Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Nudou jsi opuch?
Navštiv Lopuch!

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 17:46
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 64516 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 10.12.2024 13:18  85046
Kde je Honza?
pepanovacek PepaNovacek 10.12.2024 06:24  85045
Asi jsem, Ivane, nebyl tenkrát tak zkušený posluchač, když jsem to nepoznal, hehe.
artfan Artfan 9.12.2024 18:54  85044
Deep PurplePepo, ano, The House Of Blue Light je i podle mě velký propadák v diskografii Párplů. Já jejich tvorbu od osmdesátých let znám a vnímám trochu povrchněji, ale tohoto "problému" u alba se nedalo nevšimnout.
pepanovacek PepaNovacek 9.12.2024 16:14  85043
Tak to já zas mám raději právě podrobný popis a rozbor hudby, zajímá mě, jak ji kdo vnímá, ty ostatní informace si (většinou) můžu najít na internetu.
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 9.12.2024 15:51  85042
MarekParáda, ja milujem tieto popisné recenzie s udalosťami, súvisiacimi so vznikom a nahrávaním jednotlivých albumov, samozrejme aj s udalosťami okolo vzniku a filozofie fungovania jednotlivých skupín. Takto sa dozviem aspekty, ktoré som nevedel a je to obohacujúce, subjektívne ešte viac, ako samotné vnímanie hudby na albume, lebo to je síce jedinečné, ale neprenosné na čitateľa ...

"The Light" bol v poradí druhý album SB, ku ktorému som sa dostal (po " Beware of Darkness") a prvé tri albumy SB boli i pre mňa obrovským zjavením a možno prvou ukážkou, že aj amíci vedia skvelý art(prog) rock (potom sa to už z USA len tak sypalo). Mal som CD ešte s predošlou verziou front coveru (poslal som Ti na WA) ...
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 9.12.2024 14:45  85041
PepaNo vidíš, tohle mě nikdy nenapadlo si spočítat jejich věk, kdy vydali The Light. Já tak nějak měl zafixováno, že jim všem bylo ke třicítce. Davovi tedy na tom živáku Snow Live bylo už přes 60...
pepanovacek PepaNovacek 9.12.2024 12:49  85040
Deep Purple - The House Of Blue Light – 1987
Tak to jsou mi věci. Tuhle desku jsem v době vydání poslouchal možná ještě víc, než Perfect Strangers a moc se mi líbila, no, a jestliže jsem se minule zdráhal použít výraz „zklamání“, tentokrát ho použiju bez váhání. Opravdu mě dnešní poslech tohoto alba velice nemile překvapil, obyčejná, tuctová muzika, jediná písnička, která se mi líbila, je Mitzi Dupree. Ale možná nejsem naladěn, případně hoden, vstával jsem v půl druhé, hehe. Jenomže to neumím a nedokážu zhodnotit a posoudit – a na další poslech dlouho, ale opravdu dlouho nenajdu sílu, chuť a odvahu. Pro mě zatím zdaleka nejslabší nahrávka Deep Purple.

4/10
pepanovacek PepaNovacek 9.12.2024 11:46  85039
Marku, v první části Tvé recenze jsem byl nadšený z Tvého nadšení - je opravdu veliká radost, číst i psát o kapelách, které člověk miluje, a hned jsem dostal chuť si The Light pustit. Ve druhé pak jsem si uvědomil (i díky absenci podrobného rozboru jednotlivých skladeb), že mi fakt chybí to kolektivní psaní a následná diskuze o aktuálně hodnoceném albu, takže jsem se rozhodl na Tebe počkat, abychom byli alespoň dva, hehe.

Už mnohokrát jsem přemýšlel o jedné, poměrně zajímavé a dost nezvyklé věci, na kterou jsem si při čtení Tvé skvělé recenze vzpomněl, a to je skutečně neobvykle vysoký věk členů kapely - při vydání debutového alba:

Neal Morse - 35 let
Alan Morse - 37 let
Dave Meros - 39 let

Jediný Nick D'Virgilio jim to "kazil", tomu bylo pouhých 27 let, hehe.

