Leftoverture (1976)
Nasládlý vícehlas na začátku a opakovaná refrénová smyčka doplněná velice přístupnými nástrojovými linkami předznamenávají, že včíl půjde do tuhého. Nastal zlom v projevu, v soundu, ve stylové orientaci. Vykročilo se k ovládnutí stadionů napěchovaných fanoušky. Všechno je hezoučké, hodňoučké, usměvavoučké. Změna ne nepodobná tomu, co předvedli o dva roky později čtvrtým albem JOURNEY, kdy po vynikající první trojici vyměnili zpěváka a nasadili masku úlisné a vrtivé po(m)piny.
Tady tomu tak naštěstí není zcela, jen částečně. Muzika je postavená tak, aby zaujala snadno a lehce. Aby se i při kulisovém poslechu z rádia dostavil pocit libý až libový. Frajer. Při pokusu o prozkoumání hloubky díla se poměrně rychle naráží na dno. Holt cukrové vaty se nenajíš, jedině brzy přejíš a jsi hned upatlaný. Ble, kde se můžu umejt, prosím?
Tristní pocity mne naplňují po většinu stopáže nahrávky. I ta instrumentální sóla jsou jaksi plochá a bez šťávy. Ani rozmáchlejší skladby nenavodí pocit oduševnělé hudby. Jen hodně nafouknutá bublina s měňavými barvami, pozlátko pro davy. Postupně vše přeroste v plytký kolovrátek. Váhal jsem mezi 2 a 3, ale protože po poslechu zůstává silná pachuť, dávám celkem jednoznačně 2* |