Machine Head (1972)
Když jsem poslouchal tohle album, tak mi došlo, že Deep Purple i začátkem 70. let nahrávali desky docela vysokým tempem. I když vychází jedna deska ročně, tak některé roky reálně nahráli dvě alba a pak měli o něco delší pauzu.
Začátek Highway Star je ztělesněním hudby, která mě nebaví. Tudududududududu… ten nejprimitivnější hard-rockový rytmus na světě. Refrén je ale fajn a bachovské varhany uprostřed taky. Tohle je zajímavá inovace, kterou převzaly tisíce metalistů. Refrén mi připomíná AC/DC, což bude asi tím ječením. Líbí se mi to. Kytarové sólo opět nic moc. Šest minut by to asi mít nemuselo, je to zase taková píseň, která se vyhýbá jakékoli gradaci a dynamice.
Maybe I’m a Leo je zase tvrdé blues dokonce s funky prvky. Ale nic moc to se mnou nedělá. Je to pro mě typ písničky, který je schopna složit každá trochu zkušenější rocková kapela a vycpat jí libovolné album.
Pictures of Home má na poměry kapely nezvykle odvážnou melodii zpěvu, skoro jako by to bylo od Colossea. Doprovod je ale zase charakteristicky párplovsky nezajímavý. Nejvíc se mi líbí ta část se sóly na hammondy a basu. A jak je ten kytarový výjezd a stopka, tak tam zase slyším inspiraci pro Radima Hladíka. Závěrečné kytarové sólo a breaky na bicí jsou taky docela dobré.
Never Before je taky svým způsobem odvážná, protože kytarový riff dokonce obsahuje jakýsi náznak Harrisonových „indických“ riffů z Here Comes The Sun nebo Badge. Taky zpomalení v refrénu je dobré a dokonce (!) dokonce (!!) dokonce (!!!) je tu bridge. Co se to děje? Pěkná písnička, která mi ale taky znovu ukazuje, jak jsou některé jiné věci od nich hudebně chudé.
Smoke on the Water jsem od nich určitě slyšel nejvíckrát, aniž bych po tom toužil, ale holt se jí nedá uniknout. Asi bych ji nechtěl hrát, ale uznávám, že je dobrá. Ve srovnání se zemitou lyrikou dílek jako Speed King, Space Truckin‘ nebo Bloodsucker má epický text. Líbí se mi i variabilita bicích, které tentokrát nehrají pořád to samé. Někdy mám pocit, že je Paice málo průbojný a silomrdný a trochu vysává celkovou energii – ve Smoke je to například v první sloce a refrénu. Ale možná je to i mixem. Na jiných místech se mi bicí naopak líbí. Ale když si to srovnám s takovými Lynyrd Skynyrd, kteří mají typově podobné věci, tak to je nebe a dudy. Nicméně tohle je dobrá věc, určitě lepší z těch pravověrně hard-rockových.
Lazy, tedy lada, hehe, začínají velmi příjemně, uvolněně. Není tu žádná hard-rocková sešněrovanost, ale pohodový blues-rock. Zase bych neřekl, že je to něco výjimečného, vlastně je to i docela krotké, ale klidně bych to označil za svou oblíbenou skladbu na desce. Proč takhle nehráli víc?
Space Truckin‘ je docela dobrý závěr, sice zase do zblbnutí opakovaný riff, jednoduchá melodie, spíš popěvek, nepříliš výrazná sóla, ale má to energii a není to ani moc natahované.
Tohle album a In Rock mě v minulosti od kapely hodně odrazovaly, ale takhle při chronologickém poslouchání všech alb mám trochu jiný dojem. Žádná bomba se z toho nevyklubala, ale je to solidní deska.
3,5/5
P.S. Zmínku o Katapultu jsem nakonec u příslušných dvou skladeb smazal, ale poslouchání Deep Purple mě přimělo se zamyslet, co přesně mi nesedí na jejich stylu a co mi vlastně připomíná ten Katapult (ale i AC/DC, což je, jak známo, australský Katapult (c) Dave). Je to monotónnost v aranžích, která trochu předznamenává punk, jednoduché popěvkovité nebo až humpolácké kytarové riffy i melodie zpěvu, které se mnohokrát opakují bez jakékoli variace, obměny, nějakého překvapení. A přestože hudba je „jakoby“ tvrdá a drsná, tak ve výsledku působí krotce, protože skladatelsky a aranžérsky to je jako by kapelu někdo sešněroval a zakázal jí cokoli dobrodružného, odvážného nebo nedej bože složitého. Výsledek je prvoplánový, kolovrátkový, bez inspirace, bez něčeho navíc, co by mě dokázalo zaujmout. Ale i takhle pojatá hudba může být výborná. Dokladem toho je několik věcí od AC/DC, které se mi moc líbí. I Deep Purple se tomu občas blíží, většinou mají alespoň nějakou energii a musím říct, že svůj letitý odpor k jejich hudbě jsem konečně částečně překonal. Hodně mě ale překvapuje, jak se mi nelíbí (ba dokonce mě vyloženě nudí) Blackmore. Ale samozřejmě srovnání s Katapultem je příliš příkré. Tam už je to opravdu oholené na úplnou dřeň. |