AntonyPřehled vývoje hlukové hudby podává i zmíněná esej, strávila jsem podnětné odpoledne s Albanem Bergem či Franciscem Lopézem (něco jako jeho VirtuAural Electro-Mechanics jsem v uplynulých dnech marně hledala) za souběžného googlení informací o stochastickém procesu či památném výbuchu sopky Krakatoa, přičemž mi na mysli neustále tanul jev známý jako Dunning-Krugerův efekt, který říká asi tolik, že někdy je člověk tak blbej, že ani neví, jak moc velký blbec je (nemá dost poznání, aby pochopil, že tématu vůbec nerozumí - i k tomuto mentálnímu kroku je nutno něco znát)...
abych nakonec dospěla k závěru, že citovaný výrok je pravdivý jen z jedné strany. Tedy, je plně v kompetenci vnímatele označit cokoli za hluk, pokud jde o zvuk nevyžádaný a nevítaný. Pouhou silou myšlenky se na druhou stranu z libovolného zvuku hudba (a tedy umění) nestane. Estetická funkce se vyjevuje pouze skrze estetickou libost posluchače, není možné ji identifikovat nezávisle na vnímateli (byť by jím byl pouze sám autor), nicméně opačně to neplatí, nestačí.
Kecá mi do toho opět Ajvaz, jehož jedna postava vytvoří sousoší tím, že dva náhodně nalezené antikvární přístroje (chromatograf vynalezený mladým Robertem Musilem a optický přístroj na trojnožce) označí názvem "Setkání Oidipa se Sfingou", načež před ním hodnou chvíli sedí a odhaluje ve tvaru významy, kterážto duševní práce má mít povahu tvůrčího aktu... Vlastně jde o podobnou otázku, zda můžeme stvořit umění tím, že ho v něčem uvidíme či uslyšíme. Byla bych opatrná. |
Registrace nového uživatele 
