PANOPTICON: ...And Again Into The Light (2021)
PANOPTICON: The Rime Of Memory (2023)
Novější album mě zaujalo při nedávném výlovu novinek, starší jsem si pustila včera pozdě večer. Před časem se tu o něm pochvalně zmiňoval Juri, který též upozornil na horší zvuk novinky. Připomínám si teď ve srovnání vždy poslední dvě skladby (což obnáší pokaždé desítky minut) a alba skutečně znějí a působí každé jinak, jsem ale na vážkách, nakolik to připsat zvuku a nakolik samotnému hudebnímu výrazu.
Novinka zní celkově robustněji a hruběji, místy skutečně až zachuchlaně, ale byla dřív slepice, nebo vejce? Vnímám tam tyto vlastnosti kvůli zvuku, nebo kvůli hudbě? Řekla bych, že s tím, kam se PANOPTICON posunuli hudebně (posunul, jde o one-man projekt), produkční krok směrem k majitelům přenosných BT reproduktorů zas tolik nevadí, kdežto u předešlé desky by to byl bez debat průser, protože to je hudba jemná a čistá, magnetický popílek, který na posluchače dopadá s razancí akupunkturních jehliček. (Joo? A proč si to vlastně myslíš? Hmmm...)
Společné je oběma albům velkorysé nakládání s rozlohou hudební pláně, pomalý atmosférický rozjezd a finále, které spíš uzavírá a sceluje na středním plameni, než aby se burácivě vybíjelo ze všech sil - na to bylo dost času někde mezi. Tahle hudba člověka vtáhne postupně a zpracuje ho dokonale. Měla jsem pocit, že se něco děje s časem. Zkraje mi připadalo, že se hrozně dlouho nic neděje, pak se mi zdálo, že už se toho stalo hrozně moc, a přitom jsem byla v půlce třetí skladby, následně jsem dojem o čase úplně ztratila a jenom jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. A když to opravdu skončí, něco je jinak. Se světem, se mnou. Zatraceně zajímavý zážitek.
Bandcamp |
Registrace nového uživatele 
