Fireball (1971)
Obal spíš než jako míč z ohně (c) Petr Klapka vypadá jako spermie.
Titulní píseň má moc pěkný refrén. Jinak nemůžu říct, že by mi přišla něčím výjimečná, je to takový hard-rockový kvapík, kytarové sólo mi připadá divné, naopak basa a klávesy jsou fajn. Jako by ještě byla z minulé desky.
No No No se mi líbí víc, hudba tady „dýchá“, melodie je zajímavá. Připomíná mi to víc třetí album než In Rock. Sólo na hammondy ve druhé polovině je výborné, kytarové sólo v té první mi opět připadá zvláštní, nevýrazné. Nicméně při té délce bych čekal ještě něco navíc. Mohla to být výborná tříminutová písnička…
V úvodu Demon’s Eye jsem si vzpomněl na You’re My Best Friend, hehe, ale je to pěkné tvrdé blues. Kytarová vyhrávka na konci refrénu mi připomíná Highway Chile od Hendrixe. Dobré.
Anyone’s Daughter je pro mě vítaná změna ve stylu kapely. Opravdu krásná písnička, moc se mi líbí Gillanův zpěv a přízvuk, je to něco mezi Bobem Dylanem a zpěvákem ze Spring. Do toho výborný doprovod od celé kapely, včetně opravdu pěkných kytar. Ani nejsou třeba žádné sólové orgie. Mohla to být výborná folk-rocková kapela… trochu mi to připomíná mou oblíbenou Honeypot od Holderlin.
The Mule je hodně dobrá hororová psychedelie, v roce 1971 sice trochu s křížkem po funuse, ale nevadí. Ty bicí jsou něco mezi Tomorrow Never Knows a Saucerful of Secrets (část Syncopated Pandemonium), kytarová melodie se mi zase jeví jako inspirovaná Within You Without You. Časem se to ale začne poněkud rozpadat. Třeba Pink Floyd většinou dokázali udržet takové to dlouhodobé napětí, tady to spíš zní, jako by na konci už jen přešli do jamování.
Fools je taky dobrá ponurá věc připomínající Doors, dokud se neozve kytarový riff a zpěv. Tentokrát to má pro mě sílu. Instrumentální prostředek je zajímavá psychedelie. Kombinace perkusí, pomalé kytary a varhanních dozvuků funguje dobře.
Na No One Came se mi líbí vyprávěcí zpěv namísto nějaké jednoduché melodie zpívané pořád dokola, která by v kombinaci s celkem monotónním doprovodem vyvolávala nudu. Takhle je to fajn, i když sóla a závěr s pozpátku nahranými nástroji už mě tak moc nebere.
Po In Rock jsem se dost bál, co bude následovat. Naštěstí Fireball je hodně jiná deska, celkově mnohem zábavnější. Není tu sice druhá Child in Time ani nic, co by se jí přibližovalo, ale snad všechny skladby mi připadají lepší než zbytek In Rock. Gillan má jako zpěvák víc prostoru projevit charisma, mají zde lepší melodie, silnější materiál. Zároveň nemůžu říct, že by mě některá věc opravdu hodně oslovila, nejvíc se tomu blíží Anyone’s Daughter, která je pro ně ale zjevně zcela atypická. Když o tom tak přemýšlím, řadil bych Deep Purple podle tohoto alba mezi málo známé tvrdší kapely jako třeba Nosferatu (1970). Vůbec bych netipoval, že je jedno z (asi?) vrcholných alb takhle slavné skupiny. Dobré, příjemné, ale ne dechberoucí. Ve vyšším hodnocení mi brání, že jednotlivé skladby jsou stále většinou postavené na jednom nápadu a při své délce postrádají nějaký prvek překvapení. Navíc Blackmore mi jako kytarista opravdu nesedí. Nicméně Fireball jako celek je pohodová deska.
4/5 |