Tak jsem dokoukal Snow v Tennessee a to byla zase jízda! Vždycky mě to emocionálně semele. Všichni špičkoví instrumentalisté (tak třeba Alan Morse, podle mě hodně nedoceněný kytarista, který hraje úplně jinak než ostatní kytaristé, nebo basový bombarďák Meros tak trochu připomínající Entwistlea, či collinsovsky uvolněně bubnující D'Virgilio), charismatický Neal Morse ve vrcholné formě a publikum, pro které je evidentně tenhle koncert v intimně neprostorné kapli životním zážitkem. Crescendo v repríze I Will Go v samotném závěru je neskutečně nádherné a Nealův pláč a dojetí všech členů skupiny v závěru na mě vždycky tak nějak dolehne, že mě začne trochu tlačit v krku :) Je těžký po tomhle poslouchat studiovou verzi. |