Perfect Strangers – 1984
Tuhle desku jsem měl moc rád a v době vydání i pár let poté ji poslouchal velice často. Vždycky si vzpomenu na Martina Křepelu, bubeníka Dux, který Deep Purple miloval, těšil se z jejich comebacku a v jedenadvaceti letech zemřel. Těším se na poslech alba, a uvidíme, jak na mě po letech zapůsobí.
Tak upřímně musím napsat, že jsem lehce zaskočen, „zklamán“ by asi byl silný výraz, nicméně jsem opravdu čekal mnohem víc, a tím pádem budu i podstatně stručnější. Na desce není ani jedna skladba, která by mě vyloženě srala, nicméně u většiny z nich jsem si říkal, že je to prostě taková normální, obyčejná, průměrná muzika, jejíž poslech mě zkrátka moc nebaví a nic extra nepřináší. Jsou tam světlé momenty, třeba výborné sólo na Hammondy a taky ©Honza more cowbell v Nobody's Home, stopky, unisono kytary a kláves a sólo na Hammondy v A Gypsy's Kiss nebo artrocková pasáž kolem třetí minuty v Hungry Daze, ale to není mnoho, řekl bych. A tak jediné dvě skladby, které skutečně vyčnívají a snesou nejpřísnější parametry, jsou Knocking At Your Back Door a Perfect Strangers.
Knocking At Your Back Door je fantastická písnička, kde je opravdu veliká radost po dlouhých letech poslouchat „staré dobré“ Deep Purple. Je to prostě klasika, Hammondy, skvělá rytmika, výborný Gillanův zpěv a taky kytarové sólo, tady prostě nelze nic vytknout. A Perfect Strangers je asi ještě lepší, i přes tu zcela jasnou inspiraci skladbou Kashmir od Led Zeppelin, ty instrumentální pasáže jsou opravdu výborné, ve druhé mám dokonce až progrockové pocity, hehe.
Pořád si myslím, že Perfect Strangers je jedno z nejlepších „comebackových“ alb, a přes mírné rozčarování (byl jsem si skoro jistý, že dám plnou palbu) bych řekl, že i velice povedené.
7/10 |