Echolyn – The End Is Beautiful – 2005
Georgia Pine
Poměrně nezvyklý úvod – samotné tvrdé bubny. A i celá skladba je dost tvrdá, slyším tam asi saxofon, možná je to ale zkreslená kytara. Skvělé klávesy. Výborné, až chytlavé refrény s typicky krásnými vícehlasy. Opět hravost, lehkost a nadhled ve složitých rytmech, které jsem, jak to tak někdy dělám (nebo cítím) neměl potřebu počítat. Fantastická, dravá, až agresivní písnička.
Heavy Blue Miles
I druhá skladba je prostě úžasná a já si opět říkám, že asi poslouchám nejlepší album Echolyn. Skvělá dechová sekce, a šlapavá, trochu Gabrielovská muzika, kde to člověka skoro nenapadne, ale i tady se hraje místy na pět, místy na sedm dob. Výborné varhany, i zvukově.
Lovesick Morning
Pomalá, zasněná skladba, v úvodu lehce připomínající Steve Wilsona/Porcupine Tree. Překrásný refrén je skoro nadpozemský a vhání mi slzy do očí. Jak někdo dokáže složit tak nádhernou melodii? V polovině vynikající instrumentální pasáž s dechy – na sedm dob. V čase 8:30 skvělé stopky ve zpěvu. Potom mi to trochu připomnělo The Beatles.
Make Me Sway
Hoši, hoši, já za to nemohu, ale jsem skutečně naprosto ztracen a zamilován. Další fantastická písnička, pro změnu zase dost tvrdá. A opět úžasná práce s rytmem – zaregistroval jsem, že ve zpěvu jsou čtyři takty na šest, pak dva na pět – a dál nevím, hehe. Úžasná baskytara. Zatím fakt nejlepší deska kapely. Ale to jsou v podstatě všechny, hehe.
The End Is Beautiful
Titulní skladba je pro změnu na sedm dob (ve slokách) a v takovém jazzrockovém duchu. Znovu musím vyzdvihnout baskytaru, která se mi moc líbí. Při Drive In Circles jsem si tentokrát vzpomněl na The Who. A od času 6:19 (How Do I Tell Her The End Is Beautiful?) mi znovu zůstával rozum stát nad tou neuvěřitelnou krásou.
So Ready
Myslím, že na žádném albu nepoužili Echolyn tak často dechy, jako tady – ale vůbec mi to nevadí. Tohle je taková funky, až taneční (a pěkně šlapavá) písnička, zatím taková nejjednodušší, nejpřístupnější. V závěru vynikající sólo na kytaru.
The Arc Of Descent (Dancing In A Motel Just West Of Lincoln)
Taková smutná, až sentimentální skladba, samozřejmě krásná a i tady je na konci pěkné kytarové sólo.
Misery, Not Memory
Kolem třetí minuty zní kapela opět jako Gentle Giant – a taky místy hraje na sedm dob. Uvědomuju si, že i když mě pořád napadají různé inspirace (v první skladbě třeba Genesis a Frank Zappa, dále taky Pink Floyd), s každým dalším albem cítím stále menší potřebu to zmiňovat, protože Echolyn zní hlavně jako – prostě Echolyn.
Tak mám za sebou sedmé album kapely, která kolem mě před asi třemi roky víceméně prošuměla bez nějakého většího zájmu, a ještě v polovině března, po poslechu posledního alba, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi s Echolyn mělo přihodit něco mimořádného. Ale přihodilo. Jako možná ještě nikdy s žádnou kapelou. Každá další deska se mi zdá lepší a lepší, The End Is Beautiful není výjimkou – nádherná, překrásná, úžasná, strhující, okouzlující, dechberoucí, fantastická, neuvěřitelná, nadčasová, geniální hudba – skutečně mě napadají jen samé superlativy.
10/10 |
Registrace nového uživatele 
