Deep Purple In Rock – 1970
Tuhle desku jsem, na rozdíl od předchozích dvou, znal velice dobře a velice dlouho. Po prvních třech „zkušebních“ posleších jsem byl nadšen, a jelikož Honza mě nejen dohnal, ale dokonce dokonce předehnal, tak jsem ráno nasadil sluchátka a rozhodl se pokusit něco o albu naslintat.
Speed King
Za mě bomba hned na úvod alba. Po zhruba minutovém „bordelu“ krásné Hammondy, po kterých se přidá kapela ve skoro heavy metalovém duchu. Musím se přiznat, že na sluchátka mi docela zpočátku vadil ten Gillanův řevoidní zpěv, a takřka se slzou v oku si vzpomněl na Evanse a říkal si, jak by asi zazpíval tuhle skladbu on. Nejvíc se mi líbí ta mezihra, kde kapela skvěle ztlumí – zejména ty jazzové bubny mě tady hodně berou, a pak ty „souboje“ mezi klávesami a kytarou. Co mě naopak až skoro sere, je zvuk, taky zejména bicích, které jsou místy nečitelné, zahuhlané. Ani nevím, jestli existuje nějaký remix, a jestli ano, tak prosím někoho o link. Děkuji mnohokrát.
Bloodsucker
Ï druhá skladba je výborná, hodně ve stylu Led Zeppelin, řekl bych. Opět skvělé „odpovídačky“ varhan a kytary, a opět jsem docela překvapen, že ten Gillanův zpěv mi tu muziku až kazí.
Child In Time
Nikdy mi nevadily tzv. profláknuté věci, a tahle je (spolu se Smoke On The Water) asi ta nejprofláklejší. Musím uznat, že je to skvělá píseň, ta gradace, kterou má, je opravdu fantastická. A její stavba taky – první část, kdy se postupně k varhanám přidává cinkot činelů a pak další bubny, prostřední instrumentální, a třetí, která se vrací na začátek. Nejvíc mě, jako ale skoro všude, baví Hammondy, nejen díky jejich překrásnému zvuku, ale i tím, co a jak na ně mistr Lord hraje.
Flight Of The Rat
Pěkná, šlapavá písnička, nicméně zatím pro mě nejslabší a mám z ní trochu pocit, že je zbytečně natahovaná. A v závěru jsem přemýšlel, jestli mohl být Ian Paice ovlivněn Moby Dickem, resp. Johnem Bonhamem, a asi mohl, jelikož dvojka Led Zeppelin vyšla na podzim 1969, kdy Deep Purple začali svojí čtvrtou desku nahrávat. Taky mě napadlo, že mohli být kámoši, jsou narození jen měsíc od sebe, ale nevím to. Hehe. Opět skvělé varhany.
Into The Fire
Nejkratší písnička na desce, ale výborná, tvrdá, hardrocková, opět s trochu zeppelínovskými riffy, zpěv mi připomíná The Doors.
Living Wreck
Při poslechu téhle skladby mě (a ne poprvé) napadlo, že když jsem psal o tom, že by nebylo fér neudělit téhle desce plnou palbu, tak jsem se nejspíš zmýlil, hehe. Čímž ale nechci říct, že by se mi nelíbila. Líbí.
Hard Lovin´ Man
Sice se to nikdy nedozvím, protože se Martina už nemůžu zeptat, ale jsem si jistý, že to úvodní kilo bylo inspirací pro začátek v písničce Dobře to dopadlo, což jsem si všiml až teď, po skoro čtyřiceti letech.
Tak jsem až snad skoro rozčarován, hehe. Jako ta deska je hodně dobrá, výborná, líbí se mi moc, avšak. K první straně nemám takřka žádné výhrady, druhá už mi ale tak skvělá nepřišla. Několikrát jsem si vzpomněl na to, co psal Honza o klávesách a kytaře – i mně se líbí, jak jsou nastejno, přesto, že spolu často „soupeří“, to mě na kapele fakt baví úplně nejvíc. No, a ta bluesová poloha na prvních třech deskách taky nebyla vůbec špatná … ne, plá palba nebude, hehe.
8,5/10
|