Antony 26126Vzhledem ke stylu, kterým jsem na tebe naběhla, čímž jsem otevřela určitý typ rozpravy, tvému požadavku na obhajitelnost a prokazatelnost rozumím, pro diskusi je potřebný. Jenomže nepokrývá celou realitu. Dotkli jsme se tady toho: naše vnitřní nastavení ovlivňuje, co vnímáme. Dva lidé v galerii mohou stát před stejným obrazem. Jeden bude vidět mazanici a druhý nádheru, protože spatří nějaký citový výraz, kompoziční gesto, řád barev. Rozdíl nebude v tom, jestli se jim daná věc líbí, nebo ne, takhle se můžeme bavit o varné konvici nebo o šatech - oni opravdu každý uvidí něco jiného, protože obraz je komplexní, nejednoznačný.
Uměnovědná vsuvka: A v důsledku toho, co uvidí, se jednomu líbit bude a druhému ne. Abychom dojmy mohli sdílet, potřebujeme je vyjádřit. I tím vlastně zážitek do určité míry formujeme. Nevím, který kritik prohlásil, že píše proto, aby zjistil, co si myslí, no je to tak. Ustalujeme si pro daný okamžik určitý dojem, dáváme mu tvar. Když se na stejné místo vrátíme za deset let, můžeme stejný obraz vnímat jinak, včetně toho, že teď už to bude nějak zabarveno i naším prvním dojmem, protože obraz sám a vše, co kolem něj proběhlo, se stalo součástí našeho vnitřního světa a rastru, který ke skutečnosti přikládáme.
Zkušenost mi ukazuje, že život je spíš jako umění než jako argumentační diskuse. Neumím svou zkušenost uchopitelně sbalit do tří vět nebo odstavců - což je koneckonců jeden z důvodů, proč si myslím, co si myslím. Vlastně máš pravdu, když říkáš, že o některých věcech (jevech, stavech) se spíš než co jiného dají psát romány. Znělo mi to od tebe trochu hanlivě. Pro mě jsou tyhle stránky skutečnosti právě proto důležité. Ráda vnímám jemné odstíny a drobné nuance, dávají celku jiné zabarvení, výraz, a tím i význam. Romány jsou v tomto nenahraditelné, stejně jako jiné druhy umění. Ukazují neredukovatelnost světa na heslo, frázi, poučku.
Naději vnímám jako otevřenost vůči možnosti, že dosavadní tkanivo odhalí tvar, jaký v něm zatím nevidím, a že nově přibývající nitky mohou přinést něco, co je mimo moje aktuální představy a co se ukáže jako cenné. Ve zkratce, že se věci můžou změnit k dobrému, i když to tak teď nevypadá. Je to směsice spousty ingrediencí, mezi nimiž jistě nechybí ani vůle a snaha (a tím "zásluhy"), ale která by jako celek nemohla fungovat bez oné principiální otevřenosti. Jestli potom bude na druhé straně ta správná nitka... to nikdo neslíbí, ale když si jí nevšimnu, nebudu mít oči dokořán, sáhnout po ní prostě nemůžu. Jako jo, fouká to, když se člověk takhle exponuje. Není to pokaždé příjemné. Naděje není příjemná a pohodlná, právě naopak.
A samozřejmě, amputovaná končetina nikomu nedoroste, některé ztráty jsou nevratné a některé okolnosti dané, nad možnosti a síly člověka je změnit. Ano, existují tragické osudy. Sám jsi zdůrazňoval, že my dnes žijeme ve světě, který nás nedeterminuje. Tak odkud naše mentální omezení pramení? |
Registrace nového uživatele 
