Hot Space (1982)
Podobně jako v případě Jazz začíná deska překvapením, při kterém si určitě někteří fanoušci říkali „co to kurva je?“. Na rozdíl od Jazz se ale návrat klasického zvuku kapely tak úplně nekoná. Většina desky Hot Space je aranžovaná jako disco synth-pop. Což by ještě nemusel být problém, pokud by to bylo fakt dobré. V podání Queen ale nemám pocit, že by to nějak výrazně převyšovalo průměr tohoto žánru.
Staying Power mi zní jako Michael Jackson. Je to odvážné, jsou tam náznaky pěkné melodie („See what I got…“), ale jinak je to převážně halekání okolo beatu. Aranž je taková prázdná, jako by to už byl nějaký ohlodaný extended disco remix. Občas se zjevující dechy působí trochu chaoticky. Nevím.
Dancer je prakticky to samé, akorát s kytarou (dost pěknou) místo dechů. Syntetická funky basa má taky výrazný, ale celkem blábolivý part. Zpěv je opět jen titulní slogan a pak halekání a povídání. Neříkám, že je to blbé, ale není to skvělé a není to moje golfová jamka. Takže taky nevím.
Poté, co Mercury i May předvedli, že to s diskem myslí vážně, přichází mistr Deacon, aby jim předvedl, jak to má vypadat. Back Chat má mnohem lepší, chytlavější motiv, o který se může opřít vyprávěcí vokál. A smysluplnější basovou linku. Připomíná mi to trochu Talking Heads. Osmdesátkové žuchající breaky elektrických bicích jsou trochu hehe, ale rozměrů Dalibora Jandy to naštěstí nedosahuje. Nicméně ta klávesová mezihra a santanovské kytarové sólo jsou super. Nic převratného se pak už nestane, ale tohle se mi konečně hodně líbí.
Body Language je zase hodně divná. Začátek Mercury zpívá zhruba jako Jan Cézar, ale místo nabízení vizitky chce tělo. Je to erotické asi jako soulož dvou robotických vysavačů. Tak to mi ho teda vyndej.
Action This Day je zase trochu normální písnička, i když ten bum-čvacht rytmus je místy dost otravný. Ani Taylor se nepokusil album narušit nějakým hard-rockem a dokonce nechal Mercuryho zpívat. Náznak refrénu to trochu oživuje a dobrá je ta klávesová sci-fi vsuvka a nečekaný saxofon na konci. Bum-čvacht průměr.
Put Out The Fire sice není disko, ale je to ten typ jednoduchého stadionového pop-rocku, který mě nikdy neoslovoval, jestli mi teda jako rozumíš… rozumíš mi? Ale od Queen je to kompetentně podané, takže to beru. Začíná tady druhá strana, která je řekněme rockovější než ta první.
Life Is Real (Song For Lennon) je pěkná Mercuryho balada, ve které je slyšet, jak tu poctu produkčně krásně dotáhli – refrén je výrazem i zvukem a efektem skutečně lennonovský, včetně toho charakteristického dodechu s ozvěnou. Bridge je ale už zase nezaměnitelně queenovský a ten syntezátor mi připadá lehce orientální. No není to žádná bomba, ale je to milé a rozhodně jedna z lepších věcí na desce.
Calling All Girls je zajímavá řekl bych akusticky novovlnná věc od Taylora. Ta melodie mi něco hrozně připomíná, ale pokud to není On Broadway, tak nevím co. Jinak je to fakt pěkné, ty Taylorovy věci jsou často ve srovnání s Mayem a Mercurym atmosférou a náladou úplně jinde a dokážou desku pěkně okořenit. A to se povedlo i zde.
Las Palabras de Amor (The Words of Love) je hodně mayovská. Refrén je na mě zase příliš sladký (skoro jako Teo Torriate), kytary jsou pěkné. Líbí se mi ten decentní hluboký syntezátor, i když má takovou hodně studenou, umělou barvu. Je to zajímavý kontrast. Závěr je moc pěkný a hřejivý.
Cool Cat je soul-disko zpívané falzetem, ale díky Mercurymu a absenci kleštěnecko-mečivých sborů to nezní jako Bee Gees. Vlastně opět docela pěkné a příjemné. Ale je dobře, že Mercury nepostavil svou kariéru na tomhle výrazu.
Under Pressure mě dřív fascinovala tím, že jsem vůbec nechápal, proč to byl hit. Je to hrozně zvláštně aranžovaný song postavený jen na tom úvodním groovu (geniální nápad na vyzváněcí tón) a vokálních melodiích. Ale funguje to. Když jsem tuhle věc slyšel poprvé, tak jsem Bowieho znal jenom z filmu Labyrint, kde mě trochu děsil, hehe. Teprve později jsem poznal, že má často písně, které na první, možná i třetí a pátý poslech zní jako že v nich vlastně nic není, ale potom si uvědomím, že jsou opravdu výborné, tak jako nehmatatelně. Nevím, jak velký podíl má Bowie na téhle, ale je to spíš bowieovský než queenovský styl. Jeho zpěv (hlavně ta místa od 0:55 a 1:45 a ten konec „This is our last dance“) je nádherný, byl to taky úžasný zpěvák. Skvělá je druhá polovina skladby, která začíná jako zajímavý bridge, ale vlastně se k předchozí melodii zpěvu už nikdy nevrátí, s výjimkou krátkého opakování úvodního motivu. V celé písni jsou krásné tiché varhany, výborně dynamické bicí a líbí se mi, že i přes tu tanečnost to vůbec není syntetické. Spojení dvou hvězd mnohdy nevede k příliš hvězdnému výsledku, ale tady se to povedlo. Už jenom když se člověk zaměří na to, jak si rozdělili ty docela nepřehledné pěvecké party, aby si do toho navzájem nelezli, je dokladem jejich mistrovství. Klobouk dolů, tohle je opravdu skvělá písnička. Nevím, jestli to někdy zpívali naživo spolu, asi ne, našel jsem jenom verzi s Annie Lennox místo Mercuryho, která je ale taky silná.
Tak já myslim, že nevim, ale podle toho, jak to vypadalo, tak teda nevim. Pořád si myslím, že tohle album vnímám jako slabší kvůli materiálu, a ne kvůli tomu, že bych nesnesl ten žánr. Je tu pár pěkných věcí, hlavně Back Chat, Calling All Girls, Life Is Real. Ale je tu příliš mnoho nevýrazných míst, která mě neoslovila ani po mnoha posleších. Nebýt fantastické Under Pressure, hodnotil bych album níž.
3,5/5 |
Registrace nového uživatele 
