Deep Purple – Burn – 1974
Tak teď už snad můžu, resp. budu předbíhat. Po poslechu tří alb s Davidem Coverdalem, který nahradil Iana Gillana, jsem musel přehodnotit první část své úplně první věty v hodnocení debutu, tedy, že Deep Purple jsou pro mě jednou z nejzásadnějších rockových kapel., a přiklonit se k Honzovu názoru, že se jedná o béčkovou kapelu. Nechci ale aby to vyznělo nějak moc negativně, protože když někdo napíše, že ta a ta kapela je (třeba) druhá liga, nemusí to myslet až tak špatně, jak si to mohou někteří vysvětlit – Dan třeba použil kdysi termín Druhá vlna, takže ono to opravdu (soudím podle sebe) může být myšleno tak, že kapely označené těmito výrazy posloucháme méně, ve druhé vlně, jestli mi jako rozumíte. U Deep Purple, které znám skoro padesát let, se tenhle můj pocit (poznatek) dostavil ve velmi silné podobě, tedy zatím, uvidíme, co se mnou udělají následující alba, a hodně často jsem přemýšlel o srovnání s Led Zeppelin, kteří byli skutečně úplně, ale úplně jinde. Opravdu jsem zvědav na Uriah Heep a Black Sabbath, do jaké ligy tyhle kapely zařadím, až si je komplet poslechnu.
Burn
Přes moje poměrně negativní kydy v prvním odstavci musím napsat, že tohle je pro mě jedna z nejlepších skladeb Deep Purple, opravdu se mi strašně moc líbí. Coverdale zpívá fantasticky, ale stejně tak Hughes, a jeho baskytara je taky skvělá, úplně to praští do uší. Podobně výborná jsou sóla, jak to první na kytaru, tak druhé na klávesy. A copak, že mě baví v této písničce nejvíc, milí hoši? Ano, správně, nejvíc mě v této písničce baví bicí nástroje – hlavně ve slokách to Ian Paice překrásně, trochu jazzově, prohrnuje, je veliká radost to poslouchat. Opravdu naprostá bomba na úvod alba, bohužel ale poslední...
Might Just Take Your Life
Tohle není špatná skladba, pěkné, valivé, hardrockové tempo, lehce bluesový nádech, opět skvělé vokály od obou zpěváků, krásné Hammondy, jen refrény jsou trochu otravné a trochu moc sladkopopové. Ale jinak jo, dobrý.
Lay Down, Stay Down
Tamburína v přechozí skladbě, zde pro změnu ©Bubla more cowbell, ale je to na mě takové moc jednoduché, upocené, nudné. Pěkná basa, znovu pěkné vokály, ale zkrátka tuctová písnička.
Sail Away
Budu se opakovat – fakt pěkně zpívají oba hoši, David i Glenn, ale jinak se mnou nic moc tahle písnička nedělá, zdá se mi moc obyčejná, nezajímavá.
You Fool No One
No, a v téhle skladbě dosáhla úroveň nudy a tuctovosti tak vysoko, že o ní nejsem schopen nic napsat.
What's Goin' On Here
Zaplaťpánbůh za tuhle bluesovou písničku, kde kromě již zmiňovaných zpěváků je i pěkná kytara a piano.
Mistreated
Tak opravuju a omlouvám se hochům z Deep Purple – tohle je druhá bomba na albu. Krásné, pomalé a dlouhé blues, trochu mi už připomínající Whitesnake – asi tím zpěvákem, hehe? Tady Coverdale opravdu zpívá moc pěkně, a líbí se mi, jak skladba v závěru graduje. Jo, jo, tohle se kapele skutečně hodně povedlo.
A' 200
A tahle závěrečná instrumentálka mi připadá jako nejzbytečnější skladba na desce.
Mno. David Coverdale nahradil Iana Gillana víc, než dobře, v tomhle směru za mě veliká spokojenost, navíc i druhý zpěvák, Glenn Hughes je skvělý, i na basu. Není to vyloženě špatná nebo slabá deska, ale u většiny skladeb zkrátka slyším tu „druholigovost“, kromě tedy titulní, což je opravdu super, případně velebomba.
6,5/10 |
Registrace nového uživatele 
