Judith 22930U diskuze je vždy důležité sledovat téma a vnímat jeho strukturu. Odlišovat obecné od individuálního a neztratit se ve vrstvách. Vnímat příčinné souvislosti a návaznosti. Aby nedocházelo k nedorozumění jen ze zmatení, nikoli z názorových odlišností jež mohou vést ke konsenzu. To zmiňuji hlavně, aby to zaznělo, aby bylo jasno, co si sám u sebe hlídám.
Proměny písně v průběhu let. Ovšem, o tom se bavíme i nyní. Neboť píseň se proměňuje, vyvíjí, je to přirozené. Ve chvíli, kdy opustí zakonzervovaný tvar, který považujeme za tradiční, posouvá se logicky tam, kam se v průběhu času posunula interpretace, instrumentace, aranže, skladba, výraz, styl. Nemusí se nám to líbit, jenže na tom ani za mák nezáleží, děje se to vždy a vlastně to ani není možné jinak. Podstatná je jedna věc. Aby to bylo přiznáno. Když např. Wilson (kterému za jeho dlouhodobé škodění na hudebním poli přezdívám Woldemort) totálně překope klasické album, v naprosté většině je tato skutečnost je zmíněna mrňavým písmem někde vzadu, a kupující je tak uváděn v omyl. Myslí si, že má to samé, jen nějak vylepšené. Nikoli, je třeba poctivě říci - zde byla provedena jiná produkční a mixážní interpretace díla. Máš, milý zákazníku, jiný originál. A ten ať si v klidu existuje, dodávám já. Waters udělal jinou interpretaci Zdi, protože díla lze znovu interpretovat. Teď to samé udělaly stoneroidní kapely, protože to taky lze. To je obecná rovina.
A teď do toho vstupují roviny individuální. Někomu se to nelíbí. V pořádku, každé dílo se někomu nelíbí. Někomu se to líbí, taky v pořádku. Někdo je pohoršen, no, klidně ať je. Někoho to uráží a rozčiluje. Jeho chyba, určitě nikdo nevyprodukoval tuto nahrávku, jen aby někoho urazil. Urazit se, to jen vypovídá o vnimateli, nikoli o díle. Potud taky OK, každý má individuální právo být kokotem. Jenže takový vnimatel-kokot své pocity má tendenci posouvat do roviny obecné, a v tom momentě překračuje hranici, porušuje základní pravidlo nepřenosnosti osobního vnímání díla. Od zobecňování osobní nelibosti se lehce přikračuje ke konstruování jakože vědeckých teorií, proč je toto dílo obecně špatné. Obhajoba neobhajitelného spočívá v popírání základních principů, které jsme si stanovili jako axiomy. Projevuje se to nejzřetelněji smícháváním obecného a individuální na jednu hromadu, kdy jedním argumentujeme pro druhé, aniž by tam byla jakákoli příčinná závislost. Ta nefunguje ani od osobního k obecnému, ani naopak. Pokud funguje, je to fungování zdánlivé, svědčící jedině o porouchaném mechanizmu vnímání onoho vnimatele.
Zdůrazňuji, pro zdravou a korektní diskuzi je třeba udržovat nezávislost mezi osobním a obecným. Stačí se zamyslet nad konkrétními prohlášeními, abychom si tuto nezávislost, případně negativní důsledky jejího porušování, mohli demonstrovat praxi. Tím si také správně odpovíme na otázky vyplývající ze samotného tématu. Vůbec samotné analytické pozorování a vyhodnocování musí být nezávislé na osobním, abychom nezkreslovali relevanci. Osobní předpojatost nás nikam nedovede. Jen k neporozumění a konfliktu. Nutných předpokladů je samozřejmě více, ale tyhle se obzvláště v internetové diskuzi porušují často, protože se setkávají lidé různých komunikačních úrovní. Pro někoho je faul běžná metoda, jiný se dodržováním pravidel dostane do nevýhody a faulař ho zdánlivě převálcuje.
Ano, odbočil jsem. Jenže já to takhle mám. Oddělovat, argumentovat, zamýšlet se, vnímat souvislosti, korektně se vyjadřovat, reagovat na fauly, trvat na volnosti a svobodě. To dost lidí nesnáší. Jejich problém, jejich projev neschopnosti obstát. Nic osobního, to jen na vysvětlenou.
