HEHECarlos Santana and Buddy Miles! Live! (1972)
Album opředené několika záhadami. Po divokém roce 1971 přichází zajímavé spojení Carlose s Buddy Milesem, který o dva roky dřív nahrál s Hendrixem a Billy Coxem vynikající koncertní desku Band of Gypsys. Buddy byl tehdy dost úspěšný i se svou kapelou a jeho podle mě úžasně šlapající styl v kombinaci s Carlosovou kytarou sliboval mnohé. Původně se dali dohromady Miles a jiný vynikající bubeník Greg Errico, který právě opustil kapelu Sly and the Family Stone (také moji velcí oblíbenci). Jejich ideou bylo nahrát živé album na festivalu konaném 1. ledna 1972 v kráteru Diamond Head na Havaji. Nějak přibrali Carlose, který považoval Buddyho za zkušenějšího muzikanta, s nímž by si rád zahrál. Nakonec vzniklo ad hoc spojení Buddyho kapely a trosek Santany. Od Buddyho jsou tu varhaník Robert Hogins a baskytarista Ron Johnson, od Santany jednak Neal Schon, aby to kytarově stálo opravdu za to, ale také nejnovější člen James Mingo Lewis a důležitá osobnost třetí desky Coke Escovedo. K tomu několik hudebníků, se kterými Santana zhruba v té době spolupracoval – perkusionista Victor Pantoja, trumpetista Luis Gasca a na saxofon a flétnu Hadley Caliman, známí z alba For Those Who Chant (viz později). Repertoár kromě jednoho hitu od Milese i Santany tvořily předělávky (mj. i Layla) a instrumentální jamy. Album má krásný obal s ohnivě stylizovanými portréty obou hlavních aktérů. Už jsem to psal několikrát, ale i tady obal dobře vystihuje hudební obsah. Sám Carlos napsal ve své autobiografii, že tenhle koncert byl jako Santana na steroidech.
Marbles pochází z fascinující předmahavishnuovské desky Johna McLaughlina Devotion (s Buddy Milesem, Larry Youngem a Billy Richem), která stvořila žánr depresivního heroinového jazz-rocku, kam se ale z hudebníků vydal málokdo. Album Devotion je jeden velký rozdrásaný absťák, ale má pro mě obrovskou sílu. Zrovna Marbles je z celé desky asi nejnormálnější a je to trochu variace na It's About Time z desky In a Silent Way Milese Davise. V podání Carlose a Buddyho se z toho stala dokonalá párty kytarová jízda. Velká proměna oproti McLaughlinovu originálu. Robert Hogins v úvodu perfektně supluje Gregga Rolieho. Nelze si nepodupávat. K tomu občasné výjezdy kytary, skvělý nástup po 1:50 a vulkanické sólo Neala Schona. Poslední minuta patří perkusím a pak dojde k nové explozi a je tu Lava, plnotučný funk-rockový riff Buddyho Milese. Podobné věci má na řadě svých desek, Lavu ale nahrál jenom tady. Pro mě fantazie, tohle je taneční hudba jako prase a skvěle zahraná. Na konci se ještě opakuje motiv Marbles. K němu se Carlos na koncertech vracel i později, protože je skvělý.
Po omračujícím úvodu následují předělávky „signature“ songů obou hlavních osobností. Nejprve Evil Ways, která je vyšperkovaná dechy a je to smršť jako vždy. Buddy Miles si před sólem na varhany střihne svou klasickou bluesově-slepičí vokální improvizaci a místo kytarového sóla uslyšíme dvě dechová. Hadley Caliman nás vezme do divokých jazzových vod a Luis Gasca předvede svou nabroušenou latin-jazzovou trubku. Ještě bych zdůraznil fantastickou rytmiku, hlavně basa pod sóly je krásná. Nejsem si úplně jistý, kde bubnuje Gregg Errico a kde Buddy Miles, protože oba jsou takové vlaky.
Výborný je i odpočinkový předěl Faith Interlude. Tahle drobná instrumentálka působí nenápadně, ale první minuta je opravdu pěkně zkomponovaná. Podobné věci hrál Buddy na koncertech a připomínají mi Electric Flag, kapelu, se kterou se proslavil (na kytaru v ní hrál Michael Bloomfield). Druhá část je napínací víření před druhým „hitem“ na desce.
