Echolyn – závěrečné poslechové kolečko
Echolyn – 1991
Debutové album Echolyn mě strašně moc baví. Při poslechu mě napadaly myšlenky o tom, jak mi jejich hudba tady připomíná místy hodně Marillion a místy hodně Rush. Taky chci, stejně jako v recenzi, zmínit jistou mladickou naivitu, nadšení, radost nebo fakt, který mi došel nejvíc při skladbě Shades – totiž, že přes desítky poslechů všech alb stále muziku kapely neznám tak dobře, jak bych chtěl a opravdu se těším, až se k ní zase vrátím. Kromě Shades je pro mě druhým vrcholem The Velveteen Rabbit. I když jsem napsal v recenzi, že nemám absolutně žádné výhrady, teď bych nějaké „nedostatky“ našel – ale zcela nepodstatné. A jestliže jsem dal albu plnou palbu nejspíš hlavně kvůli svému nadšení z poznání nové, krásné a strhující hudby, tak dnes bych neubral nic z důvodu velké, hluboké a trvalé lásky, hehe.
Suffocating The Bloom – 1992
S odstupem času bych o prvním albu dneska neřekl to, co jsem prohlásil skoro o všech – že je nejlepší. A neřekl bych to asi o tom druhém, i když rozdíl je poměrně veliký a je skoro dokonalé. Četl jsem si při poslechu texty, které – snad, hehe – začínám trochu chápat, a moc se mi líbí. Často mě napadlo srovnání se starými Genesis, nejvíc s Foxtrotem, takovou tvrdostí, syrovostí, zvukem. Taky jsem si pak četl, co o jednotlivých skladbách řekli kluci z kapely, a hodně mě to bavilo:
Suffocating The Bloom
Basa mě zaujala – Thomas Hyatt je fantastický.
As The World – 1995
S odstupem času mě zaujaly moje bláboly v závěru recenze, kde se zamýšlím (a tipuju), kdo je hlavním autorem hudby, a taky mě pobavilo, že ještě před dvěma měsíci jsem nevěděl, jak chlapci z kapely vypadají, to jsem zjistil až po shlédnutí koncertu z roku 1995. I tady je znatelný poměrně veliký posun proti druhému a hlavně prvnímu albu. Jiné hodnocení, než plnou palbu ode mě nečekejte u žádné desky Echolyn, nicméně zde poprvé bych asi použil termín nejlepší album, hehe. A ještě jedna věc mě při poslechu napadla – několikrát – že pořád tu hudbu neznám zdaleka tak dobře, jak bych chtěl. A měl.
When The Sweet Turns Sour – 1996
Dneska bych asi ani o tomhle albu nenapsal, že je nejlepší, což ale neznamená, že není fantastické. I když už vím, co jsem nevěděl při psaní recenze, tedy, že jsou to vlastně demo nahrávky, tak trvám na tom, že Paul Ramsey je tady úžasný. Skvělá syrová, drsná, neučesaná hudba.
Cowboy Poems Free – 2000
Zajímavé, jak po několika týdnech slyším v podstatě každé album jinak. U tohoto jsem se kál už při psaní recenze, teď se kaji ještě více, hehe. A titul nejlepší album bych momentálně udělil právě téhle desce. Poprvé taky mám při poslechu pocity, že Echolyn konečně našli svou pravou tvář, podobu. Nádherná, překrásná hudba. Neuvěřitelná.
Mei – 2002
Fantastická padesátiminutová kompozice, při jejímž poslechu jsem si pročítal svoji recenzi a nejčastěji mě opět napadaly myšlenky o tom, že hudbu Echolyn znám velice málo a už se těším, až si je někdy komplet zopakuju a napíšu další svoje postřehy, klidně sám, pokud se nikdo další nepřidá.
The End Is Beautiful – 2005
Několik dnů jsem dal Echolyn tzv. k ledu, a poslouchal jinou muziku – Presto Ballet, Stevena Wilsona, The Mars Volta, Uriah Heep, Santanu, Finneus Gauge, Raye Westona a Bretta Kulla - a možná i proto jsem byl znovu doslova ohromen. Tohle je skutečně nádherná, překrásná, úžasná, strhující, okouzlující, dechberoucí, fantastická, neuvěřitelná, nadčasová, geniální hudba, jak jsem napsal ve své recenzi. Kapela na vrcholu – tahle pětičlenná sestava je fakt nejlepší. Skoro celá hodina naprosté dokonalosti.
Windowpane – 2012
Přiznám se, že ještě nikdy mi netrvalo závěrečné poslechové kolečko tak dlouho, většinou mám hotovo za dva, tři dny, ale s Echolyn už se „potýkám“ asi dva týdny. Možná, že je to proto, že se mi s nimi stále nechce rozloučit, nicméně se mi to už stejně chýlí ke konci. Zajímavé (pro mě samozřejmě) je, že před pár dny jsem občas měl pocit jakéhosi přesycení kapelou, ale s The End Is Beautiful a Windowpane zase zmizel a spíš si znovu uvědomuju, jak málo tu muziku znám. Tady zcela jednoznačně vyčnívá úvodní, skoro sedmnáctiminutová Island, kdy po tom zhruba tříapůlminutovém úvodu mi stále naskakuje husí kůže. Na tomto albu použili Echolyn zcela evidentně Mirovo pravidlo, protože ty nejdelší skladby jsou opravdu zároveň nejlepší – po Island je to taky Some Memorial a When Sunday Spills, avšak neplatí pro (Speaking In) Lampblack, hehe.
Singles – 2013
Úžas – to je slovo, které přesně vystihuje můj úžas, hehe. I při závěrečném poslechu. Naprosto plnohodnotné album.
I Heard You Listening – 2015
Při poslechu tohoto alba mě napadaly následující myšlenky – jak je možné, že Miro napsal o úvodní skladbě, že to nie je bomba, když to bomba samozřejmě je, a jak je možné, že dal albu jenom 9/10, když samozřejmě jiné hodnocení, než plná palba – na jakékoliv škále – není možné. Myslím, že jediné vysvětlení, které se nabízí, je to, že Miro je Mimoň, hehe. I Heard You Listening je totiž další nejlepší album Echolyn.
Time Silent Radio – 2025
No, a na dnešek tedy přišlo rozloučení s nejlepším albem Echolyn. Spousta věcí mě napadala při poslechu – třeba skvělé bicí, místy opravdu vynikající baskytara, úžasný klavír, fantastický zpěv Raye. Poslechů bylo jistě třicet, a stále je v té překrásné, dokonalé, bezchybné hudbě co objevovat. Pravděpodobně vrcholem bude Water In Our Hands, ale slabé místo na něm nenajdete. Jednoznačně album roku, a jedno z nejlepších, jaké jsem v životě slyšel. Takže definitivní konec s Echolyn, po čtvrt roce, kdy jsem je poslouchal takřka denně. Pauzu asi potřebuju – ale myslím, že moc dlouho to nevydržím, hehe.
|
Registrace nového uživatele 
