan, dokonale interpretující instrumentalisti (R.King, R. Townsend) a jako vždy bezchybný a precizní sám Hackett. Hráli jen pár věcí od sólového Hacketta, zejména z novinky. Středobodem koncertu byl výběr skladeb z The Lamb - The Lamb Lies-Fly on the Windshield, Hairless Heart, Carpet Crawlers, Chamber of 31 doors, The Lamia a It. Fantastické interpretace. Nejinak tomu bylo i u třech klasik ze Selling England – Moonlit Knight, Cinema Show a Firth of Fifth – přičemž první dvě mne porazily nejvíc, vůbec za toho oranžového úplňku nad nočním amfiteátrem. Závěr patřil jak jinak Los Endos, se vsuvkou v podobě Slogans z alba Defector, která byla zejména parádní. Zvuk perfektní, snad lepší než kdy jindy, a to je co říct. Velká spokojenost, a že jsem nezůstal na neděli mne nemrzelo, porce hudby mi tak nějak stačila. Setkal jsem se tam i se starými známými, co to tam navštěvovali už před dlouhými lety, tak jsme se shodovali, že takový druhý fesťák už nebude, a že je to škoda. Ale od pořadatele i přes očividný velký zájem vyšlo prohlášení, že už dále nemládne, a toto je opravdu poslední... Jen Mayaka, který avizoval, že tam bude, jsem tam nakonec nikde nepotkal (divné vzhledem k jeho výšce, hehe), zjevně se asi někam vypařil. |