Jo a že Spock je postava ze Star Treku jsem nevěděl, částečně asi i proto, že Star Trek jsem v životě neviděl.
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 9.12.2024 06:29  85038
Spock's Beard - The LightThe-Light

Tak jo, přátelé, pojďme si něco říct o jedné fantastické skupině, která mě životem provází už dvě dekády. Teď si nejsem úplně jistý, jestli to bylo přesně v roce 1998 po vydání The Kindness Of Strangers (možná to bylo o pár let později), ale vím naprosto přesně, že to byla úplně první deska, kterou jsem od nich slyšel. Á propos, stává se vám někdy, že si dokonce vizuálně vybavíte, kde jste seděli a co jste v danou chvíli dělali? Tak s tou deskou si to živě vybavuji. A taky si vybavím, jak jsem byl naprosto ohromený - Spock's Beard prostě byla láska na první poslech.

Skupinu založili v Los Angeles v roce 1992 Neal Morse a jeho o dva roky starší brácha Alan po tom, co Neal bráchovi přehrál na klávesách svojí vlastní progrockovou skladbu The Light a nastínil mu záměr, že by rád založil vlastní kapelu (oba spolu do té doby hráli v různých více, či spíše méně úspěšných kapelách). Nejdřív chtěli působit pouze jako duo, ale později se stejně rozhodli, že zformují regulérní skupinu a k tomu jim osud přihrál bubeníka Nicka D'Virgilia, kterého potkali v jednom baru v Los Angeles. Tam se jamovalo blues a vybíralo se z jmen, které si každý muzikant napsal na tabuli. A tak se i stalo, že vyvolali tyhle tři borce, kteří si padli do oka a následně zjistili, že mají všichni rádi progrock. Neal tedy Nickovi poslal kazetu a ten se moc dlouho nerozmýšlel.

Bubeníka tedy měli, takže teď potřebovali druhého do rytmické sekce a úplně první volbou byl jistý Nealův kamarád jménem John Ballard. Jenže to moc nefungovalo a Alan Morse tedy oslovil svého známého Davea Merose, který byl dle vlastních slov znuděný neustálým hraním blues a snil o tom, že jednou bude hrát v progrockové skupině jako jeho velký vzor Chris Squire. Takže také moc dlouho neotálel a po nabídce hrát v progrockové skupině skočil bez váhání (a k tomu si i koupil Rickenbackera jako měl Squire). Bylo také jasné, že během vystoupení není reálné, aby Neal odehrál všechny klávesové party, takže bylo potřeba najít klávesáka. Toho opět navrhnul Alan Morse, jenž v jednom klubu viděl hrát Ryo Okumota v jakési funky blues kapele a oslovil ho s nabídkou. Na zkoušku k The Light prý Ryo dorazil plně připraven a odhodlán, takže nikdo nic moc neřešil a Ryo ihned naskočil do vlaku.

Takže pětičlenná skupina by byla a teď zbývalo najít nějaký pěkný a chytlavý název. Kdo neví, tak Spock je postava ze Star Treku a obrat "Spock's beard" byl jakýsi starý vtípek mezi Alanem a Nealem, jenž znali jenom oni dva. Alan nicméně hodil do placu velký seznam potenciálních jmen a z prdele přihodil i jméno Spock's Beard. Dave Meros na to pak vzpomínal, že všechny ty názvy zněly nadutě a nakonec trochu tohle legrační jméno bylo jediné, proti kterému neměl nikdo žádné námitky. Dave k tomu ještě s humorem dodal, že všichni očekávali žalobu od Paramountu, jakožto vlastníka práv ke Star Treku. A k tomu se váže ještě skoro neuvěřitelná historka, kterou vyprávěl Alan Morse, jak si vymýšleli různé pohádky, proč zvolili tenhle název a chtěli se tak vyhnout případným problémům. Ale pak si prý jednoho dne řekl, že na to už prostě kašle a když se ho někdo bude zase ptát na původ názvu Spock's Beard, řekne pravdu, že je to zkrátka a prostě inspirováno Star Trekem. A jednou byl prý takhle na večeři s pár lidmi, vyprávěl tam tuhle anabázi a jeden z přísedících řekl, že pracuje jako právník pro Paramount a dodal "ale neměj obavy, je to super" :)

The Light si nakonec vybralo jedno malé vydavatelství zaměřené na progresivní muziku - Symphonic Records a Dave Meros na tohle téma prozradil, že majitel vydavatelství pracoval na obalu k desce déle, než zabralo samotné nahrávání alba :) Samotné album ihned po vydání přitáhlo v progrockových kruzích pozornost a Nick D'Virgilio vzpomíná, že například i Mike Portnoy si desky všiml a vychvaloval jí kde se dalo. A to samozřejmě chcete. Největší průlom ovšem přišel, když v roce 1995 živě vystoupili na ProgFestu v San Franciscu a všiml si jich tam Thomas Waber, zakladatel možná největšího vydavatelství progresivní hudby InsideOut, který se s kapelou sešel a podepsal s ní smlouvu. A takhle tedy začala pouť této (samozřejmě pro mě) výjimečné skupiny.

