Presto Ballet - Relic Of The Modern World – 2012
The Chemical Age
Myslím, že ten zhruba třítýdenní prázdninový hudební půst způsobil, že mi při osmém poslechu (a prvním na sluchátka) připadala ta hudba jako balzám, skoro zázrak, až jsem se musel krotit, takže zas tak úplná bomba to není, hehe. Krásný pidlikací začátek, do toho už takřka klasické klávesové vyhrávky/trylky, velice příjemný zvuk, a samozřejmě skvělé instrumentální i pěvecké výkony všech. V podstatě žádné překvapení, ale „osvědčený“ styl kapely. Po dvou slokách hezká mezihra na devět dob, která po pár taktech přejde do „normálních“ osmi, aby se v závěru zopakovala s mellotronem. Je to taková velmi sympatická a uchu lahodící kombinace Rush/Yes/King Crimson. Je to artrock. Jsou to Presto Ballet. A já je mám rád.
Watching The Radio
Začátek zní opravdu hodně jako Rush, ale musím upřímně přiznat, že po skoro nadšení z první skladby cítím u téhle jakési rozčarování, až snad místy zklamání a nevím, co bych o ní napsal.
Broken Toys
Nepíše se mi to úplně snadno, hehe, ale mám pocit, že poslouchám nejslabší album Presto Ballet. Jako ne, že by mě ta muzika nebavila nebo se mi nelíbila, ale není to podle mě zdaleka takový mazec jako na předchozích nahrávkách. Slyším jakousi únavu, opakování. Pořád ale mě čeká titulní, devatenáctiminutová kompozice, takže třeba se nadšení vrátí.
Prelude To Farewell
Tohle beru jako předehru. Hehe.
Relic Of The Modern World
Tak se mi dost odlehlo, jelikož chlapci v téhle závěrečné dlouhé skladbě opravdu nezklamali, až bych se nebál říci, že se dokonce místy vytáhli, hehe. A vlastně tím tohle album (pro mě, samozřejmě) tak nějak jakoby zachránili. Začátek, asi tři minuty je takový instrumentální, pěkné Hammondy v kombinaci s kytarovými riffy, trocha toho pidlikání, ke konci syntezátor, je to takové velice příjemné a Yesovské. Poté zazní krásné vícehlasy. Kolem páté minuty zklidňující pasáž. Od času 7:30 je pět nejsilnějších a nejkrásnějších minut, líbí se mi „osvědčený“ fígl, kdy kapela hraje tři takty na sedm a jeden na osm, a trochu mi to připomnělo Opeth a jejich Deliverance. Nádherná je taky pasáž kolem času 14:30, moc se mi tady líbí vokální linka. Dále pak je kolem šestnácté minuty zase trocha pidlikání, po kterém se to parádně rozjede, přijde na řadu i kytarové sólo, a skladba tady opravdu skvěle graduje, pro mě je to veliká radost poslouchat takovou nádhernou, svěží, poctivou hudbu s výborným zvukem a evidentním odkazem na artrockové velikány sedmdesátých let.
Četl jsem o jakýchsi peripetiích s bubeníky, a vlastně i na všech ostatních postech jsou skoro u každého alba nějaké změny, jediný, kdo hraje všude je Kurdt Vanderhoof. Ale musím upřímně napsat, že je mi to celkem jedno, protože kapela zní kupodivu tak nějak stejně, tedy skvěle. Po nadšení z první skladby a jistého zklamání z těch dalších, přišel naštěstí vrchol v poslední kompozici – na plnou palbu to tentokrát nebude, ale i tak je to výborné, nadprůměrné album.
7,5/10 |
Registrace nového uživatele 
