JuriAd DEPECHE MODE: Děkuji ještě jednou za všechny ripy! Zajímalo by mě, jak slyšíš rozdíly mezi nimi ty, případně v čem se liší "doopravdy"? Z přiložených fotek bych řekla, že dva průsvitné jsou z téhož zdroje, vidím stejný stůl, jinak se pozadí liší, takže tipuju, že rozdíly, které se mi zdají docela velké a určitě se nedají svést jen na odlišný šum, z velké části vznikly při pořizování ripu.
Bohužel to vůbec neumím popsat nějak srozumitelně exaktně, černý mi každopádně připadá hodně zvukově výrazný a trochu moc na efekt, jako když si člověk přidá basy, aby to hezky dunělo. Velmi zvučné jsou v něm i elektronické instrumenty, které jsem jako takové jinde vlastně moc nevnímala. Ostatní ripy jsou zvukově čistší, jemnější, víc "akustické", ale pořád navzájem odlišné. Red opaque je malinko víc zastřený, milovník čirých vinylů vykazuje též náklonnost k projasněnému, odhmotněnému zvuku (a nezájem o hmotné statky, viz stav laku na stole :)).
Což posouvá vyznění některých skladeb - hodně se mi líbí závěrečná Speak To Me a zatímco nepatrně zrnitější, teplejší zvuk red opaque evokuje hovor s blízkým člověkem, rampouchově přísný clear náladu posouvá někam na hranice absolutna. Zajímavé je, že různá zvuková pojetí jako by akcentovala odlišné aspekty hudby, které tam všechny reálně jsou - zde průzračná nadzemskost i výrazová vřelost, v černém se hodně ukazuje magnetismus Gahanova hlasu, jeho pokušitelská stránka... Speak To Me každopádně vystihuje moment vystoupení člověka ze sebe, odevzdání se, překročení hranic jejich rozpuštěním. Je to magický závěr a Gahan je tady (stejně jako na celém albu) naprosto neskutečný.
Úvahu zakončím citátem z rozečteného Michala Ajvaze, který podivuhodně ladí: "Poezie je jedním ze způsobů, jímž duše vítězí nad časem tím, že se mu zcela poddá, promění se v něj, že se vetká do světa jako tkaniny proměn." Něco takového se na albu děje... |
Registrace nového uživatele 