Tím je nejslavnější píseň Buddyho Milese Them Changes, která vyšla na jeho stejnojmenném albu a nahrál ji i s Hendrixem pro Band of Gypsys. Buddy Miles napsal výborných písní víc, ale mezi jeho „best of“ mírně převažují covery od soulu až po Allman Brothers Band. Na desce se Santanou je Them Changes v instrumentačně zahuštěné verzi. Výborně tam zakomponovali kravský zvonec a miluji basovou vyhrávku od 1:45. Prostředek je víceméně jamovací, ale kapele to podle mě skvěle šlape. Cowbell zde hraje podobný motiv jako v Batuce (asi Escovedo?). Buddyho řev v posledním refrénu je parádní. Den před svou smrtí si Buddy Miles přes telefon poslechl, jak Eric Clapton a Steve Winwood hrají Them Changes v Madison Square Garden. https://www.youtube.com/watch?v=Mp2iFCddJDU
Na druhé straně nás čeká geniální bezmála pětadvacetiminutová art-latin-jazz-rock-metal-folk-funky-bluesová kompozice Free Form Funkafide Filth. Hehe. Ve skutečnost je to dlouhý, lehce strukturovaný jam se vším všudy včetně očekávaných nectností, natahovaností a bezcílností – dokonce to i končí fade-outem. To si nedovolili ani Yes, hehe. Zapojením flétny a saxofonu to připomene For Those Who Chant i Caravanserai. V úvodním jazzrockovém víření okolo 1:15 kytara v pozadí nenápadně cituje Mahavishnu Orchestra. Po třech minutách se rozjede výborné funky, skrze které prolétává kytara Neala Schona. Je to sice Free Form, ale je to jeden z jamů, které mi připadají dostatečně zábavné na to, aby byly na desce. Podobně jako koncert Santany z Fillmore 1968 až na to, že tady je bohatší sestava. Je to takový taneční jazzrock. Kytarový riff připomíná Sly and the Family Stone a moc se mi líbí jednoduchá, ale výrazná basa Rona Johnsona. Bob Hogins v sóle na elektrické piano (ale i v předchozích doprovodech s wah-wah pedálem) ukazuje, že mohl klidně nastoupit do jazzrockové verze Santany. Následuje obligátní sólo perkusí, po kterém se vrací celá kapela a nerušeně se pokračuje. Na konci patnácté minuty dochází za doprovodu skvělé těžké rytmiky k roztavení kytary Neala Schona, která ale vzápětí nečekaně přispěchá s několika hendrixovskými riffy. Po necelých šestnácti minutách jam session pomalu končí a uvolňuje prostor pěknému vybrnkávanému motivu (předznamenávajícímu All The Love Of The Universe), který nás přivádí ke krátké zpívané části. Ta je tvořena textem písně Um, Um, Um od budoucího člena Santany Leona Thomase z jeho druhého sólového alba. Buddy Miles se dokonce v jedné chvíli během saxofonového sóla pokusí o Thomasovo charakteristické africké jódlování. Potom podle libosti dál. Druhou stranu téhle desky rozhodně neposlouchám tak často a nadšeně jako první, ale pořád je to řekl bych „nadstandardní“ jam.
I toto album má svůj kvadrofonní mix a v tomto případě je to asi verze, kterou preferuji, protože album zní ještě nadupaněji než ve stereu. Marbles/Lava je nářez, v Evil Ways jsou výraznější varhany a sbory a řekl bych, že i výraznější bicí pod sólem saxofonu. No a Free Form Funkafide Filth má monstrózní basu.
A teď závěrečný zvrat. Nahrávka koncertu se kvůli nějaké poruše zvukově nepovedla. I Hendrix měl v roce 1970 na Havaji problém – koncert Rainbow Bridge s mikrofony obalenými molitanem, aby nechytaly vítr. A údajně ani koncert sám nebyl tak úžasný, takže začátkem roku 1972 se album téměř celé nahrávalo znovu ve studiu. Toho se účastnil kromě všech výše uvedených i Michael Carabello, pro kterého to na dlouhou dobu byla poslední spolupráce se Santanou. Ve výsledku tak není jasné, kdo přesně kde hraje na perkuse a na bicí, ale to není hlavní problém. Ve snaze vydávat album za koncert totiž došlo na nejhorší. Ano, jsem to já. Fantomas. Přimíchaný potlesk. Jenže je to jen několik smyček včetně jednoho charakteristického zapískání, které se v nahrávce mnohokrát opakuje. Výsledek bych označil jako idiotský (c) Miloš. Chápu, že to bylo nouzové řešení a že by jim asi přišlo divné vydat studiovou desku s novými verzemi Evil Ways a Them Changes, ale jakmile si toho opakujícího se (a někdy dost hlasitě namixovaného) aplausu všimnete, tak už vás to jenom sere a sere. Pokud si ale to umělé publikum odmyslím, tak musím konstatovat, že hudba je zahraná a smíchaná tak, že to opravdu má atmosféru koncertní nahrávky. Rozhodně to není sterilní a řekl bych, že drtivá většina nástrojů byla nahrána společně naživo. Jak to přesně probíhalo, se ale už asi nedozvíme. Album se přes malý podvůdek dostalo na osmé místo amerického žebříčku, což dokládá tehdejší popularitu Santany i Milese. Deska je zajímavá i proto, že při poslechu Johnsona a Hoginse, kteří jsou prakticky neznámí, si člověk říká, kolik vynikajících muzikantů mělo jenom tu smůlu, že toho mnoho nenahráli. To se bude týkat i některých členů Santany.
Závěrem bych k tomuto albu řekl, že je to zápas dvou rozdílných poločasů. První strana je famózní palba. Druhá strana je rozvleklý, i když pestrý jam. Když zprůměruji svá hodnocení (6/5 a 3/5), dostanu se na 4,5/5. To sedí.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