Spock-s-Beard

Nakonec jsem se tedy docela obsáhle věnoval vzniku Spock's Beard, takže se výjimečně nebudu podrobně věnovat jednotlivým skladbám. Zmíním hlavně, že je to jeden z nejlepších debutů, co znám a jasně se tady ukazuje neuvěřitelný skladatelský potenciál Neala Morse a brilantní instrumentální úroveň kapely. Oba hlavní eposy The Light a The Water jsou úžasná hudební dobrodružství, jež stojí za prozkoumání. Inspirace hlavně hudbou Genesis, Yes a dalších velikánů 70. let je všudypřítomná, ale rozhodně to není žádná vykrádačka a hned od prvních tónů se ozývá typický Nealův rukopis, který bude dále rozvíjet a pilovat k dokonalosti. Nejdřív jsem měl raději titulní The Light, ale dnes mám ještě o kousíček raději The Water, která mi připadá ještě o kapánek komplexnější. Pokud bych měl hledat nějaká negativa, tak produkce ještě není na úrovni jejich následujících desek a poslední skladba On The Edge se mi zdá trochu slabší než zbytek. Jinak je to ale deska, kterou ohodnotím bez váhání absolutoriem 5/5 a těším se na další psaní o Spock's Beard.
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 9.12.2024 01:46  85037
Kde je Honza?
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 8.12.2024 20:53  85036
Krásně napsáno, Miro.
pepanovacek PepaNovacek 8.12.2024 18:13  85035
Miro, docela mě mrzí, že díky tomu bordelu, který jsme v klubu nastolili asi před třemi týdny, se nestíhám k Tobě připojit s Opeth, protože bych Tvoje nadšení nejspíš dost "zpestřil", hehe. Sice jsem taky už u Still Life, ale nechci být povrchní, takže se do psaní dám až po Spock´s Beard a Deep Purple.
mayak1 Mayak1 I live in a progg bubble ... 8.12.2024 17:52  85034
Opeth – Still Life (1999)

Nebola to celkom určite láska na prvý pohľad, teda posluch ...

Bol to prvý album Opeth, ku ktorému som sa dostal, vďaka mladšiemu kámošovi, inak bubeníkovi veľmi dobrej miestnej kapely Frown (Type O Negative štýl, bez prívlastku tribute band). Celý album v kuse som si nakoniec vypočul asi na tretí pokus svojho snaženia. Trvalo niekoľko týždňov, kým som si začal zvykať na jeho ... tvrdosť, istú formu brutality, vďaka dovtedy nepočúvanému (a nepočúvateľnému) growlingu. Ale tie jemné a tichšie pasáže akustických gitár a čistého spevu, často priam šepotu, začala moja Duša vyhľadávať, ako nejaké narkotikum. Veci v živote sa veľmi často i dynamicky menia, nielen našim vzťahom ku iným ľuďom, ale u tých, čo milujú hudbu, sa to stáva práve v tejto oblasti subjektívneho vnímania ...

Štvorčlenná zostava bola v tejto dobe stabilizovaná, skladateľská i textová dominancia Mikaela bola dominantná a vysoko kreatívna, po prvý krát tu išlo o jednoznačne koncepčný materiál albumu, kapela vymenila nahrávací label Candlelight Records za oveľa aktívnejší Peaceville Records, najmä čo sa týka distribučnej siete vrámci celej Európy. Po prvý krát je tu autorom front coveru v metalovom svete nesmierne vyhľadávaný americký grafik Travis Smith (Anathema, Katatonia, Riverside, Devin Townsend, Nevermore, Death, Overkill, Amorphis, Redemption, Bloodbath, ... ) a po prvý krát bolo na obale uvedené aj už dnes známe logo kapely. Ideovou témou albumu je nútená spoločenská izolácia človeka neprijímajúceho globálnu kresťanskú vieru v minulosti a negatívne aspekty s týmto súvisiace.

Vyše hodinu trvajúci album obsahuje sedem trackov, pričom päť skladieb na ňom osciluje zase okolo desaťminútovej hranice, takže celkom bohatá kompozičná členitosť komplexného diela je tu tradične zaručená. Na albume nie sú použité žiadne klávesové nástroje, ani Hammondy. Produkoval ho spolu s Mikaelom opäť Fredrik Nordström, ktorý zároveň „Still Life“ mixoval a mal dominantne na starosti aj inžiniering.

