AntonyÚvaha. Kolem tématu jsme kroužili mnohokrát, za výchozí bod zvolím vyjádření, které si pamatuju relativně nejpřesněji (bez možnosti vyhledávání v diskusi vedené jinde), že neexistuje nic jako "dílo, o kterém vím, že je dobré, jen se mi nelíbí". Řekla jsem to tehdy o Foxtrotu a ty jsi nesouhlasil, dokonce jsi prohlásil, že mě v tomto ohledu čeká nevyhnutelné přehodnocení názoru. Já si pořád myslím, že něco takového o díle možné říct je, a taky že názor na tento bod dost podstatně ovlivňuje, zda budeme komunikaci o hudbě nebo jiném umění vnímat jako prezentaci paralelních realit (ne že by nebyla zajímavá), nebo připustíme možnost nejen vzájemného sdílení, ale i společného rozvíjení témat směrem, kam by se jedinec sám nedostal. Myslím si, že absolutizace osobního líbí / nelíbí, k níž fanouškovské komunity sahají v dobré víře, aby zamezily krveprolití, páchá na druhé straně dost škody tím, že mnohdy blokuje další hovor (každý říká to svoje, rovnoběžky nemají šanci se jakkoli protnout) a celkově lidi izoluje.
Jak jsem již naznačila včera nebo předevčírem, neargumentuju nějakým "hlasem lidu", popularitou, domnělými či skutečnými autoritami, "ženské v kravíně říkaly" a podobně. Argumentuju individuálním zážitkem, reálnou osobní zkušeností většího počtu živých lidí, že na ně dílo mělo estetický účinek - to beru jako kritérium, že je dobré, zdařilé. Něco s lidmi udělalo, co umí jen umění. (Tohle mě strašně zajímá, co přesně se v člověku děje, jak to pozná... těžko se o tom mluví, protože je to jedna z věcí, kterou člověk prostě ví, a zároveň je to ohromně složité a neuchopitelné). Dobře je to vidět u klasických děl, která během staletí prokázala, že mají schopnost opakovaně a postupně i bez vazby na původní kontext vnímatele oslovovat. Máme o tom svědectví v podobě stále nových vydání či nastudování, dalších uměleckých přetvoření (jsou důležitým znakem živosti díla, MÁŠ PRAVDU!!! :)), osobních zápisků, korespondence, novinových článků atd. Můžeme s naprostou jistotou říci, že díla jako Faust nebo Svěcení jara prokázaly svou nadčasovost. Něco v nich prostě je. Není to objektivní, tato kategorie v umění nemá co dělat, ale je to intersubjektivní, přesahuje jedince.
Komplikace začínají, jak se blížíme současnosti, protože málo platné, nejlepším prubířským kamenem kvality je čas. Přesto se mi nezdá dobré na takové rozlišování rezignovat, a to z důvodů uvedených v prvním odstavci. Na mém osobním zážitku intersubjektivní hodnota uměleckého díla s největší pravděpodobností nic nezmění, stejně však ovlivňuje mnohé. Při bližším pohledu je právě ona podstatou všech vzájemných tipů - proč bychom se vůbec o umění bavili, kdybychom si nemysleli, že je možné se na něčem potkat? Možná toto teoretické dilema nejlépe překračujeme každodenní praxí, podobně jako otázky smyslu života. Čili. Jak se blížíme současnosti, prokazatelná schopnost díla vnímatele oslovovat se na rovině pozorovatelných projevů velmi silně blíží kategoriím "říkají to ženské v kravíně", "pochválil to XY, tak to bude dobrý" a podobně. Narážíme na skutečnost, že ne každý umí svoje prožitky zevrubně formulovat a někdo to třeba ani dělat nechce, považuje je za intimní. Může nastat nejasnost ohledně povahy zážitku, protože jsme při porozumění druhým odkázaní na analogie a protože každý vnímá a prožívá trochu jinak.
Kolem posledního bodu mentálně kroužím už pár dní, pořád mi připadá podivný a pokaždé u něho skončím: nakonec jde o to, jestli se rozhodneme druhým věřit to, co říkají. Konsekvence daleké a široké jako rodné lány... |
Registrace nového uživatele 