Jakákoli hudba by bez nastudování zůstala jen na papíře, to neplatí zdaleka jen pro operu. Oddělování klasické a rockové hudby v tomhle smyslu považuji za tvůj individuální pohled, který ale do obecného principu nezasahuje. První provedení opery považovat za jediné možné správné a nedotknutelné nechceme, ale zakonzervované nahrávce rockové opery toto přisuzujeme. Proč? Bez ohledu na šuplíky je první provedení jen první provedení, nic víc. Buď se tato verze zachová na nosiči, nebo se zopakuje v dalších a dalších nastudováních, kde bude uvedeno, kdo dirigoval, aranžoval, dělal scénu, hrál jednotlivé party, často dochází ke spoustě změn, a je to v pořádku. Nejde o neexistenci nastudování, ale o to, kolik nastudování je povolených. Podle vzoru rock jen jedno jakože ideální. Jenže i Waters tu zeď sám překopal několikrát, takže ani u rocku nefunguje tvoje zásada nedotknutelného a jedině správného originálu. A víš proč? Protože to takhle nefunguje nikde. Každý koncert je v něčem nové nastudování. Dílo takto žije. U opery to bereš jako OK, u rockové hudby je to špatně. V osobní rovině to lze. Nelíbí se ti předělávání rockových děl, neboť jsi na ně zvyklá z původní konzervy. On ale i na tu operu byl někdo nějak zvyklý a další nastudování se mu nelíbilo. Pořád osobní rovina. A teď přechod do obecné roviny. Zakázal kvůli tomu někdo nově nastudovat operní dílo? Je jedno dobře a druhé špatně? Proč? Nějaký obecně platný argument tu nezazněl. Jen svoji osobní nelibost projektuješ do obecné roviny. Za mne, ať si hraje kdo chce co chce, předělává co chce a jak chce. Když chce, umožněme mu to. On jediné co musí, tak přiznat co a jak předělal. Zbytek nechť ustojí sám, slízne smetanu nebo neúspěch. A já mu na individuální rovině řeknu, že se mi to líbí nebo nelíbí. Ale nebudu mu kázat o tom, že se na geniální dílo nesmí sáhnout nikdy a nikým. Naopak. Je geniální, skvělé, dokonalé, je to ikona žánru. Proto se na ně může šahat, to je důkaz zájmu a atraktivnosti. Nebo je snad povolena jen obdivná servilní úklona jako u mumifikovaného Lenina?
Proč by měl být podmínkou pro vznik nového nastudování jednotící vtisk či klad? Kde je psáno, že nová podoba díla smí vzniknout pouze takto? Je to možná tobě libá podmínka, má však proto mít obecnou platnost? Neprojevuje se náhodou hudební svoboda tím, že jsou možné různé způsoby nastudování? Pokud jsou přiznané, aby nebyl posluchač uváděn v omyl (což by mělo být obecně platné pravidlo), pak klidně. Kromě vlastní individuální nelibosti tu nebyl předložen jediný obecně platný argument proč zachovat jednotící aspekt. On zůstává zachován už tím, že se nějak vychází z prapůvodního díla, více netřeba, další podmínky jen nežádoucím způsobem omezují tvůrčí a interpretační osobu. Navíc jsem přesvědčen, aby takové předělané dílo mohlo být uveřejněno, musí být už kvůli ochraně autorských práv být přítomno povolení majitele těchto práv. Tedy i z tohoto hlediska se tam autor stále nachází. Stejně tak i to nastudování Redux verze bylo výsledkem činnosti tvůrčího týmu. Že spolu ten tým neseděl pohromadě v jedné místnosti? No a? To je dnes přece běžná metoda a na věci nic nemění.
Tvůj čtvrtý odstavec krásně podaný výčet osobních nelibostí. Je pro tebe problém věnovat tomu hodinu a půl, soubor jednotlivin ti není sympatický, nečiní to zadost originálu (jak se měří zadost?), plus další zmínka o (tvoji tezi vyvracející) postmodernistickém přístupu. Klidně to tak viď, ale ze tvojí osobní roviny pozdvihovat tyto aspekty na obecnou rovinu nelze. Taková zkratka je nefunkční.
Nikde přímo nepíšu, že zrovna ty bereš nějakému dílu právo na vznik. Reagoval jsem na použité mechanizmy. Právo na vznik uměleckým dílům bylo často bráno z důvodů ideologických, tedy nadřazováním osobní nelibosti nad uměleckou svobodu. Někdo, kdo rozhodoval řekl, že je něco nežádoucí z nějakého vyfabulovaného důvodu, a hotovo. Naštěstí nerozhodujeme. Dnes rozhoduje trh a ten je v tomhle dnes mnohem spravedlivější. |
Registrace nového uživatele 