Prvé dve skladby, „The Moor“ a „Godhead's Lament“ sú už v tejto dobe tradičné dlhé pecky s celou škálou zubatých gitarových riffov, growlingu, ktoré však v oboch prípadoch prechádzajú aj do pokojnejších polôh a čistého zdvojeného byrytónu v podaní Mikaela. Tvrdosť, hutnosť, ale i melodičnosť, istá melanchólia či lyrické prvky, to sa tu strieda, ako na bežiacom páse v značne dynamickom prevedení. Tretia, presne päťminútová „Benighted“ je najkratšou a najpokojnejšou, v jadre akustickou baladickou skladbou a chvíľkovým výrazným skľudnením albumu.

"Moonlapse Vertigo" je opäť nástupom dominujúcej tvrdosti a hutnosti, ale u Opeth aj takéto pasáže vyžarujú mimoriadnu melodičnosť, istú návykovosť a niečo, čo sa zaryje hlboko do mozgu. Striedanie pasáží s growlom a čistým spevom je prirodzené a úžasne efektné. „Face Of Melinda“ je jedna z vôbec najobľúbenejších kompozícií tejto skupiny medzi fanúšikmi – po nádherne krehkej a melancholickej prvej polovici skladby v molových akordoch sa to prelomí do dramatickej pasáže a metalového finišu, no bez growlingu.

"Serenity Painted Death" a „White Cluster“, dve desaťminútovky na záver sú v podobnom duchu, ako obe kompozície albumu na úvod a tak dramaturgia celkového opusu je vlastne dokonalá aj z aspektu chronológie jednotlivých trackov.

„Still Life“ vnímam výsostne subjektívne ako vlastnú skúsenosť z reálnej existencie – ako poznanie ženy, ktorá bola na začiatku osobného kontaktu na vedľajšej koľaji a neskôr sa paradoxným oblúkom stala fatálnou partnerkou pre zásadný úsek (môjho) života ...



10 / 10
pegas Pegas 8.12.2024 16:21  85033
Tak novým bubeníkem Iron Maiden je Simon Dawson, který s Harrisem hraje v British Lion.
pepanovacek PepaNovacek 8.12.2024 13:31  85032
Perfect Strangers – 1984
Tuhle desku jsem měl moc rád a v době vydání i pár let poté ji poslouchal velice často. Vždycky si vzpomenu na Martina Křepelu, bubeníka Dux, který Deep Purple miloval, těšil se z jejich comebacku a v jedenadvaceti letech zemřel. Těším se na poslech alba, a uvidíme, jak na mě po letech zapůsobí.

Tak upřímně musím napsat, že jsem lehce zaskočen, „zklamán“ by asi byl silný výraz, nicméně jsem opravdu čekal mnohem víc, a tím pádem budu i podstatně stručnější. Na desce není ani jedna skladba, která by mě vyloženě srala, nicméně u většiny z nich jsem si říkal, že je to prostě taková normální, obyčejná, průměrná muzika, jejíž poslech mě zkrátka moc nebaví a nic extra nepřináší. Jsou tam světlé momenty, třeba výborné sólo na Hammondy a taky ©Honza more cowbell v Nobody's Home, stopky, unisono kytary a kláves a sólo na Hammondy v A Gypsy's Kiss nebo artrocková pasáž kolem třetí minuty v Hungry Daze, ale to není mnoho, řekl bych. A tak jediné dvě skladby, které skutečně vyčnívají a snesou nejpřísnější parametry, jsou Knocking At Your Back Door a Perfect Strangers.

Knocking At Your Back Door je fantastická písnička, kde je opravdu veliká radost po dlouhých letech poslouchat „staré dobré“ Deep Purple. Je to prostě klasika, Hammondy, skvělá rytmika, výborný Gillanův zpěv a taky kytarové sólo, tady prostě nelze nic vytknout. A Perfect Strangers je asi ještě lepší, i přes tu zcela jasnou inspiraci skladbou Kashmir od Led Zeppelin, ty instrumentální pasáže jsou opravdu výborné, ve druhé mám dokonce až progrockové pocity, hehe.

Pořád si myslím, že Perfect Strangers je jedno z nejlepších „comebackových“ alb, a přes mírné rozčarování (byl jsem si skoro jistý, že dám plnou palbu) bych řekl, že i velice povedené.

7/10

[ 64516 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt