Spock´s Beard - Snow – 2002
Nevedu si posluchačský deníček (škoda), a v archivu klubu se nedá dost dobře vyhledávat (škoda), nicméně můj nejstarší příspěvek o tomhle albu je z roku 2009, kdy jsem ho zařadil na deváté místo TOP – TEN 2002, takže pravděpodobně jsem ho za těch patnáct let slyšel mnohokrát. Za poslední týden pak čtyřikrát. Přesto cítím, že budu mít problémy o něm napsat – někdy to zkrátka jde jako po másle, a někdy člověk marně a těžko hledá slova, ale nezbývá, než to prostě zkusit.
Začnu trochu jinak, než je mým zvykem, takže nejprve se pokusím podívat se na album tak nějak globálně, hehe. Pokud bych opravdu nenašel slova (a to se mi může v průběhu psaní jistě přihodit), napsal bych (asi), že se jedná o vrcholné dílo Spock´s Beard, a že inspiraci či podobnost slyším a cítím zejména s Genesis a jejich The Lamb Lies Down On Broadway, The Who (Tommy, Quadrophenia) a Kevinem Gilbertem (Shaming Of The True). Místy ale i s jinými kapelami, k čemuž se dostanu později. Jsem rád za to koncertní provedení, které jsem díky Markovi viděl, protože mi několik slabších skladeb přišlo trochu lepších a celkově to byl skutečně velkolepý zážitek, kapela je naživo naprosto fantastická a samozřejmě je tam slyšet a vidět ta obrovská radost a energie – a taky úžasné mistrovství všech pánů muzikantů.
Teď napíšu o (pro mě) nejlepších a nejsilnějších skladbách – uvědomil jsem si, že podobný způsob jsem zvolil při recenzi The Lamb Lies Down On Broadway, což mi přijde docela zajímavé.
Made Alive/Overture – skvěle vymyšlený ten hlavní motiv, kde se střídají takty na osm + pět dob, ke konci gradující hlavně díky fantastickým bubnům a výborné jsou taky dechy kolem třetí minuty, připomínající mi Kuře v hodinkách.
Long Time Suffering je na šest a opět ten motiv je strašně pěkný až chytlavý, podobně refrén, ten je na hranici kýče, jak to Neal umí. Moc pěkné jsou mezihry s Hammondy a sólem na kytaru – po té druhé pak úžasné vokály ve stylu Gentle Giant.
Welcome To NYC – tvrdá, vynikající písnička, která se mi fakt strašně líbí a naživo to byl velký zážitek. Tady asi nejvíc slyším podobnost s The Lamb Lies Down On Broadway a Kevinem Gilbertem. A výborné je to najjazlé sólo na (asi) elektrické piano.
The 39th Street Blues (I'm Sick) je fantastická skladba, zase pěkně tvrdá, taková zeppelínovská, hodně připomíná Dancing Days, skvělé jsou dechy.
Devil's Got My Throat – tohle je adept na nejlepší skladbu z celého dvojalba, a skoro se mi nechce věřit, kolik nápadů tady zazní během sedmi minut, je to takový tvrdý, hardrockový mix Led Zeppelin/The Who/Gentle Giant/Deep Purple/Emerson, Lake & Palmer/Genesis.
No, jak tak postupuju skladbu po skladbě, koukám, že první CD mi vychází skoro půl napůl, mezi bombami, resp. super až velebombami jsem nejmenoval Stranger In A Strange Land, kde jsou pěkné vokály a Love Beyond Words – tam je navíc taky moc hezká klavírní „vážná“ vložka na závěr. V Open Wide The Flood Gates mě otravuje ten refrén, který se, pokud jsem to dobře spočítal, ozve sedmnáctkrát, a to je na mě fakt moc, ovšem naprosto nečekaná a fantastická (a osvěžující) je ta zhruba dvouminutová jazzová pasáž. Open The Gates Part 2 balancuje na hraně bomby a dvě poslední skladby, Solitary Soul a Wind At My Back jsou pro mě nejslabším místem na albu – i na tom videu jsem to tak vnímal, i když tím obrazem se to částečně zlepšilo. Jsou to takové jednodušší písničky, na mě až moc nasládlé a popové, a lehce za hranou. Ale není to zase nic tak strašidelného, hehe.
Second Overture je jedním slovem bomba, opravdu fantastická instrumentální jízda, při jejímž poslechu se moje muzikantská duše velice raduje a těší. Zde je to pro změnu tak trochu mix Dream Theater a King Crimson, super jsou ty dechy, kde kapela vždycky ve čtvrtém taktu přidá jednu dobu, takže je to třikrát šest + jednou sedm, a taky Frippovská kytara v závěru. Tohle je pro mě skutečně jeden z vrcholů celé nahrávky, nádhera!!
V refrénu 4th Of July slyším The Beatles. Moc pěkná písnička, s nádechem kántry. The Beatles slyším i v I'm The Guy, konkrétně mi Neal hodně připomíná zpěv Johna Lennona, a krásný je závěr jen s klavírem a syntezátorem, na sedm dob a v duchu Genesis. Několik skladeb Spock´s Beard (i na dřívějších albech) mi připomínalo Kevina Gilberta, Reflection pak asi nejvíc. Tyhle tři skladby mají (pro mě) společného jmenovatele a tím je, že balancují na hraně bomby.
Carie a Looking For Answers zpívá Nick D'Virgilio, druhou jmenovanou i sám složil. Zpívá výborně, to bezpochyby, ale úplně na větvi (zejména z Carie) opravdu nejsem – a Vy jste si, milí hoši, jistě všimli, že na druhém CD již zmiňuji všechny skladby pěkně jak jdou za sebou. Hehe.
Přesto, že Freak Boy trvá jen něco málo přes dvě minuty, je to pro mě jedna z nejlepších písniček na desce, asi nejvíc ve stylu The Who. V All Is Vanity se opakují motivy z Overture a I'm Dying je zaprvé vynikající skladba a za druhé mi dost připomíná Led Zeppelin, bubny jsou tady excelentní, takové ty „výplně“ - a na tom videu jsem si to opravdu hodně užil.
Freak Boy Part 2 zpíval na tom koncertě bubeník Jimmy Keegan – a výborně. Hodně mi skladba připomíná While My Guitar Gently Weeps. Devil's Got My Throat Revisited je skvělá, tvrdá a krátká písnička, kde Neal ukazuje, jak umí pěkně „řvát“, a v taky krátké instrumentálce Snow's Night Out je radost poslouchat muziku lehce ve stylu Dream Theater, ovšem bez zbytečných onanií. Tady koncert vrcholil, byla to opravdu veliká jízda, i Ladies And Gentlemen, Mister Ryo Okumoto On The Keyboards, která pro změnu evokuje Emerson, Lake & Palmer.
I Will Go je moc hezká písnička s krásnými vokály, a je tady slyšet, že už se blížíme do finále. To obstarává poslední Made Alive Again/Wind At My Back, která se mi vlastně bohužel poměrně dost „hodí“ na to, abych sdělil, co jsou dle mého slabiny alba. Už jsem to během psaní zmínil, je to jistá nasládlost a místy až otravné opakování těch chytlavých popových (a pro mě dost nepříjemných) refrénů. Nicméně to nebude mít vliv na moje celkové hodnocení, protože za hranou je to jen občas a vyloženě mě to nesere skoro nikde, navíc zopakuju, že mi „pomohlo“ to video – na koncertě bych to určitě snášel lépe a tolik u toho netrpěl, hehe.
Takže, hoši. Strávil jsem s tímhle dvojalbem mnoho hodin, nejvíc dneska, asi pět, ale vůbec toho nelituju. Je to překrásná muzika, která mi dělala hodně velkou radost. Musím ještě jednou zmínit ten koncert, který je skutečně fantastický, překvapilo mě asi nejvíc, kolik skvělých zpěváků může být v jedné kapele, to je fakt unikát. Všichni jsou samozřejmě instrumentálně naprosto dokonalí a bezchybní. Taky mě zaujalo, že takřka všechny skladby jsou pospojované, navazuje jedna na druhou, takže klidně mohly být na albu dvě hodinové kompozice. No, a jestli jste nabyli dojmu, že nejvíc se mi líbily ty tvrdší skladby a instrumentální pasáže – oproti těm sladkobolným – tak máte pravdu, hehe. Jo, a taky mě napadlo, že znalost textů by mohla celou nahrávku ještě o nějaký ten level posunout, tak mě zaujal název skladby I'm Dying, text jsem si přečetl - a neposunula. Hehe.
10/10
|